Každá hostina jednou skončí

Nemáte pocit, že s ekonomickou konjunkturou jako by v české veřejnosti poklesl zájem o čistě ekonomická témata? Čím si to vysvětlujete?

Drobná ekonomická témata řešíme všichni každý den – co koupit, za kolik, kolik a jak spořit. Ale o některá makroekonomická témata, když pominu například ceny nemovitostí, o ta zájem opravdu poklesl. Tomu se nelze divit, nezaměstnanost je nízká, růst mezd solidní, takže lidé tolik neřeší existenční problémy a mohou se soustředit na jiné věci. Ovšem ekonomika má svoji vnitřní dynamiku, zákonitosti a je jen otázkou času, kdy se situace změní. Každá hostina jednou skončí.

Využíváme dostatečně konjunkturu k dalšímu rozvoji?

Konjunktura je samozřejmě ideální čas pro investice. Vytvářejí se přebytky, úspory, ekonomika naráží na své limity, což po investicích přímo volá. České ekonomice a dalšímu růstu by určitě prospěla zejména kvalitnější infrastruktura. Pokud vlaky z Berlína do Vídně raději Česko objíždějí, pokud při cestě do zahraničí souvislá dálnice začíná až na hranici s Rakouskem, pak zde jsou zjevně nemalé deficity. Ale má to i další rozměr, investice musejí mít smysl. V české ekonomice je obecně vysoký podíl investic na HDP, ale dlouhodobě to na průměrném růstu zase tolik vidět není, takže může být problém s jejich efektivností.

Která oblast statistiky vás nejvíce přitahuje?

Určitě makroekonomická statistika, nemohu jinak. Popsat složitý a stále složitější ekonomický svět prostřednictvím agregátů je obrovské sousto a vždycky mě zajímalo, jak se s tím vlastně statistika vypořádává. I odborná veřejnost leckdy spíše jen tuší, „co je to to HDP“ :). I mě to samozřejmě již jako studenta zajímalo, ale v neposlední řadě i to, jaké mají agregáty limity.

Ing. Václav Rybáček, Ph.D.

Vystudoval Národohospodářskou fakultu Vysoké školy ekonomické v Praze, kde také absolvoval doktorský program. V ČSÚ pracuje od roku 2004. Po celou dobu působil v odborech zabývajících se sestavením národních účtů. Je autorem řady pub­likací z této ekonomické oblasti. V současné době vyučuje ekonomii a makroekonomickou analýzu na vysokých školách. Do funkce ředitele sekce makroekonomických statistik nastoupil 1. června 2018.

Co byste rád ve své nové funkci – ředitele sekce makroekonomických statistik – dokázal, případně změnil?

Makroekonomická statistika ČSÚ má velmi dobrou pověst, která je opakovaně potvrzována i řadou auditů ze strany Eurostatu a dalších mezinárodních institucí. Kvalitu je samozřejmě třeba udržovat a statistiku dál rozvíjet. Svět se neustále mění, objevují se nové produkty, činnosti, klíčovou roli dnes hrají znalosti, a pokud má statistika ekonomický život věrně popisovat, musí pružně reagovat. Není to však jen o metodice, ale i o technologiích. V běhu je tak zapracovávání dat z pokladních systémů do statistiky spotřebitelských cen, využívání dalších administrativních zdrojů a redukce vlastních zjišťování ČSÚ, což je dlouhodobá priorita Úřadu. Samozřejmě chceme dále nabízet uživatelům údaje, které je zajímají, v kvalitě, jež je uspokojí, a v termínech, kdy jsou data pro ně nejvíce užitečná. Naštěstí je v ČSÚ výborný tým zkušených lidí, kteří jsou ochotní se učit novým věcem, a to je důležité. V tom nám pomáhají i silné kontakty s akademickou sférou, což je vzhledem k povaze makroekonomické statistiky naprostou nutností a obohacením.

V čem spočívá spolupráce s akademickou sférou?

Řada zaměstnanců vyučuje na vysokých školách, studují doktorské programy, podílejí se na výzkumech, vystupují na konferencích, seminářích, publikují v českých i zahraničních ekonomických žurnálech. Tyto kontakty nám poskytují i zajímavou zpětnou vazbu, protože akademická sféra je samozřejmě významným uživatelem makroekonomických údajů.

Co jsou v současnosti největší výzvy v sestavování makroekonomické statistiky?

Těch je celá řada. Na vylepšení i racionalizaci sestavení údajů se pracuje neustále. Aktuálně jde o revize zjišťování v zahraničním obchodě prostřednictvím Intrastatu, využití tzv. scanner dat pro cenovou statistiku, revizi národních účtů v roce 2020, zkrácení termínů pro publikaci odhadů HDP, širší využití administrativních dat, ať již jako náhradu za vlastní zjišťování ČSÚ, či jako jejich zpřesňující doplněk. Rozšiřujeme spolupráci s našimi zahraničními partnery, v dnešním globalizovaném světě samozřejmě nelze statistiku sestavovat izolovaně. A je to právě globalizace, která je nyní jedním z největších témat. Při tvorbě makrostatistik máme naštěstí také silnou oporu v našich partnerech, zejména České národní bance a Ministerstvu financí. Naše vzájemná spolupráce je dávána i ostatním zemím za příklad dobré praxe.

