Čtvrtstoletí otevřené české ekonomiky

Prosperita české ekonomiky stojí na strategii otevřenosti a těsném propojení s globální ekonomikou. Zdroje silného růstu ze začátku milénia se ale postupně vyčerpávají a Česko čelí novým výzvám.

V posledních 25 letech česká ekonomika urazila ohromnou cestu, která započala už v 90. letech transformací tehdy plánovaného hospodářství do tržní ekonomiky zapojené do globálních ekonomických struktur.

Do nového tisíciletí česká ekonomika vstupovala v recesi, která byla spojena s předchozí měnovou krizí z roku 1997. Podle dobových zpráv OECD byla recese vnímána jako reakce na vnitřní a vnější nerovnováhy a strukturální problémy české ekonomiky – zejména selhání českých firem při restrukturalizaci vycházející z roztříštěné struktury vlastnictví a neefektivní korporátní správy, které vznikly po masové privatizaci.

Dokončení privatizace

Rok 2000 byl z hlediska transformace přelomový zejména díky finalizaci privatizace do té doby státního bankovního sektoru. Jednou ze skrytých slabin české ekonomiky v 90. letech totiž bylo, že státem kontrolované banky často poskytovaly podnikům snadné úvěry, což zdržovalo nezbytnou restrukturalizaci a vedlo k masivní akumulaci špatných dluhů. Na přelomu tisíciletí se proto urychlení privatizace bankovního sektoru stalo jedním z nejkritičtějších strukturálních problémů, které bylo nutné řešit pro zajištění silnějšího hospodářského růstu.

Až po roce 2000 také došlo k postupné privatizaci strategických podniků, jako byly telekomunikace a energetika. Zpoždění jejich privatizace bylo způsobeno velikostí, politickou důležitostí i nedostatkem regulačního rámce pro přirozené monopoly.

Vývoj produktivity v Česku a vybraných zemích (HDP na odpracovanou hodinu v USD, stálé ceny, PPP)

Zdroj: OECD

Všechny kroky, které v devadesátých letech a na přelomu tisíciletí česká ekonomika podstupovala, vedly k hlavnímu cíli, jímž bylo nastartování růstu produktivity. Zvyšování hodnoty, kterou ekonomika za pevný časový úsek vyrobí, je totiž klíčem k dalšímu rozvoji a dlouhodobému ekonomickému růstu.

V českých podmínkách na něm závisí stabilita důchodového a sociálního systému v očekávání stárnoucí populace nebo transformace energetiky potřebná k razantnímu snižování emisí CO2 (dekarbonizace). Nezanedbatelnou výzvou je i přechod od ekonomiky založené na zpracovatelském průmyslu k technologicky náročnějším oborům vyžadujícím rekvalifikace pracovníků.

Česká ekonomika se v rámci ekonomické transformace nejprve soustředila na rozvoj exportně zaměřených oborů zpracovatelského průmyslu. U zpracovatelského průmyslu se tak za posledních 30 let celkově produktivita zvýšila nejvíce. Největší nárůst produktivity se odehrál právě v oblastech napojených na vývoz – výroba motorových vozidel, výroba elektrických zařízení a výroba počítačů, elektronických a optických přístrojů. Velkou část posunu produktivity si tato odvětví odbyla právě v období nultých let.

Příprava na vstup do EU a silný růst produktivity

První dekáda nového tisíciletí přinesla také klíčový milník – vstup Česka do EU. Česká ekonomika měla v té době velký potenciál ke zlepšení fungování a období před vstupem bylo spojeno s přípravami institucionálního prostředí i ekonomiky na plné zapojení do evropských trhů. To vše výrazně stimulovalo růst produktivity. Česká ekonomika vstupem do EU získala svou současnou podobu – mimořádně silné zastoupení průmyslu a pozice dodavatele pro obchodní partnery v západní části unie, zejména v Německu.

Změna produktivity ve vybraných odvětvích české ekonomiky mezi lety 1999 A 2023 (%, stálé ceny)

Zdroj: OECD

Příliv zahraničních investic

Začátek nového milénia byl spojen také s výrazným posílením přílivu zahraničních investic. Toto období ovlivňuje i dnešní podobu české ekonomiky, charakteristickou výraznou přítomností zahraničních vlastníků a odlivu zisků do zahraničí. K posílení přílivu zahraničních investic docházelo zejména po roce 2000, kdy kromě vyšší důvěryhodnosti české ekonomiky spojené s plánovaným vstupem do EU stimulovala zájem investorů i změna přístupu české vlády a rozšíření programů investičních pobídek (daňová zvýhodnění, výhodné nabídky pozemků k výstavbě atp.).

