Domácnosti nejlépe vědí, jak na tom jsou

Jaký máte názor na indikátor rizika příjmové chudoby, který je v Evropě nejpoužívanější a u nás nejcitovanější?

Indikátor má pro náš stát takříkajíc vysoký chlubivý potenciál. Naši politikové ho pro jeho nízkou úroveň rádi zmiňují. Měl by nás ale také zajímat postup výpočtu. Každý z jeho kroků je určitou volbou. Nejprve se musí příjmy za různě veliké a různě složené domácnosti převést na nějakou společnou jednotku. Za komunistických časů se příjmy přepočítávaly na osoby, což bylo jednoduché a navíc oprávněné. Rodinné rozpočty byly přetíženy výdaji na potraviny, ale bydlení bylo levné a zařízení domácnosti se kupovalo jednou za život. Takže takzvané úspory z rozsahu, dané společnými náklady rodiny bez ohledu na počet jejích členů, byly malé.
Od roku 1989 se rodinné rozpočty výrazně změnily. Přiblížili jsme se Západu poklesem podílu výdajů na potraviny a růstem výdajů na bydlení. Ale i tam je situace rozmanitá a bylo by krajně obtížné přepočítávat příjmy pro každou zemi jinak, podle struktury rodinných rozpočtů. Zvolená ekvivalenční škála tak samozřejmě pasuje někde lépe a jinde hůře. Jednotné určení relativní hranice rizika příjmové chudoby zabírá v různých zemích různě situované domácnosti z hlediska jejich kupní síly.

O čem indikátor ohrožení příjmovou chudobou podle vás vypovídá?

Je jasné, že když je tento indikátor odvozen z příjmové distribuce, vypovídá především o velikosti příjmových rozdílů. Takže je silně korelován s jinými indikátory měřícími příjmovou nerovnost – příkladně s nejznámějším Giniho koeficientem. Jestliže patří Česká republika k zemím s nejmenšími rozdíly v příjmech domácností, není překvapením, že má i nejnižší míru ohrožení příjmovou chudobou.

Je tento indikátor vůbec vhodný pro mezinárodní srovnání?

Použití příjmového indikátoru chudoby pro mezinárodní srovnání je instruktivní, ale má značné meze. Vůči české realitě je jeho kalkulace posunutá ve dvou směrech. Především uvažuje vyšší úspory z rozsahu, než jaké jsou u nás, protože i přes značné sblížení zůstává u nás podíl společných výdajů domácností oproti západním zemím nižší. Druhým rozdílem jsou náklady na děti, které jsou u nás zřejmě vyšší, než se v konstrukci ekvivalenční škály uvažuje. Výdaje na děti do 13 let by měly podle výpočtu EU činit 60 procent nákladů na dospělého. U nás to bylo podle šetření ČSÚ z roku 2003 asi 70 procent, dnes to může být i víc.
Je tu však ještě jiný problém a možný zdroj zkreslení. Zatímco příjmy v „komunistických“ mikrocensech byly prověřené (údaje o mzdách poskytovali zaměstnavatelé a výši důchodů sdělovaly poštovní úřady), dnes o nich vypovídají domácnosti samy, což přináší jejich podcenění, ať záměrné či nezáměrné. A protože vyšší příjmy jsou zřejmě podhodnocovány víc než nižší, lze předpokládat, že výdělečně činní – otcové a matky závislých dětí – udávají nižší než skutečné příjmy častěji než důchodci. Takže čísla o vysoké míře chudoby rodin s dětmi postavená na tomto indikátoru, oproti nízké míře chudoby důchodců, bych bral s jistou opatrností.

doc. Ing. Jiří Večerník, CSc.

Vystudoval Vysokou školu ekonomickou, obor Finance a úvěr. Pracoval v bance, poté v Ústavu sociálně-politických věd Univerzity Karlovy v Praze. Po krátkém studiu na pařížské Sorbonně obhájil v roce 1969 kandidátskou práci z oblasti ekonomické sociologie. Od roku 1970 pracoval v Ústavu pro filozofii a sociologii Československé akademie věd jako odborný pracovník. Od roku 1990 je vedoucím oddělení ekonomické sociologie v Sociologickém ústavu Akademie věd ČR. Spolupracoval s řadou mezinárodních institucí, např. se Světovou bankou, s Mezinárodní organizací práce, s OECD a také s Luxembourg Income Study. V domácích i zahraničních odborných časopisech publikuje články na témata trh práce, ekonomické nerovnosti a sociální politiky.

Jsme na tom tedy opravdu s chudobou tak dobře, jak z tohoto indikátoru vyplývá?

