Všichni mi říkali, že jsem se zbláznil
13. 06. 2025
Rozhovory
S Vojtěchem Sedláčkem jsme hovořili o jeho projektech na pomoc lidem, kteří se ocitli na ulici. Díky nim si dokázaly zajistit střechu nad hlavou už stovky osob.
Co vás přimělo zaměřit svůj zájem a aktivity k lidem bez domova?
Moje aktivity v sociální oblasti nezačaly u bezdomovců, ale u dětí se zdravotním postižením. Po podpisu Charty 77 jsem musel skončit jako šéf softwarového oddělení v ZPA Čakovice. Dělnické zařazení mně moc neuspokojovalo, tak jsem využil příležitost docházet jako dobrovolný učitel do Jedličkova ústavu a učit děti programování. A ty děti mně úplně dostaly, protože se ukázalo, že je s nimi řeč úplně o všem. Že neplatí předsudek, že postižený rovná se divný až hloupý. Byla s nimi skvělá práce, dokonce jsme vyhráli přebor pražského kraje v celorepublikové programátorské soutěži, a to mezi zdravými účastníky.
Po převratu získal Josef Selichar, jeden z mých žáků, prostory v pražské Rybné ulici s nápadem na jejich využití. Jenže byl vozíčkář, tak mu banky nepůjčily na kapitál do začátku. Rozhodl jsem tedy do projektu vložit své peníze. Vybudovali jsme prodejnu a zkušebnu zdravotních pomůcek, podnik, který zaměstnává hendikepované osoby a který funguje od roku 1996 dosud.
Zaměstnávání invalidů se dobře rozběhlo a já jsem si řekl, jestli to nezkusit s bezdomovci. Jenže brzy se ukázalo, že to vlastně regulérně nejde. Ti lidé padají sociálně na úplné dno, sociální vyloučení je pro ně velkým ponížením. Zásadní rozdíl mezi domovem a životem pod mostem vidím v tom, co si většina lidí ani neuvědomuje. Doma vás navštíví jen ten, komu to dovolíte. Bezdomovec tuhle možnost nemá, je neustále vystavený veřejnosti jako ve výloze. To má devastující dopad na jeho integritu. Vyžadovat po něm nějakou pravidelnou práci a odpovědnost je vlastně nemožné. Prostě to nejde.
Jak jste to tedy vyřešil?
Založil jsem projekt s názvem Nejdřív střecha. Cílem je pomáhat zejména lidem, kteří se na ulici ocitli teprve nedávno, aby se rychle znovu postavili na nohy a získali zpět nějaké zázemí. Nejúčinnější je totiž pomoc, která přichází hned. Když už je člověk na ulici dlouho, tak je návrat k normálu mnohem obtížnější.
Projekt se opírá o organizace, které pracují s bezdomovci. Často se na ulici totiž objeví potřebný člověk, který nesplňuje kritéria jejich podpůrných programů, a organizace na něj tedy nemá peníze. My ty peníze poskytneme, organizace od nás dostane zaplacené náklady na ubytování až na dva měsíce. Tím ten člověk získá čas, aby se zorientoval a s pomocí si zařídil vše potřebné k tomu, aby mohl dál nějak rozumně existovat.
Nejdřív jsem projekt provozoval jako soukromou aktivitu, později jsem se spojil s Výborem dobré vůle Olgy Havlové. Pomohli jsme více než třem tisícům lidí, které jsme podpořili celkovou částkou skoro devět a půl milionu korun. Tak fungujeme již jedenáctým rokem.
Vojtěch Sedláček
Pracoval v továrně na výrobu počítačů ZPA Čakovice jako vedoucí softwarového oddělení. Po podpisu Charty 77 působil jako dobrovolný učitel v Jedličkově ústavu. Po roce 1989 byl starostou Roztok u Prahy, pracoval na Úřadu vlády a na Ministerstvu vnitra. Založil společnosti vytvářející pracovní příležitosti pro osoby se zdravotním postižením a několik projektů na pomoc lidem v nouzi. V roce 2006 byl vyhlášen sociálním podnikatelem roku. V roce 2015 obdržel Cenu Via Bona, od roku 2021 je předsedou správní rady Výboru dobré vůle – Nadace Olgy Havlové.
Dalším vaším projektem je Nejdřív doma…
K tomu mě přivedla zkušenost s matkami samoživitelkami, které z různých důvodů přijdou o bydlení. Mají nízké příjmy a nejsou schopné zaplatit kauci, když si chtějí pronajmout byt. Takže se ocitají na ulici a děti putují do dětského domova. Rozhodl jsem se, že jim peníze na kauci půjčím. Jen tak. Bez úroků, bez poplatků a bez záruky, tedy bez hrozby případné exekuce. A to, co ti lidé vrátí, tak zase půjčím dalším. Všichni mi říkali, že jsem se zbláznil, že to nebude fungovat, vždyť jsou to většinou Romové. Odpovědí je, že fungujeme už pátým rokem a dárci přispěli skoro pěti miliony.
A opravdu vám dlužníci peníze vracejí?
Samozřejmě, že ne všichni. Na našem webu vedeme podrobnou statistiku a podle posledních údajů z května se daří splácet víc než 44 procent půjček. To je docela slušné číslo, a my všechny vrácené peníze zase půjčíme někomu dalšímu. Dosud jsme pomohli zajistit bydlení 377 rodinám a zcela splaceno je už 60 půjček.
