Na cizince máme poměrně vysoké nároky

S ředitelkou Centra pro integraci cizinců Annou Marií Vinařickou jsme hovořili o překážkách, které musejí překonávat cizinci z třetích zemí, pokud chtějí žít v Česku.

Jaké služby poskytuje Centrum pro integraci cizinců?

Centrum vzniklo jako nezisková organizace v roce 2003, kdy reagovalo na potřeby migrantů, kteří se tady v tu dobu teprve začínali objevovat. Nejprve poskytovalo cizincům sociální služby, ale brzy se přidružily i dostupné kurzy češtiny. Do té doby se u nás cizinci učili česky jen prostřednictvím jiného jazyka – nejčastěji angličtiny nebo ruštiny. Kdo je neovládal, nemohl se učit česky. Naše lekce probíhají přímo v češtině, a může se jich zúčastnit kdokoliv. Díky speciální metodice je zvládne i úplný začátečník.

Po otevření jazykových kurzů se začaly nabalovat další sociální služby zaměřené na problémy, s nimiž se naši klienti potýkali. V současnosti například pomáháme rodinám s dětmi, pro které může být začleňování do české společnosti dost náročné a často představuje extrémní zátěž pro rodinné vztahy. Zabýváme se také integrací dětí cizinců do škol nebo postavením cizinců na trhu práce. Jednou z našich úspěšných aktivit je rovněž dobrovolnický program, ve kterém propojujeme cizince s Čechy. Český dobrovolník se stane mentorem cizince, často teenagera, a pomáhá mu s doučováním, bere ho na sportovní či jiné volnočasové aktivity a podobně. Probíhá to na neformální úrovni a pro cizince je to velká a velmi vítaná příležitost poznat Čechy a české prostředí. A dobrovolníci zase poznávají, jak tady skutečně cizinci žijí, jaké překážky musejí překonávat a jak se jim daří začleňovat.

Je pomoc cizincům v Česku nějak koordinována?

Základní mantinely nastavuje Koncepce integrace cizinců, kterou vypracovává a koordinuje Ministerstvo vnitra. V Praze ještě existuje Koncepce HMP pro oblast integrace cizinců, která stanoví priority pro integraci v hlavním městě.

Neziskové organizace, které cizincům pomáhají, z těchto dokumentů zpravidla vycházejí a zaměřují se na služby, které jsou v nich uvedeny.

Využívají vašich služeb i cizinci ze zemí EU?

Z té západní části Unie jich není mnoho, ale občas se objevují. Obvykle s nimi řešíme otázky týkající se práce nebo různých rodinných záležitostí. Někteří navštěvují i naše jazykové kurzy, ale je hodně znát, že většinou pracují ve firmách, kde se mluví anglicky, je tam mezinárodní kolektiv a oni češtinu vlastně nepotřebují. Žijí tady několik let a neumějí skoro nic, protože je k učení nic nenutilo.

Více klientů k nám přichází z nových unijních zemí. Jejich problémy se zpravidla týkají pracovního vykořisťování a prekarizace práce.

Mgr. Anna Marie Vinařická

Vystudovala veřejnou a sociální politiku na FSV UK. Pracovala v pražské pobočce Lékařů bez hranic a věnovala se výuce češtiny pro cizince. V Centru pro integraci cizinců působí od roku 2016, v minulosti jako dobrovolnice a lektorka v kurzech češtiny. Do funkce ředitelky nastoupila v roce 2023.

Kdo je to vlastně cizinec? Používáte nějakou definici tohoto pojmu?

Zrovna v češtině slovo cizinec evokuje něco, co mi není vlastní, k čemu nemám důvěru. Já bych řekla, že zde velkou roli hraje jazyk. Pro mě je cizinec člověk, který se potýká s jazykovou bariérou a který nerozumí danému prostředí.

Jaké kategorie pobytu cizinců v Česku existují?

V současnosti jsou cizinci v Česku rozděleni zhruba na třetiny. První třetina jsou občané EU a některých dalších evropských zemí, pak jsou tu občané třetích zemí a poslední třetinu tvoří osoby s dočasnou ochranou. Při třídění podle druhu pobytu dostaneme zase třetiny. Třetina má dočasnou ochranu, třetina trvalý pobyt a třetina různé dlouhodobé pobyty. Ty jsou vždy za nějakým účelem, třeba studia, práce, sloučení rodiny a podobně. Navíc existuje ještě marginální čtvrtá skupina složená z uprchlíků a žadatelů o mezinárodní ochranu. Jen opravdu malé části z nich Česká republika nějakou formu mezinárodní ochrany udělí.

Většina cizinců asi usiluje o trvalý pobyt...

