Přání jsou nekonečná a zdroje vždycky omezené

Jak správně nastavit důchodový systém? Jak zajistit, aby byl spravedlivý? O tom jsme hovořili s bývalým předsedou poradního orgánu vlády pro penzijní reformu Vladimírem Bezděkem.

S jakými statistickými daty pracují experti při nastavování důchodového systému?

Pro řízení důchodového systému jsou v prvé řadě třeba data demografická. A to nejen aktuální, ale ze¬jména projekce na poměrně dlouhý horizont padesát až sedmdesát let. Dále jsou to data makroekonomická, konkrétně výkon ekonomiky, produktivita, tempo hospodářského růstu, zaměstnanost v jednotlivých věkových kategoriích. Z nich se sestaví prognóza do budoucna a vše dohromady vytvoří základ, na kterém se pak projektuje bilance důchodového systému.

Která data nám k lepšímu nastavení důchodového systému ještě chybí?

V případě bilance celkového státního důchodového systému jsou stávající modely už poměrně pokročilé a přesné. Prostor pro zlepšení datové základny ale vidím v mikroekonomické oblasti. Například pro odhady a modelování toho, jak se v nějak nastave¬ném důchodovém systému bude dařit jednotlivým konkrétně definovaným skupinám. Třeba podle typu pracovní kariéry, zda ji přerušila mateřská dovolená nebo nezaměstnanost, jestli lidé nějaký čas pracovali mimo Českou ekonomiku, jestli využívali zkrácené pracovní úvazky... Na takové mikromodely by bylo vhodné se zaměřit.

Ing. Vladimír Bezděk, M.A.

Předseda představenstva investiční společnosti Avant. Téměř 30 let působil v oblasti veřejných financí a důchodového systému. Vedl dvě komise, které se zabývaly reformou důchodového systému. Následně přešel do soukro¬mého finančního sektoru a pracoval na vedoucích pozicích v pojišťovně Aegon, slovenské Generali pojišťovně, Penzijní společnosti České pojišťovny a ČSOB Pojišťovně. Součástí týmu společnosti Avant je od roku 2020.

Je pro důchodový systém větší problém stárnutí populace, nebo nízká porodnost?

Ono to spolu souvisí. Protože stárnutí populace je způsobeno jednak nízkou porodností a jednak tím, že roste naděje dožití. Nízká porodnost je tak součástí stárnutí. Nicméně si myslím, že větší problém je nízká porodnost, pokud bude trvat dlouhou dobu. Protože na rostoucí naději dožití lze reagovat prodlužováním věkové hranice pro odchod do důchodu. Ale jestli se nebudou rodit děti, tak za dvacet až třicet let nebudou na trhu práce mladí lidé. Pak nám prodlužování věkové hranice moc nepomůže, protože do systému nebude mít kdo přispívat.

Co všechno by měl starobní důchod pokrýt? Jakou životní úroveň by měl zajistit?

Důchodová problematika je plně v kompetenci národních států, nepodléhá žádné jednotné politice závazné třeba pro členské země EU. Existují úmluvy Mezinárodní organizace práce, které definují minimální úroveň státního důchodu ve vztahu k průměrným mzdám pro příjmově typizovaného jedince, který po nějakou dobu pracuje a odvádí pojistné. Pokud vím, tak Česká republika tyto minimální závazky plnila a plní. I když jsme v tomto ohledu ve srovnání s jinými zeměmi spíše na chvostu pelotonu.

Otázku jde ale také otočit. Jedno z pravidel ekonomie říká, že přání jsou nekonečná a zdroje jsou vždy omezené. Většina lidí by asi chtěla, aby důchod byl co nejvyšší a zaplatilo se z něho co nejvíce oprávněných i takzvaně luxusních výdajů. Na druhé straně ovšem narážíme na rozpočtová omezení. Pak je také otázkou, co může a má zajistit státní povinný důchodový systém, a na co si dokážou občané naspořit sami.

Kolik by si měl člověk na důchod našetřit?

Neexistuje jedna paušální odpověď. Lidé se výrazně liší, třeba jenom tím, zda si během své ekonomické aktivity vyřešili bydlení. Velký rozdíl je, když odcházíte do důchodu ve svém, se splacenou hypotékou, nebo když bydlíte v podnájmu, který musíte každý měsíc hradit.

