Přejít k obsahu

Štěstí statisticky nezměříme

Olga Procházková

09. 08. 2016

  • Rozhovory
Při rozhovoru Iva Ritschelová, předsedkyně ČSÚ, předjímá otázky a hledá mezi řádky. Téměř nikdy nevybočí z řeči plné přesných výrazů, jako by stále byla v modu, v němž zvládne porady vlády i mezinárodní fóra. Přesto jsem měla celou dobu pocit, že chvílemi nenápadně, gestem, úsměvem, nebo zachvěním rtů rozhrnuje tenkou oponu a ukáže jinou tvář – a ta je rozverně veselá, usměvavá a vřelá.

Když jsem vcházela do budovy ČSÚ, na světelné tabuli v recepci svítí čísla: průměrná mzda, počet obyvatel České republiky, inflace a pár dalších údajů. Jsou to cifry, které se vás ještě dotýkají, nebo jich je už tolik, že je nevnímáte v souvislostech skutečného života?

Pro každého je důležitá jiná statistika. Ministerstvo financí sleduje HDP, inflaci a další makroekonomické ukazatele, Ministerstvo práce a sociálních zase zajímá zaměstnanost, nezaměstnanost, chudoba, průměrná mzda, resort životního prostředí emise a tak dále. Pro každého odborníka či uživatele je důležitá jiná oblast statistiky.

Mě ale zajímá, která čísla jsou atraktivní pro vás? Která se dotýkají vás?

Jako předsedkyně musím přemýšlet o všech statistikách. Zajímají mě dlouhodobé časové řady a trendy. Každý rok objevíme něco nového. Každý rok nám vyskočí nebo poklesne nějaký údaj a musíme se zamyslet proč. Někdy to dokážeme zdůvodnit, najít příčinu, jindy je to obtížné.

Musíte jako statistických úřad hledat příčiny? Nestačí vám jen předat čísla a – milí ministři a úředníci, poraďte si s nimi?

Když se nějaký ukazatel v našich šetřeních odchýlí od dlouhodobého trendu, musíme si říct: Opravdu? Nenastala tam nějaká chyba? Není špatně metodika? Nevykázal nějaký subjekt chybně čísla? Pokud nenajdeme chybu, obvykle zkoušíme najít příčinu. Výsledky těchto analýz ale ne vždy prezentujeme. Vždy ovšem musíme pečlivě prověřit, že naše data jsou opravdu v pořádku.

 

Iva Ritschelová vs. statisticky průměrná česká žena

Vzdělání vysokoškolské, což má 17,8 % českých žen.Vdávala se ve 24 letech. V dnešní době je 90 % 24letých žen svobodných.Má dvě děti. Dnešním ženám se narodí v průměru 1,57 dítěte.Bydlí ve vlastním domě se zahradou, stejně jako 38,4 % českých domácností.Trvalé bydliště má v Ústí nad Labem. Ústecký kraj má dlouhodobě nejvyšší míru nezaměstnanosti.Pracoviště má jinde, než je adresa jejího bydliště. Do práce dojíždí stejně jako 23 % zaměstnaných v České republice. Za prací častěji vyjíždějí muži.Je manažerka. Jen 1,41 % žen v české populaci zastává vysokou manažerskou pozici. U mužů je to 3,32 %.Má na kontě více než 70 odpracovaných hodin týdně: vloni odpracovaly ženy v ČR průměrně38,6 hodin týdně.

Jaká výchylka vás zneklidnila poslední dobou?

Studenti se na vysokých školách většinou učí, že když roste HDP, roste zaměstnanost, respektive klesá nezaměstnanost, roste zahraniční obchod a inflace. A teď už poměrně dlouhou dobu máme navzdory růstu HDP velmi nízkou inflaci. Než tedy publikujeme čísla o inflaci, diskutujeme nad tím, co za těmi trendy může stát.

Teď trochu odbočím do osobní roviny. Málokdo mi při rozhovoru hledí do očí tak zpříma jako vy. Zaujalo mě to a říkám si, jestli se takhle zpříma díváte do očí i třeba ministrům na jednání vlády, a jak je jim to milé?

Ano, vždycky jsem byla zvyklá dívat se lidem do očí a nedělám výjimku ani na vládě. Co k tomu můžu říct? Ne všichni naši politici to dokážou. Ale nemusíme se bavit jen o politicích, nedělám rozdíl mezi lidmi. A i když se někdy na někoho například zlobím, nemyslím to zle. Chci jen aby ten člověk pochopil, třeba i prostřednictvím pohledu do očí, že se mi něco nelíbilo a já to říkám na rovinu. Od očního kontaktu celý svůj život odvozuji, jakou míru důvěry k danému člověku mohu mít.