Ano, chtějí získat jistotu a zbavit se obav, že jejich pobyt z nějakého důvodu skončí. Pokud nemají trvalý pobyt, musejí neustále něco dokládat, splňovat nějaká kritéria a nikdy není jisté, že stávající podmínky budou platit i nadále.

Významně se to týká třeba Ukrajinců s dočasnou ochranou, kteří v České republice pobývají na základě lex Ukrajina reagujícího na situaci spojenou s válkou na Ukrajině. Pravidla dočasné ochrany se neustále mění a nikdo neví, co se bude dít, až platnost zákona v roce 2027 skončí. Ti lidé tady už několik let žijí, pracují, studují, a nikdo jim neřekne, jestli to bude možné ještě rok, dva a co je čeká potom.

Jak velká je šance na získání trvalého pobytu?

Speciálně pro Ukrajince vznikla možnost přejít z dočasné ochrany na takazvaný zvláštní dlouhodobý pobyt, ale podmínky jsou tak přísné, že je téměř nemožné toho dosáhnout. Žadatelé nesmějí po nějakou dobu pobírat humanitární dávku a musejí mít roční příjem na hlavního dospělého 440 tisíc korun. Na každou další dospělou osobu a dítě pak 110 tisíc. Takže například žena se dvěma dětmi by musela mít příjem 660 tisíc korun za rok, což je asi 55 tisíc měsíčně. To je víc než průměrná mzda a vzhledem k tomu, že Ukrajinci jsou u nás zaměstnaní převážně v manuálních profesích s nízkými platy, je tato částka pro většinu z nich naprosté sci-fi.

Žádost o tento přechod na zvláštní dlouhodobý pobyt podalo osmdesát tisíc lidí, vyhověno bylo patnácti tisícům. Zájem tady zůstat, žít a realizovat se je obrovský, ale nastavené podmínky mi přijdou až diskriminační. Odnášejí to ti nejzranitelnější.

Na přiznávání dlouhodobých pobytů cizincům máme poměrně vysoké nároky. Trvalý pobyt jako první meta, která zajišťuje větší stabilitu, je dosažitelný nejdříve po pěti letech, plus je třeba složit zkoušku z jazyka. Občanství můžete získat po deseti letech, a opět musíte zvládnout velmi těžkou zkoušku z češtiny a z reálií.

Pro srovnání: Česká republika udělí za rok asi pět až šest tisíc občanství, Nizozemsko zhruba 49 tisíc. To je obrovský rozdíl.

Jak obtížné je pro cizince získat u nás práci?

Většina cizinců z třetích zemí u nás pracuje na zaměstnaneckou kartu. Jedná se obvykle o výrobní manuální pozice nebo nekvalifikované práce ve službách. Ukrajinci s dočasnou ochranou mají volný přistup na trh práce, ale i u nich převažují tyto profese. Vzhledem k tomu, že naše ekonomika je hodně založená na výrobě a levné pracovní síle, najdou takovou práci poměrně snadno.

Je to ale škoda, protože velká část těch lidí má kvalifikaci a zkušenosti. my jim však nedáváme dostatečnou možnost je uplatnit.

Jaké největší překážky musejí cizinci při prokazování kvalifikace překonávat?

V prvé řadě je to jazyk. Čeština je hodně těžká a oni mnohdy nemají čas, energii ani finance, aby se systematicky věnovali studiu.

Uvedu příklad: Jedna firma, se kterou spolupracujeme, nabízí zaměstnancům cizincům jako benefit zdarma kurzy češtiny. Jenže velká část těchto zaměstnanců po skončení pracovní doby spěchá do druhého zaměstnání, aby se vůbec uživili a měli na nájem, a do kurzů tedy nechodí. Je to takový bludný kruh. Když neumíte jazyk, nedostanete kvalifikovanou, dobře placenou práci, a když si nevyděláte dost peněz, musíte pracovat víc, takže se nestíháte učit.

Myslím, že kromě toho, že to není úplně fér vůči těm lidem, tak si tím škodíme i my sami. Kdybychom v počátku cizince víc podpořili, víc se jim otevřeli, mohli bychom tady mít kvalifikované pracovníky, kteří by byli pro ekonomiku a pro celou společnost větším přínosem.

Česká republika má k zaměstnávání cizinců velmi utilitaristický přístup: Ty lidi tady potřebujeme, tak je přivezeme a zařídíme jim práci. Oni tu budou nějaký čas pracovat, a pak zase odjedou. Nikdo už moc nehledí na to, zda a jak se integrují, zda sem za nimi přijedou rodiny, zda budou mít děti...

Pro které skupiny cizinců bývá integrace nejobtížnější?

