Kdo zaplatí náklady na důchody

Může zahraniční migrace zajistit finanční udržitelnost důchodového systému?

Stárnutí populace se stává velkou výzvou pro důchodové systémy mnoha evropských (ale i dalších) zemí. Česká republika v tom není výjimkou. Jedním z opatření, která mají za cíl mírnit nesoulad mezi vzrůstajícími náklady na vyplácení důchodů a klesajícím počtem osob v produktivním věku, jež do systému přispívají svými výdělky, je zvyšování věku odchodu do důchodu. To se však setkává s negativními reakcemi části veřejnosti, a tedy také s rizikem, že politici, kteří zvýšení věku pro odchod do důchodu navrhnou, přijdou o hlasy svých voličů. Proto se hledají i jiné možnosti, jak dostatek financí pro důchodový systém zajistit. Mezi nimi se občas objeví i názor, že nedostatek pracujících osob by bylo možné nahradit migranty ze zahraničí. Je ale něco takového vůbec možné? Kolik by těch migrantů muselo být, aby vyrovnali rozšiřující se nepoměr mezi počtem těch, kteří z důchodového systému finance čerpají, a těch, kteří do něj přispívají?

Jeden důchodce na dva pracující

Pro odhad finančního zatížení průběžného důchodového systému je nutné znát vzájemný poměr počtu osob pobírajících starobní důchod k počtu osob přispívajících do systému. Tento poměr je možno odhadnout jako poměr počtu osob v poproduktivním (důchodovém) věku a počtu osob v produktivním věku. (V anglické terminologii se používá termín Old-age dependency ratio – OADR.) Za dolní hranici produktivního věku je v dnešní době rozumné považovat 20 let. Na rozdíl od standardní definice uvedeného ukazatele, kdy je za horní hranici produktivního věku (tj. dolní hranici poproduktivního věku) považován vždy věk 65 let, budeme v případě Česka uvažovat upravený poměr, kdy horní hranice produktivního věku je flexibilní – rovná důchodovému věku v daném okamžiku s rozlišením důchodového věku mužů a žen. Pro jednoduchost uvažujeme, že všechny ženy měly 2 děti. Tedy například na konci roku 1995 (při tehdejším důchodovém věku 60 let pro muže a 55 let pro ženy se 2 dětmi) se jedná o poměr počtu 60letých a starších mužů a 55letých a starších žen ku počtu 20–59letých mužů a 20–54letých žen. Naproti tomu na konci roku 2015 (kdy byl již důchodový věk mužů 63 let a žen se 2 dětmi 60 let) se uvažuje poměr počtu 63letých a starších mužů a 60letých a starších žen ku počtu 20–62letých mužů a 20–59letých žen

Počet osob v poproduktivním věku na 100 osob v produktivním věku (1960–2025)

Zdroj: Tomáš Fiala, VŠE

Hodnota poměru počtu osob v poproduktivním a produktivním věku se v Česku od roku 1960 drží poměrně stabilně v blízkosti 40 %. K mírnému snížení došlo mezi lety 1996 a 2005, kdy se projevilo uzákonění postupného zvyšování důchodového věku. Vzhledem k demografické situaci se však podíl důchodců opět začal rychle zvyšovat a po roce 2015 se vrátil na obvyklou úroveň 40 %. S určitou mírou zjednodušení tedy lze říci, že v posledních zhruba šedesáti letech připadali stabilně na jednoho důchodce o něco více než dva pracující. Otázka ovšem je, zda tento stav vydrží i do budoucnosti.

Potřebovali bychom 5,5 milionu migrantů

Aktuální demografická situace není pro budoucí vývoj příliš příznivá. V roce 2025 se v Česku narodilo nejméně dětí v historii statistického sledování a úhrnná plodnost klesla na 1,28 dítěte na jednu ženu. Seniorů ve věku 65 a více let u nás na konci loňského roku žilo 2,273 milionu a jejich počet se v příštích letech bude dále zvyšovat. V roce 2050 by jich měly být již více než 3 miliony a na konci století by se jejich počet mohl blížit 3,5 milionu.

