Lesů máme víc, než jsme si mysleli

O rozsahu a kvalitě lesů v Česku jsme si povídali s ředitelem Národního lesnického institutu Jaroslavem Kubištou.

Čím se zabývá a jaké úkoly má Národní lesnický institut?

Pod tímto názvem fungujeme teprve od ledna letošního roku, předtím jsme se jmenovali Ústav pro hospodářskou úpravu lesů Brandýs nad Labem. Činností vykonáváme poměrně hodně. Když to ale shrnu, tak naším úkolem je poskytovat informace o lesích v České republice.

Kde ty informace získáváte?

Máme nejrůznější zdroje. Za zásadní bych označil Národní inventarizaci lesů, což je výběrové šetření, které děláme vlastními silami. Probíhá na téměř patnácti tisících ploch v lesích rovnoměrně rozmístěných po celé republice. Každý rok pětinu z nich navštívíme a měříme úplně všechno, co se dá. V pětiletém intervalu tak dostáváme velmi podrobný obrázek o stavu a vývoji lesů v Česku.

Dalším zdrojem informací jsou lesní hospodářské plány (LHP). Ty dostáváme od vlastníků lesů na základě příspěvku státu na jejich digitální zpracování, vkládáme je do naší databáze a souhrnně vyhodnocujeme. I když nemáme úplně všechny plány, naprostá většina vlastníků příspěvek využívá a LHP nám odevzdává, takže i z tohoto zdroje lze vyčíst spoustu zajímavých informací.

A v neposlední řadě využíváme také dálkový průzkum země prostřednictvím satelitních a leteckých snímků.

Ing. Jaroslav Kubišta, Ph.D.

Absolvoval Fakultu lesnickou a dřevařskou České zemědělské univerzity v Praze. V Ústavu pro hospodářskou úpravu lesů Brandýs nad Labem pracoval jako ředitel pobočky ve Staré Boleslavi a jako náměstek ředitele pro hospodářskou úpravu a ekologii lesů. Ředitelem byl jmenován v roce 2022. Jako odborník zastupuje Česko v mezinárodních organizacích zabývajících se lesním hospodářstvím.

Jak se určuje celková plocha lesů v Česku?

Dlouho jsme spoléhali na katastr nemovitostí. Brali jsme, že to, co je v katastru vedeno jako les, je skutečně les. Když jsme v roce 2001 začali s národní inventarizací lesů, zjistili jsme, že lesa máme podstatně víc, podle posledního cyklu zhruba o 300 tisíc hektarů. Jsou to nejrůznější plochy, které vlastník například nechal ladem; ty pak postupně zarůstají vegetací a mění se v les. Přibývá ale i lesní plochy podle katastru nemovitostí, okolo dvou tisíc hektarů ročně.

Některé lesní plochy samozřejmě také zanikají. Nejčastěji vlivem člověka, třeba výstavbou dálnic či jiné infrastruktury.

Lesů u nás tedy víc přibývá, než ubývá?

Ano, a z největší části je to vlivem přirozených procesů. Nové lesní plochy vysázené člověkem nevyváží ani to, co člověk aktivně odlesní. Ale přirozený přírůst je tak rychlý, že lesa u nás stále přibývá.

Je to dobře, že podíl lesů v české krajině stále roste? Neměl by se ten růst někde zastavit?

Z hlediska porovnání s evropskými státy jsme v lesnatosti někde v průměru. K největším změnám došlo na začátku minulého století, kdy se výrazně změnilo zemědělské hospodaření. Koně byli nahrazeni mechanizací a přestala být tak vysoká potřeba sena. Díky tomu řada luk, které byly do té doby aktivně sečeny, zarostla. Nastartoval se tak dlouhodobý trend, který pokračuje dodnes, i když samozřejmě postupně zpomaluje.

Z pohledu ochrany biodiverzity jistě není úplně ideální, když nějaká pestrá bohatá louka zaroste druhově relativně chudým lesem, ale já si myslím, že to není až tak velký problém. Vidím spíš pozitivní konsekvence, protože se propojují lesní komplexy, což napomáhá třeba migraci živočichů, zvyšuje to odolnost porostů a má to řadu dalších prospěšných efektů. Mnohem horší než rozšiřování plochy lesa se mi zdá zastavování půdy budovami, skladovými plochami a podobně.