Obecně jsou na tom nejhůř lidé, kteří jsou navíc nějak znevýhodněni. Senioři, zdravotně postižení a podobně. Největšími těžkostmi ale procházejí mladí lidé, kteří chtějí v Česku studovat střední školu. Když pořádně neovládají češtinu, je pro ně velmi obtížné se na ni dostat. Z cizinců, kteří tu navštěvují základní školu, pokračuje na střední školu jen zhruba třetina. Zbytek propadne sítem, a to je hrozná škoda.

S jakými představami cizinci do Česka nejčastěji přicházejí?

Nerada generalizuji, nejde říct, že by většina měla nějaké stejné představy. Hodně záleží, kdo to je a za jakým účelem sem přichází. Dá se shrnout, že Česká republika je považována za poměrně bezpečnou a stabilní zemi. Cizince však často překvapuje nepřehlednost a složitost byrokratického systému. Hodně se diví, co všechno musejí úřadům doložit a jaké požadavky splňovat, aby měli na něco nárok. Dost těžké pro ně také bývá proniknout do společnosti mezi Čechy a vytvořit si přátele. Jsme pro ně dost uzavření. Svou roli v tom hraje i čeština. Ta je velmi těžká a zároveň tu není takovým zvykem v rámci přátelských skupin mluvit anglicky.

Jak se mění postoj Čechů vůči cizincům? Je v posledních letech patrný nějaký posun?

Když to vztáhnu k ukrajinským uprchlíkům, tak přijetí bezprostředně po vypuknutí války bylo obrovsky vstřícné. Hodně jsme se otevřeli. Mám pocit, že v porovnání s lety 2015 a 2016, kdy do Evropy přicházeli uprchlíci postižení válkou v Sýrii, to byl veliký rozdíl. Tenkrát jsme se vůči cizincům hodně uzavřeli a bylo to silné téma, i když sem konkrétně ani tolik uprchlíků nemířilo. K Ukrajincům jsme byli mnohem vstřícnější.

Ale všichni vidíme, že postupně se postoj trochu mění. Vstřícnosti ubývá, z migrace se zase dělá hrozný problém.

Češi dlouhodobě počty migrantů nadhodnocují. Často si myslí, že migrantů jsou desítky procent, přitom v celém světě je to méně než čtyři procenta. Myslím, že to je zčásti mediálním pokrytím tohoto tématu a také tím, že se ho chopili politici, kteří ho používají ke strašení lidí a k vytváření problému, který neexistuje. U takových problémů se totiž snadno slibuje, že je rázně vyřeší. Výsledkem je pak pocit, že za každým rohem na nás musí vykouknout migrant.

V čem vidíte hlavní přínosy cizinců v Česku?

Určitě je to pracovní síla. To je takový přímočarý ekonomický pohled. Já osobně ale vidím velký přínos v různorodosti společnosti. Příchodem cizinců dostává společnost možnost víc se otevřít a absorbovat do sebe další prvky z oblasti kultury, náboženství, životních zkušeností. Tím se obohacuje a stává se silnější a zároveň poskytuje svým členům lepší podmínky pro život.

V řadě zemí je však soužití s cizinci také zdrojem nemalých problémů?

To určitě ano. Osobně si však myslím, že tyto problémy vznikly zejména v důsledku nezvládnuté integrace. Právě tím, že se cizinci separují, vytvářejí se gheta a nevěnuje se pozornost jejich začleňování, vznikají uzavřené skupiny a vzájemná antipatie, která přerůstá v nenávist. My se můžeme z těchto zkušeností poučit a migrační politiku nastavit tak, aby se negativním jevům předcházelo. Je vidět, že třeba právě s Ukrajinci se to z velké míry daří.

Co byste si nejvíce přála, aby se pro cizince v Česku změnilo?

Přála bych si, aby byly dostupnější kurzy češtiny na vyšší úrovni. A také, abychom se míň zaměřovali rozdíly, a naproti tomu abychom integraci vnímali víc jako oboustranný proces. Že to není jen záležitost těch cizinců, ale že důležitou roli v tom hrajeme i my a naše společnost.

Co vám dělá největší radost?

Když vidím, že se integrace cizince daří, že si tu buduje plnohodnotný život, pracuje, navazuje vztahy a stává se součástí komunity. Velkou radost mi dělá i to, když vidím různé cizince ve třídě na jazykovém kurzu, jak se mezi sebou baví česky.

Mohou s integrací cizinců pomoci i lidé, kteří to nemají jako svou profesi?

Velký prostor je v rámci dobrovolnického programu. Můžete pomáhat s výukou češtiny nebo se stát průvodcem některého cizince. Budete se scházet jednou či několikrát za týden, budete spolu trávit volný čas, vezmete ho třeba na nějaký sport, kulturní akci, mezi své přátele. Jemu tím pomůžete začlenit se lépe a rychleji do společnosti a vás to určitě také obohatí.