Počet osob v poproduktivním věku na 100 osob v produktivním věku (projekce při úhrnné plodnosti 1,4 a ročním migračním saldu 40 tisíc osob)

Zdroj: Tomáš Fiala, VŠE

I v případě, že bychom optimisticky předpokládali, že se úhrnná plodnost do roku 2030 zvýší na 1,40 dítěte na jednu ženu, a do roku 2050 dále vzroste na 1,60, budeme na udržení poměru mezi osobami v poproduktivním a produktivním věku na současné úrovni 40 : 100 potřebovat doplňovat stavy obyvatel v produktivním věku z externích zdrojů, tedy migrací. Pokud bychom ponechali stávající systém postupného navyšování věku odchodu do důchodu (přičemž by se po roce 2030 nárůst zpomalil na 1 měsíc pro každý další ročník narození a v roce 2100 by důchodový věk činil 70 let 5 měsíců), stačilo by do roku 2050 mít migrační přírůstek 49 tisíc osob ročně. Jestliže by se však horní hranice odchodu do důchodu zastropovala po roce 2030 na 65 letech, zvýšila by se každoroční potřeba migrantů na 83 tisíc.

Roční migrační saldo potřebné pro udržení poměru osob v poproduktivním věku ku osobám v produktivním věku na úrovní 40 % (počty osob)

Zdroj: Tomáš Fiala, VŠE

Mezi lety 2051 a 2075, kdy budou pobírat důchod silné ročníky tzv. Husákových dětí, by bylo i při zvyšování věkové hranice odchodu do důchodu nutné mít migrační přírůstek 135 tisíc osob a při zastropování důchodové hranice na 65 letech dokonce 231 tisíc osob ročně. To jsou pochopitelně naprosto nerealistické počty.

Rozdíl mezi postupným zvyšováním věku odchodu do důchodu a zafixováním na 65 letech by se nejvíce projevil v posledním čtvrtstoletí. V tu dobu totiž začnou pobírat penze i migranti, kteří k nám přicházeli „doplnit stavy“ v první půlce století. Při průběžně rostoucí hranici důchodového věku by na vyrovnání nepoměru mezi důchodci a pracujícími stačil migrační přírůstek jen 37 tisíc osob ročně, kdybychom ji však zafixovali na 65 letech věku, potřeba by vystoupala na 288 tisíc. V průměru za celá tři následující čtvrtstoletí vychází průměrná roční potřeba migračního salda na 74 tisíc osob při navyšování důchodové hranice a na 201 tisíc při zafixování na 65 letech. Vzhledem k tomu, že v posledních dvou letech se roční migrační saldo pohybuje pouze okolo 40 tisíc, není reálné, že by se vznikající zvyšování poměru mezi příjemci důchodů a přispěvateli do důchodového systému podařilo přílivem migrantů zvrátit. I při zvýšení úhrnné plodnosti do roku 2050 na 1,6 a při pokračujícím zvyšování důchodového věku do roku 2100 na 70 let 5 měsíců by potřebné úhrnné migrační saldo do konce století muselo v Česku dosáhnout více než 5,5 milionu osob. Takový počet lidí by bylo Česko stěží schopno přijmout a integrovat.

Úhrnné migrační saldo do konce století (miliony osob)

Zdroj: Tomáš Fiala, VŠE

Co nás asi čeká

Jaké jsou tedy realistické scénáře budoucího vývoje? Při úhrnné plodnosti 1,4 dítěte na jednu ženu a stabilním migračním saldu 40 tisíc osob ročně by v případě, že zůstane zachováno postupné zvyšování věku odchodu do důchodu, u nás v roce 2100 žilo asi 52 osob v poproduktivním věku na 100 osob v produktivním věku. Pokud bychom ovšem důchodovou hranici ponechali na úrovni 65 let, zvýšil by se poměr mezi poproduktivními a produktivními až na 71 ku 100. Na konci století by tedy byl téměř dvojnásobný v porovnání s aktuální situací. Jakým způsobem by v takové situaci bylo možné ufinancovat důchody, je otázkou.