Nemáte tedy nad sebou vůbec žádného nadřízeného, což je pro mnoho lidí post ze světa sci-fi. Co vás v práci stresuje?

Jsou situace, kdy jsem ve velkém stresu. Zejména když mám denní program rozplánovaný po patnácti dvaceti minutách. To se potom ke konci dne těším, že si půjdu odpočinout. Na druhé straně jsou momenty, jako různá organizovaná setkání se zaměstnanci tady v ústředí nebo na krajských správách ČSÚ. Míváme zde i setkání s bývalými zaměstnanci, kteří jsou v důchodu, nebo s dětmi z dětského domova. To jsou momenty, kdy jsem v práci velmi ráda, kolegové vnímají, že mám dobrou náladu, žertuji.

Víte, do jaké míry ovlivňují informace, s nimiž přicházíte, rozhodnutí jednotlivých ministrů?

To by vám řekli konkrétní ministři. Ale vždycky mám dobrý pocit, když ministři ve svém vystoupení využijí naše materiály. A jsou i tací, nebudu jmenovat, kteří – když vydáme ráno v devět hodin Rychlé informace –, už v deset hodin tato čísla používají pro svou argumentaci na vládě. V tom případě je zřejmé, že pan ministr či ministryně nebo jejich podřízení o naše čísla velmi stojí a obratem je využívají ve své práci.

Byla jste někdy pod tlakem? Nutil vám například někdo metodologii, aby výsledná čísla vyšla pro něho příznivěji?

O tom, na co se ptáte, jsem mluvila se svými předchůdci. Eduard Souček, Edvard Outrata, Marie Bohatá i Jan Fischer mi řekli, že se nikdy nic takového nestalo. Vnímám velmi pozitivně, že kultura v tomto smyslu je v České republice na vysoké úrovni. Všichni respektují, že jsme naprosto nezávislý a nestranný úřad. Kdyby k nějakému nátlaku došlo, mohli bychom se dostat třeba do situace, v jaké bylo Řecko.

Má vztah ke statistice hlubší kořeny ve vaší osobnosti? Máte v  životě potřebu větší kontroly, tendenci mít ve všem jasno?

Jako manažer musím pracovat s exaktními daty, abych mohla dělat správná rozhodnutí – a to platí jak pro můj profesní, tak i pro soukromý život. Chci-li udělat nějaký krok, musím k tomu mít podklady, abych ho udělala racionálním směrem.

V jakých chvílích opouštíte racio a sázíte na instinkty a emoce?

Když jsem s rodinou nebo s přáteli. A pak je samozřejmě důležitý i ten oční kontakt, o kterém jsme už hovořily.

Co statistický úřad nemůže zmapovat? Co byste chtěla změřit, ale víte, že to nejde?

Ryze teoreticky se dá změřit všechno. Otázkou je, jakou míru přesnosti a relevantnosti má pak výstup. Například v poslední době se kritizuje vypovídací hodnota HDP a začíná se jednat o řadě dalších indikátorů…

Spíše mířím k pojmům, jako jsou štěstí, harmonie, dobrý pocit z toho, v jaké zemi žiji.

Bhútán měří národní štěstí už od začátku sedmdesátých let. Můžeme se ptát, do jaké míry výsledná čísla odpovídají skutečným pocitům štěstí těch lidí. To si řekněte sama. Co vás udělá šťastnou?

No, …

Mne dělá šťastnou, když vím, že mě třeba večer čeká hodina volna. A někoho udělá šťastným, když půjde do obchodu a koupí si něco k večeři. Je to velmi subjektivní. Jak pak chcete měřit celou společnost, nebo dokonce dělat mezinárodní srovnání?

Nevím. Takže štěstí neměříte?

Neměříme. V Bhútánu mají řadu otázek. Trochu podobné se u nás mohou objevit v různých sociálních statistikách, například: Můžete si dovolit jít do kina? Do divadla? To je část otázky, kterou by se dalo měřit štěstí. Žádná evropsky oficiálně uznávaná statistika na měření štěstí ale neexistuje. Ale jistě víte, že OECD se snaží rozpracovávat ukazatel společenského blahobytu. V měření štěstí je řada momentů, které já jako statistik považuji za subjektivní.

Například?

Můžete si dovolit jet na dovolenou? To je otázka. Jenže se vás neptám, zda si můžete dovolit jet na Galapágy, k tetičce na Slovensko. To je pak opět obtížné dělat srovnání.

 

(Rozhovor byl převzat z časopisu Interview č. 6/2016. Pro Statistiku&My byl redakčně zkrácen.)