Když jsou pitná voda a toaleta luxusem

Přístup k bezpečnému, vydatnému a snadno dosažitelnému zdroji pitné vody a k hygienické toaletě jsou pro většinu Evropanů samozřejmostí. Jak je na tom Jihoafrická republika?

Podle průzkumu, který se uskutečnil v jihoafrických domácnostech v loňském roce a jehož výsledky zveřejnil tamní statistický úřad, má přístup k upravené, a tedy bezpečné vodě téměř 72 % obyvatel měst. Ve venkovských oblastech je to však méně než 37 %.

Přístup k pitné vodě je klasifikován pomocí „vodního žebříčku“, který hodnotí úroveň dostupnosti pitné vody na základě blízkosti, bezpečnosti a spolehlivosti vodního zdroje.

Vrchol žebříčku představuje zdroj vody, který se nachází v areálu, je k dispozici v případě potřeby a není kontaminován fekáliemi či škodlivými chemickými látkami. Další skupinu tvoří bezpečné vodní zdroje, od nichž jsou obyvatelé vzdálení méně než 30 minut cesty (počítáno na cestu tam i zpět včetně případné doby strávené ve frontě). V případě, že se sice jedná o bezpečný vodní zdroj, ale odběr vyžaduje dobu delší 30 minut, spadá do kategorie omezeného přístupu.

Bezpečné zdroje zahrnují vodu z vodovodu, vrty, chráněné studny a prameny, dešťovou vodu a balenou nebo dodávanou vodu. Naproti tomu voda označovaná jako nechráněná, je voda pocházející z nechráněných studní a pramenů. Nejnižší příčka pomyslného „vodního žebříčku“ patří vodě, která se bere přímo z řek, potoků, přehrad nebo rybníků.

Podle nejnovějších údajů více než dvě třetiny (67,8 %) domácností, které si chodí pro vodu, potřebují na její donesení domů méně než 30 minut. Ovšem v regionu KwaZulu-Natal trvalo přinesení vody delší dobu více než třetině (35,8 %) domácností, které nemají ve svých obydlích nebo na místě vodovod. Celkem 5 % domácnosti v Jižní Africe musí za vodou putovat déle než hodinu. A téměř všichni, kteří jsou nuceni používat neupravenou, nebo dokonce povrchovou vodu, žijí ve venkovských oblastech.

Sdílení není vždy známkou modernosti

V roce 2024 uvedla méně než polovina (46,2 %) jihoafrických domácností, že má k dispozici hygienické zařízení umístěné uvnitř domu, a na zařízení umístěné až za hranicí užívaného pozemku se spoléhá 3,1 % domácností.

V celostátním měřítku sdílela sanitární zařízení pětina (19,9 %) domácností, přičemž tento podíl byl mnohem vyšší ve městech (31,9 %) než na venkově (13,2 %). To může být způsobeno vysokou hustotou obyvatelstva, nedostatkem bytů nebo omezeným prostorem ve městech. V mnoha městských neformálních osadách žije často více domácností ve stísněných podmínkách bez dostatečného pozemku nebo infrastruktury pro soukromé toalety. V důsledku toho se jedinou možností stávají společná sociální zařízení.

Ve venkovských oblastech, ačkoli jsou často méně rozvinuté, mají obvykle domácnosti více prostoru, a to jim umožňuje vybudovat si vlastní domácí hygienické zařízení, i když často jen na základní úrovni. Současně s tím se ale ve venkovských oblastech častěji vyskytují osoby (nikoli domácnosti), které se spoléhají na neupravená zařízení nebo konají svou potřebu mimo toalety.

Více se dočtete na webu jihoafrického statistického úřadu zde.