Já osobně si myslím, že by bylo dobré, kdyby vlastní soukromá úroveň příjmů ve stáří dosáhla aspoň jedné třetiny státní penze. Abychom z vlastního financovali minimálně čtvrtinu celkového příjmu. Dokud to bude méně, tak význam soukromého fi¬nancování důchodů zůstane jen okrajový.

Máme v Česku pro budoucí růst soukromé složky důchodů dobře nastavené podmínky?

Letošní rok je mimo jiné ve znamení debaty o tom, jak upravit podmínky pro spoření ve třetím penzijním pilíři. Médii hodně rezonuje téma poplatků penzijních společností. Já jsem přesvědčený, že po třinácti letech existence modernizovaného systému tady prostor pro snížení poplatků existuje. Tím by se pro klienty bez jakýchkoli dalších změn zvýšila čistá míra výnosu.

My bychom však ještě navíc potřebovali, aby penzijní produkty byly nejen efektivnější, ale také, aby dosahovaly vyšší úrovně hrubých výnosů ještě před aplikací poplatků. Jenže to nám komplikuje existující legislativa, kterou se penzijní společnosti musejí řídit. V případě transformovaných fondů jsou penzijní spo¬lečnosti povinny klientům každoročně garantovat, že se jejich výnos nedostane do záporných hodnot. Aby tomu dostály, tak investují převážně do aktiv s výhledem na jeden až dva roky, během nichž je velmi malá pravděpodobnost, že se propadnou a penzijní spo¬lečnost bude muset z vlastních peněz kompenzovat klientovi ztrátu. Takto nízké riziko ovšem na druhé straně znamená velmi malý výnos.

V transformovaných fondech jsou přitom dnes stále ještě téměř dva miliony klientů a řada z nich je v relativně nízkém věku pod 45 let. Tito lidé budou v systému ještě 15 až 20 let. Kdyby se jejich vklady zainvestovaly do dlouhodobějších produktů, mohla by sice v některém roce jejich hodnota poklesnout, ale v delším horizontu by byl výnos významně vyšší.

V neposlední řadě je také důležité, aby do třetího pilíře vstupovali lidé co nejdříve, v co nejnižším věku. Byť třeba s malou částkou. Platí totiž základní investiční poučka, že čas je důležitější než velikost úložky. V horizontu dvaceti až třiceti let pravidelného investování nezáleží tolik na tom, jestli začnete s 500 nebo 1 000 korunami měsíčně. Bohužel, aktuálně do třetího pilíře vstupují lidé spíš až kolem věku 40 let. Takže jim utíká prvních deset až patnáct let času, který by mohl pracovat pro ně.

Může se stát, že investice některého účastnického penzijního fondu do rizikovějších aktiv nepřinese pokles hodnoty jen v ojedinělých letech, ale třeba i celkově za několik desítek let investování?

Je pravda, že charakter některých z účastnických fondů, typicky těch dynamických a alternativních, je rizikovější. To znamená, že zejména v kratším období vykazují větší volatilitu hodnoty aktiv.

Riziko je ale vyvažováno délkou časového horizontu a pravidelným nakupováním. Když ceny aktiv na trhu klesnou, tak se sice sníží hodnota vašich dosud nakoupených produktů, ale na druhou stranu zase dál nakupujete levně. V tom dlouhém čase se rizika kompenzují.

Důležité je také říci, že většina dynamických stra¬tegií je řízena na základě hypotézy životního cyklu. Tedy, čím víc se blížíte ke konci vašeho investičního horizontu, tím větší podíl aktiv se přesouvá z rizikovějších do méně rizikových produktů. Ve věku mezi 50 až 60 lety začne ve vašem portfoliu ubývat akcií či ETF fondů, a postupně se nahrazují investicemi do státních bondů nebo kvalitních firemních dluhopisů. To je také významná obrana vůči riziku znehodnocení úložek.

V jakém poměru by měly být nároková a zásluhová složka státní penze?