Jaká je kvalita českých lesů a jak se tato kvalita určuje?

Kvalitu lesa můžeme posuzovat z několika různých pohledů. Historicky se lesnictví zaměřovalo zejména na produkci dříví. Takže můžeme sledovat, kolik a jakého dříví les poskytuje. Dalším kritériem může být biodiverzita, kdy nás zajímají druhy a počty živočichů a rostlin, které v lese žijí. Trochu odlišné ukazatele zase slouží pro zjišťování zdravotního stavu lesa nebo hodnocení jeho rekreační funkce.

Z hlediska produkce dřeva, jsme na tom velmi dobře. Patříme k předním státům v objemu dřeva na hektar. V oblasti dřevinné skladby nejsme úplně spokojeni s druhovým složením porostů. Smrku máme pořád víc, než bychom doporučovali. To je ale historické dědictví, změnit kompletně dřevinnou skladbu trvá v našich podmínkách sto let. Tento proces trochu urychlila kůrovcová kalamita, v jejímž důsledku došlo k obnově nadstandardních ploch a ke zvýšení podílu listnáčů.

Plně uspokojivý není ani zdravotní stav našich lesů. Koneckonců to ukázala kůrovcová kalamita. Stromy jsou značně stresované projevy změn klimatu, hlavně suchem a vysokými teplotami.

Vysazují se v reakci na změny klimatu v českých lesích nějaké nepůvodní druhy stromů, které lépe odolávají novým podmínkám?

Nepůvodní dřeviny jsou u nás pečlivě sledované a existují přísné limity, jak velký podíl z výsadby mohou v té které přírodní lesní oblasti tvořit. V tomto směru jsme v Česku dost konzervativní a rozšiřování exotických dřevin nijak nepodporujeme. V návrzích druhové skladby hodně vycházíme z přirozených dřevin pro jednotlivá stanoviště. Říkáme si, že když ty druhy přežily všechny změny, které nastaly v historii, bude dobré spolehnout se na ně i teď. Nacházíme se ale v poměrně obtížné situaci. Dnes sázíme lesy, které by měly vydržet sto let. Klima se za tu dobu ovšem může změnit natolik, že to současným druhům nebude moc vyhovovat. Jenže kdybychom dnes sázeli stromy vhodné do podmínek odhadovaných za sto let, nepřežijí zase v aktuálních podmínkách.

Nejzásadnějším adaptačním opatřením je tedy pestrost. Doporučujeme vysazovat alespoň tři dřeviny současně. Když jedna z nich bude mít nějaký problém, zbylé dvě vydrží a zajistí existenci lesa. Konkrétní dřevinnou skladbu budeme přizpůsobovat postupně, jak se bude vyvíjet situace.

Při debatách o stavu českých lesů občas zazní názor, že jsou moc husté. Souhlasíte s ním také?

V lesnictví hovoříme o zápoji, což vypovídá o tom, jaký podíl půdy je krytý korunami stromů a jakou část tvoří mezery. Dalším kritériem je zakmenění, tedy kolik stromů, respektive jaký objem dřeva vychází na hektar.

Já bych řekl, že v zásadě nemáme přehoustlé porosty. K přehoustnutí docházelo pouze u mladých porostů v posledních letech vlivem kalamity. Všechny síly byly nasazeny na těžbu a zpracování kůrovcového dřeva a nezbyly kapacity na výchovné zásahy a probírky mladých porostů. Tento dluh už ale lesníci pomalu dohánějí.

Značné škody prý působí lesní zvěř…

Zvěř evidentně problém je. Ze statistik myslivosti se ukazuje, že přestože množství ulovených kusů roste, zvěře stále přibývá. Škody způsobené zvěří se sice nezvyšují dramaticky, ale jsou poměrně vysoké. Trpí jimi například zhruba třetina mladých porostů, ale významné jsou i škody na starších porostech.

Zvěř je samozřejmě součástí ekosystému a je otázka, jaký podíl poškození je přirozený, a kolik už je moc. Z debat které proběhly v souvislosti s novelou zákona o myslivosti, se zdá, že by bylo třeba možné najít shodu na únosném poškození mladých porostů kolem dvaceti procent.

Proč se nedaří stavy zvěře redukovat?

