Dlouhodobá nezaměstnanost je nejnižší od roku 1997

Nezaměstnanost je fenomén, který tržní ekonomiku provází zcela nezbytně. Bez volné pracovní síly by podniky nemohly expandovat, nebylo by možné rozšiřovat výrobu či otevírat nové provozy. Z pohledu zaměstnanců však jde o období nejistoty, snížení životní úrovně a často až ohrožení chudobou. Proto je důležité, aby období hledání nového zaměstnání bylo co nejkratší, aby tedy pracovní síla protékala od jednoho zaměstnavatele k druhému co nejrychleji.
Hranice jednoho roku je mezinárodně uznávána jako zlomové období. Od té doby začíná problematická situace nazývaná dlouhodobá nezaměstnanost. Člověk, který je více než 12 měsíců bez práce, může upadat do letargie a ztrácet návyky, které se váží k životu se zaměstnáním, včetně ranního vstávání. Vedle osobního života narušuje dlouhodobá nezaměstnanost soudržnost společnosti. Vede totiž k vytváření ghett a k sociálnímu vyloučení.

Situace v České republice se zlepšuje

V mezinárodním srovnání patřila ČR dlouhou dobu k těm zemím, kde byl podíl dlouhodobě nezaměstnaných na celkovém počtu lidí bez práce značně vysoký. Toto se naštěstí v poslední době změnilo. Ve 4. čtvrtletí 2016 se snížil počet dlouhodobě nezaměstnaných meziročně o 40 tisíc na 75 tisíc osob, což je nejnižší počet od roku 1997. Podíl k celkovému počtu nezaměstnaných tak klesl na necelých 39 %.
Podle posledních dostupných údajů celoevropského výběrového šetření pracovních sil je v EU osm států, kde je v dlouhodobé nezaměstnanosti nejméně každý druhý člověk hledající zaměstnání. Nejhorší je situace v Řecku. Déle než rok bez práce tu je takřka 74 % nezaměstnaných, navíc je zde i nejvyšší míra celkové nezaměstnanosti. Následuje Bulharsko, Slovensko, Itálie a Portugalsko. Naopak nejlépe se daří problém řešit v Dánsku a Švédsku, kde hranici roční nezaměstnanosti překročí jen pětina lidí bez práce.

Dvě vlny dlouhodobé nezaměstnanosti

V delším trendu je patrné, že počet dlouhodobě nezaměstnaných v Česku v podstatě kopíruje trend celkového počtu lidí hledajících zaměstnání, ovšem občas s jistým, leč pochopitelným odstupem. Ten je daný tím, že při masovém propouštění náhle přibudou počty krátkodobě nezaměstnaných, čímž se podíl těch dlouhodobých relativně sníží. Pokud se však nepodaří do jednoho roku propuštěné v ekonomice zaměstnat, přelijí se přes danou hranici už do dlouhodobé nezaměstnanosti. K takové situaci došlo v roce 2009, kdy v nastalé recesi došlo k nejrychlejšímu propouštění v novodobé historii ČR. Ke skokovému zvýšení počtu dlouhodobě nezaměstnaných došlo pak v roce 2010.

V časových řadách najdeme nejvyšší podíl dlouhodobě nezaměstnaných již na počátku nového století. To se pohyboval kolem poloviny. Tehdy bylo více než čtyři procenta pracovní síly dlouhodobě nevyužité. Prudká ekonomická transformace vytěsnila větší množství lidí z tradičních, avšak zanikajících oborů a činností, neboť v globální konkurenci neobstály. To postihlo především příhraniční části republiky, kde najít nové zaměstnání pak bylo velmi obtížné i při rekvalifikaci.
Dosud jsou největší podíly dlouhodobě nezaměstnaných v těchto strukturálně postižených krajích: v Ústeckém, Moravskoslezském a Karlovarském. Naopak v hlavním městě Praze nepřekračoval podíl dlouhodobě nezaměstnaných 40 %, neboť zde vždy zůstávalo větší množství pracovních příležitostí.

Mladší lidé jsou flexibilnější

Již od počátku statistického sledování je nejnižší podíl dlouhodobě nezaměstnaných u nejmladších osob. Ani v roce 2006 nepřesáhl u lidí ve věku 15–24 let hranici 38 %. Přitom u skupiny středního věku 25–54 let byl 57 % a u nejstarší skupiny 55–64 let se také pohyboval nad polovinou, avšak u ní byla možnost odchodu do (předčasného) důchodu.
Výrazným rysem posledních let – druhé vlny krize a poté oživování na trhu práce – je stále silnější rozevírání nůžek mezi nejmladší a nejstarší generací. Do hry zde nepochybně vstupuje fakt prodlužování věku odchodu do důchodu. Některé skupiny namáhavě pracujících tu již narážejí na své fyzické limity. Při propuštění si s ohledem na svou kvalifikaci jen velmi obtížně nalézají nové zaměstnání, a proto se ocitají v dlouhodobé nezaměstnanosti. Navíc jsou často diskriminačně považováni zaměstnavateli za neperspektivní.
V otázce dlouhodobé nezaměstnanosti hraje velkou roli stupeň dosaženého vzdělání. V celé časové řadě je zjevné, že pravděpodobnost toho, že spadnete do dlouhodobé nezaměstnanosti, je výrazně nejvyšší u lidí se základním vzděláním – v tomto století se jejich podíl pohyboval mezi 50–70 %. U středoškoláků s maturitou je nižší, nyní jen okolo třetiny, a mezi vysokoškoláky překročí hranici jednoho roku jen zhruba čtvrtina nezaměstnaných.
Vyšší je riziko dlouhodobé nezaměstnanosti u žen. Ve všech sledovaných letech byl počet žen hledajících zaměstnání déle než jeden rok vyšší než u mužů. Nejhorším rokem byl pro ně rok 1999, kdy jejich podíl z dlouhodobě nezaměstnaných překročil 59 %. Naopak v roce 2010 a 2011 jich bylo jen 51 %, což bylo dáno tím, že se výrazně navýšily počty mužů v dlouhodobé nezaměstnanosti – těch propuštěných z průmyslových podniků v roce 2009, kteří zůstali nadále bez práce.

Více se dočtete zde: Zaměstnanost, nezaměstnanost