Podle indikátoru rizika příjmové chudoby jistě ano. Ale měli bychom si všimnout také jiných ukazatelů, méně zatížených arbitrárností výpočtu. V šetření životních podmínek Evropské unie se také klade otázka, jak domácnosti vycházejí se svými příjmy. U nás devět procent osob žije v domácnostech, které o sobě sdělují, že vycházejí s příjmy s velkými obtížemi. To je mnohem méně než v ostatních nových členských zemích. V Maďarsku a balkánských zemích je to zhruba čtvrtina. Ale na druhé straně je to mnohem více než v západních zemích, a zejména pak ve skandinávských státech, srovnatelných s námi z hlediska příjmové nerovnosti, kde je to méně než pět procent. Takže v tomto ohledu už tak skvělí nejsme.

Těch devět procent osob v domácnostech velmi obtížně vycházejících s příjmy je stejné číslo, jako je procento osob ohrožených příjmovou chudobou. Jde o tytéž domácnosti, resp. z jaké části se indikátory překrývají?

Právě o to jde, že se překrývají málo, pouze zhruba z jedné třetiny. Zjevně jde o dosti odlišné optiky, můžeme je nazvat „objektivní“ a „subjektivní“. Obě charakteristiky ale patří do uvozovek, protože objektivní výpočet je zatížen volbou jednotlivých kroků ze strany expertů a také subjektivní ochotou pravdivě informovat o příjmech ze strany domácností. A z druhé strany zase subjektivní odhad ze strany domácností může být ve skutečnosti dost objektivní, protože bere v úvahu řadu dalších okolností, které se z kalkulace příjmů určit nedají.
Odlišnost přístupů ukazuje porovnání na typických kategoriích domácností. Pro příklad: z domácností nižších zaměstnanců s dětmi se šest procent nachází pod hranicí chudoby, ale 13 procent jich vychází s příjmy s velkými obtížemi. Z domácností nezaměstnaných s dětmi je 33 procent pod hranicí chudoby, avšak 51 procent vychází s příjmy s velkými obtížemi. Z domácností důchodců je deset procent pod hranicí chudoby a 14 procent vychází s penězi s velkými obtížemi. Překrytí obou ukazatelů je ve všech kategoriích domácností slabé a u důchodců dokonce vůbec žádné. Domácnosti důchodců spadající do rizika příjmové chudoby deklarují sice finanční obtíže, ale mírnější.

Existují i jiné ukazatele, například míra materiální deprivace, kam se mezi nově zařazené položky zařadilo i „mít dva páry dobře padnoucích bot“?

Samozřejmě, s různými variantami můžeme napočítat ukazatelů desítky. Pokud jde o indikátory materiální deprivace, o kterých jste v časopise Statistika&My nedávno psala, mají dlouhou historii. O tom, co musí člověk vlastnit, aby se odlišil od úplného chuďasa, psal už Adam Smith v díle Bohatství národů z roku 1776. A tady už se objevují ty „dobré boty“. Podle zakladatele klasické ekonomie je prý v Anglii mnoho věcí zbytných, ale objevit se na veřejnosti bez kožených bot by bylo ostudou i pro chudého člověka. Takže možná si evropští experti vzpomněli právě na svá studijní léta.
Materiální deprivace v konstrukci Eurostatu je korelována daleko silněji s tím, jak domácnosti vycházejí se svými příjmy, než s ukazatelem rizika příjmové chudoby. Okolo ukazatelů deprivace ovšem vznikla obrovská agenda založená i na výzkumech Eurobarometru, jak moc lidé považují tu či onu položku za nezbytnou. Takže do toho bych se ani nechtěl pouštět. Jen se musím usmát nad přidanou položkou „výměna opotřebovaného nábytku za nový“. Myslím totiž, že v případě nábytku jde spíše o morální než fyzické opotřebení. Spíše by mělo jít o zařízení domácnosti, které se může snadno porouchat.

Jak zasáhla české domácnosti ekonomická krize z pohledu chudoby?

Nedávno jsme publikovali s Martinou Mysíkovou v časopise Post-Communist Economies článek o subjektivním blahobytu v Evropě, kde jsme se tímto tématem také zabývali. Dopad krize se v souhrnných ukazatelích příjmové nerovnosti a rizika příjmové chudoby nijak zásadně neprojevil ani ve starých, ani v nových členských zemích Evropské unie. Domácnosti však citlivě zareagovaly právě na dotaz ohledně obtíží při vycházení s příjmy, a to v nových členských zemích, u nás však nepatrně. Dopad na nezaměstnanost a s ní spojený pokles příjmů byl sice významný, ale týkal se jen malé části populace.