To je docela složitý problém. Z mého pohledu je zásadní příčinou odtržení myslivosti od lesního hospodaření. V některých našich lesích vykonává myslivost někdo jiný, než kdo tam lesnicky hospodaří. V lokalitách, kde obě činnosti vykonává jeden subjekt, se daří stavy zvěře udržovat na úrovni, která je z hlediska škod přijatelná. Pozná se to mimo jiné podle toho, že se tam vyskytují druhy stromů, které jinde mimo oplocenky nenajdete. Například jedle. Ta nemá v místech s přemnoženou zvěří šanci sama bez ochrany odrůst.

Jak se provádí certifikace lesního hospodaření?

V prvé řadě je třeba uvést, že certifikace není nástroj státu. Je to tržní nástroj vytvořený privátními subjekty, který by měl sloužit k prokázání, že dřevo od certifikovaného subjektu bylo vyprodukováno udržitelně. Na trhu by se pak mělo prodávat za vyšší cenu.

U nás jsou zaběhnuté hlavně certifikace PEFC a FSC, ta první je u nás rozšířená zdaleka nejvíc. Obě slouží k posouzení trvale udržitelnosti obhospodařování lesů. Certifikace FSC je náročnější ve svých požadavcích, nicméně i PEFC zaručuje, že pokud plníte její kritéria, tak hospodaříte udržitelně.

Mezi posuzované parametry patří například dřevinná skladba při nové výsadbě, způsob provádění výchovných zásahů, používání chemických prostředků, výše těžby a podobně.

Vlivem kůrovcové kalamity výrazně vzrostla těžba dřeva. Nenastane nyní období, kdy bude dřeva nedostatek?

Rozhodně to není tak, že bychom z lesů všechno dřevo vybrali na mnoho let dopředu. Ano, během kalamity se těžilo víc, než přirostlo, ale nyní už opět těžíme méně, než přirůstá. I smrku je pořád dost. Naše modely ukazují, že se stávajícími porosty můžeme objem těžby zhruba na předkalamitní úrovni zajistit i dlouhodobě. Žádného katastrofického nedostatku se tedy obávat nemusíme. Postupně, v řádu desetiletí, ale bude docházet ke změně druhové skladby těženého dříví. Sníží se podíl smrku a navýší se jiné dřeviny. Tomu bude nutné přizpůsobit zpracovatelské kapacity a technologie.

Co byste označil za největší změnu v českých lesích za poslední roky?

Kromě změny dřevinné skladby a odklonu od smrku je to přístup veřejnosti k lesnímu hospodaření a požadavky, co všechno se od lesa očekává, jaké funkce by měl plnit. Velmi silně narostl tlak na mimoprodukční funkce a ekosystémové služby. Společnost požaduje od lesa mnohem víc než dřevo a uvědomuje si jeho hodnotu z hlediska klimatu, zadržování vody a podobně. Nejsem si ale úplně jistý, že lidé správně chápou, co vše zajištění dobrého plnění těchto funkcí obnáší, a že jsou připraveni za tyto funkce platit.

Moje babička chodila do lesa na klestí a říkala, že les musí být čistý, jako vymetený. Platí to tak stále?

Dnes víme, že není dobře, když je les úplně „čistý“. Mrtvé dřevo v lese potřebujeme. Plní tam mnoho důležitých funkcí od zpomalování odtoků srážek, přes zvyšování biodiverzity, až po zásobu živin a organického materiálu.

Jenže mnozí lidé mají stále tu představu, že v dobře obhospodařovaném lese není na zemi ani větvička, jen spadané jehličí, mezi tím kopečky mechu a ostrůvky borůvčí, a samozřejmě houby. A když překračují hromady větví a padlé kmeny, tak to vnímají jako nepořádek. Přitom na parkovišti před obchodním centrem podepisují petice za návrat divočiny.

Je nějaká země, kterou bychom si mohli vzít v lesním hospodářství za vzor?

Pokud se chceme srovnávat, měli bychom to dělat se zeměmi, které mají podobné přírodní podmínky a podobnou historii. Vzorem pro nás mohou být některé lokality v Německu, Rakousku nebo ve Švýcarsku, kam se naši lesníci jezdí inspirovat a vzdělávat. Zajímají se zejména o přírodě blízké způsoby hospodaření, které vedou k pestrosti a stabilitě porostů a přitom jsou ekonomicky životaschopné. Tyto poznatky pak uplatňují i u nás.

Rozhovor vyjde v říjnovém vydání časopisu Statistika&My.