Zde se mísí dva různé koncepty pojetí spravedlnosti. Mnoho lidí by asi souhlasilo s tím, aby výše důchodu ve stáří co nejvíce odpovídala tomu, jak moc si daný jedinec vydělával v aktivním věku a jak moc přispíval do systému na odvodech. Kdybychom se ale stejných lidí zeptali, zda souhlasí s tím, aby státní důchod garantoval nějakou minimální úroveň příjmů, když člověk splní nějaký počet let placení do systému bez ohledu na to, kolik vydělával, asi by i na tuto otázku řada z nich odpověděla kladně. A to jsou přesně ty dva koncepty, které působí proti sobě. Je spravedlivé, aby důchod byl v přímém vztahu s tím, kolik člověk vydělával, ale zároveň je spravedlivé, aby garantoval nějaké minimum, z kterého se dá slušně žít.

Systém se snaží tyto dva protichůdné úhly pohledu nějak sloučit a sladit dohromady. Na našem důchodovém systému, který tady máme de facto od roku 1996, je poměrně zřetelně vidět, že spíše rostla váha garantovaného minima a o něco se snižovala váha příjmové závislosti. Nůžky mezi minimálním důchodem a částkou pobíranou v případě, že jste měli vysoké příjmy, se postupně uzavírají a pomalu míříme k něčemu, co lze s nadsázkou označit jako rovný důchod. Tento trend bude podle mého názoru do budoucna pokračovat. Vzhledem k demografickému vývoji a dalším okolnostem bude v našem státním důchodovém systému v čase dále erodovat vztah vůči výdělkům a bude se víc a víc zplošťovat relativní výše důchodu vůči průměrnému důchodu.

Která země má důchodový systém nastavený tak dobře, že bychom si ji mohli vzít za příklad?

Jsou země, kde před řešením zjevných tlaků, jako jsou demografie nebo ekonomický výkon, tolik nezavírali oči a dokázali reagovat relativně včas. Dnes z toho profitují. Poměrně zajímavý důchodový systém mají například v Holandsku. Státní povinný důchodový systém tam velmi dobře kombinují se silným systémem individuálního zabezpečení se na stáří, na němž významně participují zaměstnavatelé.

Ve Švédsku se na přelomu tisíciletí povedlo dohodnout na kompromisu v důchodovém systému a vedle silného státního pilíře tam vytvořili druhý pilíř s tříprocentním spořením. Nyní, po pětadvaceti letech už nastupuje první generace penzistů, jejichž důchod je nejenom státní, ale obsahuje i významnou složku z privátního pilíře. Také Švýcarsko poměrně dobře kombinuje státní důchodový systém s povinným a dobrovolným spořením.

Austrálie má státní důchodový systém téměř na bázi rovného důchodu. Ale vedle něj před asi dvaceti lety zavedli poměrně významnou motivaci pro zaměstnavatele, aby nabízeli zaměstnancům možnosti individuálního spoření na stáří. Tak si zajišťují zásluhovou část důchodů.

Cesta není v nahrazení jednoho systému druhým, ale v diverzifikaci. Je třeba dobře kombinovat oba principy, nechat je působit společně a dát jim čas a prostor. Ty země, které jsem jmenoval, navíc zavedly do svých důchodových systémů fondovou složku dříve, než na jejich ekonomiku dolehly ty největší potíže se stárnutím populace. To je pro ně nyní ohromná výhoda.

Co byste poradil člověku, který ve věku kolem 25 let právě nastupuje na trh práce? Jak by se měl zabezpečit na důchod, který je pro něj v tu dobu v nedohlednu?

Poradil bych dvě věci. Pokud má tu možnost, ať jde do zahraničí na zkušenou. Dělali to mladí lidé před 150 lety, a myslím, že je to důležité a přínosné i dneska. Otevřít se mezinárodním zkušenostem a rozšířit si rozhled. Naučit se fungovat v jiném prostředí a zdokonalit se v jazycích. Pak se vrátit do Čech. Navzdory všem problémům je pořád Česko velmi dobré místo pro život.

Druhá věc je začít si, ideálně hned z první pravidelné výplaty, alespoň něco málo dávat stranou na stáří a vybudovat si to jako mentální návyk. I kdyby to byla jen pětistovka. Až budou vydělávat víc, budou si ukládat víc. Důležitá je pravidelnost a dlouhodobost. Tím dají šanci svým úsporám fungovat delší dobu a získat výhodu díky složenému úročení.