Od roku 2004 působíte v odborech, které se zabývají sestavováním národních účtů. Jak byste laikovi vysvětlil, proč se ekonomové neobejdou bez národního účetnictví?

Ekonomové po staletí řeší, jak je ve společnosti vytvářena hodnota, jak je či jak by měla být rozdělována, přerozdělována, k jakým změnám v bohatství a jeho distribuci dochází. To jsou stěžejní témata politické ekonomie. A aby o tom takový ekonom mohl cokoli říci, srovnávat efekty různě nastavených pravidel a navrhovat opatření, musí mít po ruce nějaké údaje. V tom je role národního účetnictví jako zdroje informací nezastupitelná.

Jaké výhody, případně nevýhody vidíte v odkládání přijetí společné evropské měny?

Euro je v první řadě politický projekt, o jehož úspěšnosti leckdy pochybují i jeho architekti. Zafixovat cenu domácí měny je obrovský krok a není to zdaleka jen o chození do směnárny. Kurz je dnes přirozený korekční mechanismus, odráží specifika ekonomiky. Ale když se kurz již ekonomice přizpůsobit nemůže, musí se přizpůsobit ekonomika kurzu. Jinými slovy, zafixováním kurzu můžete rozkolísat cenovou hladinu, nezaměstnanost, produkt, ekonomické zákony prostě neobelžete. Je to podobné, jako kdyby se v České republice měla nastavit řekněme jedna cena chleba. Jaké oblasti bychom ji měli přizpůsobit? A nelze samozřejmě opomenout, že euro je i o sdílení nákladů neudržitelných veřejných financí, což je v Evropě stále obrovský problém. A není to zdaleka jen o Řecku. Řada mnohem větších zemí má dluhy, hospodaří deficitně, jejich vlády vysávají z trhu úspory, vytlačují soukromé investice, tlačí na růst úrokových sazeb, na inflaci… Rozhodně bych nikam nespěchal, navíc pokud to tuzemské subjekty vnímají jako prospěšné, mohou euro používat již dnes. Ve výrobní sféře není tzv. euroizace zrovna zanedbatelná.

Po letošním horkém létu se hodně hovoří o změně klimatu. Dají se její dopady kromě stoupající rtuti teploměru vysledovat i v makroekonomických statistikách?

Počasí obecně se samozřejmě na statistikách podepisuje, může ovlivnit třeba ceny a pochopitelně i hospodářský růst. Dlouhodobé změny klimatu mohou (z)měnit strukturu spotřeby, vynucovat si investice do vodních zařízení, ovlivnit bilanci zahraničního obchodu, například se zemědělskými komoditami. Samozřejmě některé věci se stanou vzácnějšími – například voda, jiné dostupnějšími, například některé druhy ovoce.

Finanční krize koncem roku 2008 neposlala do kolen jen Lehman Brothers, ale těžce dopadla na statisíce amerických seniorů. Ani u nás není výjimkou, že si senioři pořizují hypotéky. Není to nebezpečné?

Jakékoli zadlužování je potřeba hodně pečlivě zvažovat, a to v každém věku. Hypotéka ještě patří mezi „dobré dluhy“, protože z pořízené nemovitosti máte dlouhodobě užitek. Pokud si půjčíte na dovolenou či Vánoce, je to už horší, tyto dluhy vám negenerují žádné budoucí příjmy, jen momentální spotřebu.

Ekonomická situace seniorů je další významnou otázkou. Kdy se podle vás obnoví diskuze o výši daní nebo o důchodové reformě? Zatím si užíváme ekonomickou konjunkturu, ale co pak?

Složitá otázka. Starší generace spoléhají zejména na průběžný systém důchodového zabezpečení. Mladší generace budou zřejmě muset počítat s tím, že bude třeba i dalších zdrojů pro zabezpečení ve stáří. ČSÚ zrovna tento rok poprvé vydal odhady závazků z průběžného systému důchodového zabezpečení, což je jeden ze zcela nových statistických výstupů. Jeho součástí není hodnota budoucích příjmů, takže nepodává úplný obraz o udržitelnosti, ale i tak je zřejmé, že financování důchodů bude pro státní rozpočet výrazná zátěž. Mezinárodní instituce nyní iniciují další rozšíření datových sad o informace, jakými dalšími způsoby se lidé zajišťují na stáří. Může jít samozřejmě i o investice do aktiv, ať už finančních instrumentů, či nemovitostí. Z údajů by mohlo být čitelné, jak se lidé zabezpečují, v jaké míře spoléhají na průběžný systém atd. Tím jsme opět u praktického využití makroekonomických statistik ekonomy.

Považujete českou společnost za finančně gramotnou?

V Česku je nyní téměř 900 tisíc lidí v exekuci, na druhou stranu mají Češi pověst poslušně splácejících dlužníků. V mezinárodním srovnání OECD Češi vycházejí ve finanční gramotnosti pod průměrem. Jen pětina například dokázala spočítat složené úročení, ale zase jen 12 % si půjčilo na pokrytí běžných výdajů, což je také celkem výrazně pod průměrem. Takže ten problém je zřejmě dost koncentrován na určitou skupinu obyvatel, čemuž napovídá i regionální rozložení exekucí. Myslím, že se lidé postupně učí, určitě by jim v tom mohl více pomoci i vzdělávací systém.