Podniky pod zahraniční kontrolou v Česku mají v průměru vyšší produktivitu, což je dáno zaměřením na exportně orientované obory zpracovatelského průmyslu i na výdělečná odvětví služeb, jako jsou finanční služby, podnikové služby, či informační a komunikační činnosti.

Kumulovaná hodnota přímých zahraničních investic v Česku je z více než 70 % spojena se zeměmi EU. Z hlediska naakumulované hodnoty investic je největším zahraničním investorem v Česku Německo (více než pětina, v pojetí skutečného investora), následované Rakouskem a Francií. Další v pořadí jsou mimounijní země – USA, Švýcarsko a Spojené království a zvýraznit je třeba také silnou přítomnost investorů z Jižní Koreje a Japonska.

S významnou přítomností zahraničních investic souvisí odliv zisků ze země. Podíl zisků zahraničních investorů, které ročně odplouvají z Česka na HDP sice s příchodem pandemie covidu-19 v roce 2020 klesl a předchozího vrcholu (mezi 8–9 % HDP) už nedosáhl, i tak je úroveň okolo 7 % výrazně vyšší než u zbytku střední Evropy (s výjimkou Maďarska se 13,5 % HDP). Zahraniční zisky v sousedním Polsku a Slovensku například dosahují úrovně jen přes 3 % HDP.

Přímé zahraniční investice v Česku, přímé zahraniční investice Česka v zahraničí a čistá pozice vůči zahraničí

Zdroj: ARAD ČNB

Globální recese

Dekádu silného růstu ukončila globální finanční krize v roce 2008. Česká ekonomika se kvůli ekonomickým problémům zahraničních odbytišť propadla a pak několik let stagnovala. Období následujících pěti let bylo charakteristické slabým růstem, který v Česku souvisel především s nízkou domácí poptávkou.

Zatímco před rokem 2009 zlepšování produktivity v Česku předbíhalo jiné vyspělé země, a Česko se tak výkonností blížilo západní Evropě, po recesi se už tato tempa neobnovila. Po roce 2010 přebraly roli tahouna růstu produktivity od zpracovatelského průmyslu služby. Mezi nimi vynikalo peněžnictví a pojišťovnictví, ale rovněž informační a komunikační činnosti, které se v posledních dvaceti letech stabilně rozvíjely. Impulz dostaly rovněž v souvislosti s pandemií covidu-19.

Česko i další evropské země se ze stagnace vymanily až po roce 2013. Konkrétně v Česku byl hospodářský růst v letech 2015 až 2019 charakteristický silným vlivem domácí poptávky, kterou podpořil výrazný mzdový růst. Ani oživení české ekonomiky v období 2015–2019 ale nestačilo na překonání rychlejšího růstu produktivity u ostatních zemí v našem okolí. V rámci skupiny zemí východního bloku mělo Česko v 90. letech z hlediska reálné produktivity nejlepší pozici. Zejména Slovensko dokázalo téměř uzavřít mezeru, kterou jsme mezi sebou měli. Úspěšně ale postupovalo i Polsko a pobaltské země.

Postcovidová stagnace

Pandemie covidu-19 a související komplikace v ekonomickém růstu v Česku i v EU odhalily slabiny, které si český ekonomický model vypěstoval. Obory, které táhly ekonomický růst, se potýkaly s energetickou náročností, nedostatkem inovací i tím, že jako součásti zahraničních mateřských společností zpracovávají dovezené součástky do finálního výrobku, čímž byl potenciál k růstu produktivity omezený.

Nárůst produktivity mezi lety 2019 a 2023 tak byl v Česku jeden z nejnižších mezi vyspělými zeměmi. Pomalý růst produktivity je v současnosti problémem řady evropských zemí se silným zastoupením průmyslu, včetně velkých ekonomik EU – Německa, Španělska, Francie i Itálie. Inovace v průmyslu a nalezení nových zdrojů růstu produktivity je tak velkým úkolem, který tlačí nejen na Česko.