Jak máte zajištěnou kontrolu, abyste nepůjčovali podvodníkům, kteří by peníze zneužili?
K takovým případům občas docházelo, já to ale beru jako potíže růstu. Abych ty možnosti minimalizoval, zařídil jsem to tak, že já osobně s žadateli o půjčku nekomunikuji. Musí je doporučit nějaká pomáhající organizace, která požádá svým jménem. A tu žádost musí poslat z datové schránky. Tím je jednoznačně identifikovatelná a vlastně ručí za to, že vybrala skutečně potřebnou osobu.
Je zajímavé, že klienti doporučené známými a velkými neziskovými organizacemi s perfektními webovými stránkami mají často horší platební morálku než ti, které doporučila nějaká malá místní neziskovka.
Kde získáváte obydlí pro lidi zařazené do projektu Nejdřív střecha?
O vlastní ubytování i eventuální bydlení se stará pomáhající organizace. Náš projekt je „pouze“ peněžní fond, který na základě dohod a zkušeností s jednotlivými organizacemi poskytuje finanční prostředky. Organizace dostanou peníze obratem, účtuje se dodatečně. Pomoci je třeba hned.
Jací lidé upadají do bezdomovectví nejčastěji?
Vidím zpravidla dvě skupiny lidí. V prvé řadě se jedná o osoby, které nemají dost peněz, aby si zaplatily bydlení. Další skupinou jsou lidé s nějakými psychickými problémy. To je velká ostuda společnosti, že tyto případy nechává dojít až k takovýmto koncům.
Dá se bezdomovectví úplně odstranit?
Dá, prakticky bezezbytku. Už v roce 1992 dr. Sam Tsemberis založil společnost Pathways to Housing a rozběhl projekt Housing First. Není znám efektivnější přístup k ukončování chronického bezdomovectví. Jeho úspěšnost se potvrdila v mnoha zemích. Je založený na jednoduchých pravidlech – základ tvoří zajištění přiměřeného bydlení, na které se nabaluje ohleduplná sociální podpora. Statistiky úspěšnosti jsou až neuvěřitelné: 85 až 90 procent. Taková část domácností se do roka až dvou už dokáže o sebe postarat sama a další podporu nepotřebuje. Je to tedy výhodné i ekonomicky.
Ten systém zvládá zařadit lidi zpátky do společnosti, jenomže politicky je neprůchodný. Když ho začnete prosazovat, prohrajete volby. Proto se nijak masově neuplatňuje, přestože by mohl pomoci spoustě lidí i celé společnosti. Jakmile začnete rozdávat bydlení bezdomovcům, nikdo vás už nezvolí.
U nás pořád převažuje názor, že si bezdomovci za svou situaci můžou sami a sami by si měli pomoci. Ale když se do toho trochu ponoříte, zjistíte, že to není pravda. O střechu nad hlavou přijdete, ani nevíte jak. Koneckonců, v životě jsme všichni nějak odkázáni jeden na druhého víc, než si připustíme.
Jaké bývají hlavní důvody pádu na ulici?
Většinou je to tak, že lidé udělají blbé rozhodnutí, často i několik po sobě. Ale kolikrát jsme my sami udělali blbé rozhodnutí, a vlastně jsme měli štěstí, že nevedlo k takovým koncům. O pádu na dno často rozhoduje náhoda nebo prostě smůla.
Někdo vám například slíbí bezvadnou práci. Vy tu dosavadní opustíte a ukáže se, že ten slib neplatí. Rozejdete se s partnerem, a najednou nemáte na zaplacení nájmu. Nebo utečete od násilnického partnera, a nemáte ani kde bydlet. Těch situací může být nespočet.
Jakou roli hraje u bezdomovců alkohol a drogy?
Byl jsem až překvapený, jak je to s alkoholismem a drogami u bezdomovců nadsazené. Ono nás plete, že ti, co mají s alkoholem nebo drogami problémy, jsou nejvíc vidět. Vytvářejí clonu, za kterou se ztrácejí ti ostatní. A těch je víc.
Naše společnost má problém vyrovnat se s drogami a alkoholem u běžných lidí, řešit to u bezdomovců mi tedy přijde jako naprosto vedlejší.
Pozorujete nějakou změnu postoje české společnosti k lidem bez domova?
Určitě se to zlepšuje, ale určitě by to také mohlo jít rychleji. A není to věc peněz. Těch není potřeba zase až tak mnoho. Spíš by pomohlo jednodušší nastavení celého systému a snížení byrokracie. Když je všecko moc komplikované, je to málo efektivní a snadněji se v tom ztratí i aktivity, které nedávají smysl nebo dokonce systém jenom zneužívají.
Máte zkušenost s tím, jak fungují sociální dávky?
V tom se moc neangažuji. Jen z praxe vím, jak to občas chodí s příspěvkem na bydlení. Ze zákona ho máte dostat do konce měsíce, ale Úřad práce vám ho několik měsíců neposílá. Nebojte, o nic nepřijdete. Po čase vše vyplatí najednou zpětně. Protože je to dohromady velká částka, překročíte tím v daném měsíci limit, do kterého máte na podporu nárok. Takže automaticky ze seznamu příjemců vypadnete. Kdyby to nedostalo člověka do zoufalé situace, dalo by se to vyprávět jako dobrý vtip.
Rozhovor bude součástí červnového vydání časopisu Statistika&My.
Podrobné informace o projektech Vojtěcha Sedláčka na pomoc lidem bez domova a v sociální nouzi najdete na: