Zdeněk Zajíček: Také statistika může být online

Kovidový rok výrazně zvýšil užívání internetu v populaci. Jak na to byla připravena infrastruktura a její provozovatelé?

Myslím, že dobře. Větší nutnost komunikovat po sítích, a to nejen textem či hlasem, ale i obrazem, vytvořila silný tlak na zkvalitnění a zprůchodnění služeb a operátoři se s touto zvýšenou poptávkou dokázali vypořádat bez větších problémů. Samozřejmě, v České republice jsme na tom hůř než v jiných evropských zemích třeba z hlediska gigabitové společnosti, ale ve srovnání se zbytkem světa na tom nejsme zase tak úplně špatně.

Změnilo se nějak nastavení priorit pro budování sítí?

Nezměnilo. Pořád platí, že operátoři mají zájem budovat a provozovat sítě všude, kde existuje dostatečný potenciál zákazníků. Jen v takzvaných bílých místech, což jsou lokality, kam se za tržních podmínek v podstatě nedá internet přivést, by měl s investicemi pomoci stát. Bez dotací se tam nikomu nic stavět nevyplatí. Takových míst ale není mnoho.

Nemůže rychlý rozmach využívání digitálních služeb zároveň vést k výraznějšímu vyloučení lidí, kteří si s internetem a digitalizací nerozumějí nebo nemají finance na vybavení potřebnými technologiemi?

Já si myslím, že je to spíš naopak. Tlak, který vyvolala epidemie, nutí využívat digitální komunikaci i ty, kteří si to ještě před pár měsíci nedokázali představit nebo v tom neviděli žádnou přidanou hodnotu.

Nemám to podložené žádnými daty, ale řekl bych, že nouze naučila Dalibora housti. Omezení fyzických kontaktů donutilo osvojit si potřebné znalosti třeba i seniory, kteří by jinak nemohli být v kontaktu s rodinou, nemohli by nakoupit dárky na Vánoce, protože byly zavřené kamenné obchody, a podobně. S technickým vybavením pomohla mnohde rodina, ale vím, že fungovaly i různé podpůrné programy, které umožnily potřebným lidem získat koncová zařízení za výhodných podmínek.

Covid mnoho věcí urychlil a mimo jiné i to, že lidé, kteří nechtěli nebo nepotřebovali využívat online komunikaci, to dneska umějí a takto komunikují.

Krásný příklad vidíme ve školství. Kdyby ministr školství před rokem začal apelovat na pedagogy, aby učili na dálku, zkoušeli žáky přes internet a měli online přednášky, určitě by to způsobilo obrovský odpor a vyvolalo diskuze, jestli je na to právo, jestli je to účelné a efektivní… Ale vzhledem k tomu, že neexistuje jiná možnost, tak to učitelé dělají a zvládají to i ti, kteří si to možná ještě nedávno nedokázali ani představit.

Zdeněk Zajíček

Absolvoval Právnickou fakultu UK. V letech 1996 až 1998 byl poslancem Poslanecké sněmovny. Poté vykonával funkci ředitele Magistrátu Hlavního města Prahy a následně působil jako náměstek ministra vnitra odpovědný za veřejnou správu, informatiku, legislativu a archivnictví. Je mimo jiné autorem projektu Czech POINT a také myšlenky na přijetí zákona o právu na digitální služby. Za svého působení ve státní správě se vždy zaměřoval zejména na oblast ICT, podílel se také na vzniku Rady pro informační společnost a konkurenceschopnost. Prezidentem ICT unie je od roku 2016. V roce 2020 byl zvolen viceprezidentem Hospodářské komory České republiky.

Schopnosti obyvatel Česka využívat digitální služby tedy považujete za dobré?

Když si uvědomíme, že banky vykazují zhruba pět a půl milionu lidí, kteří obsluhují svoje účty přes internetové bankovnictví, určitě nemůžeme říct, že bychom byli nějak zaostalí.

Sdružení pro internetový rozvoj před časem publikovalo čísla o nakupování přes internet. V objemu transakcí ve srovnání s HDP jsme byli třetí v Evropě. To ukazuje, že Češi nemají problém užívat digitální technologie, nebojí se jich a důvěřují jim. A myslím, že pandemie to ještě výrazně posunula.

Na konci roku 2019 byl přijat zákon o právu na digitální služby, který ICT unie prosazovala. Co se od té doby změnilo? Jak funguje zákon v praxi?

Ten zákon definuje základní principy, jak by měl fungovat digitální stát z pohledu občana. Na co by měl mít občan nárok vůči státu, který by měl být plně digitalizovaný. Zároveň zákon stanovuje lhůtu pěti let, do které má být plné digitalizace dosaženo.

Pro to, aby se mohly služby státu digitalizovat systematicky a aby bylo možné určit, kolik peněz na to bude potřeba, ukládá zákon vládě povinnost vytvořit katalog služeb veřejné správy, tedy soupis všeho, co stát dělá vůči svým klientům – občanům a podnikatelům. Katalog měl být hotový do prvního února letošního roku. Jak je v Česku obvyklé, dost dlouho se na to odpovědní úředníci dívali skepticky a začali dohánět skluz teprve před koncem loňského roku. V současné době je podle mého odhadu v katalogu necelých padesát procent úkonů a doplnění zbývajících bude trvat ještě řadu měsíců. To není úplně dobrá zpráva. Za dobrou zprávu ale považuji to, že se katalog podařilo založit a že se ukázalo, že ho lze naplnit daty, která se stanou podkladem pro vypracování plánu digitalizace.

Kdo bude ten plán tvořit?

Vláda. Ta by ho měla schválit jako závazný, aby i v dalších letech byly garantovány finance, které budou na jeho provedení potřeba. Vzhledem k tomu, že na podzim nás čekají volby, bude to pravděpodobně až vláda, která z těchto voleb vzejde.

A kdo vládu ohlídá, aby digitalizaci do určeného termínu skutečně zajistila?

Parlament. A potom samozřejmě lidé. Celý systém je postavený jako otevřený, to znamená, že bude zveřejněno, jaké transakce a kdy se mají zdigitalizovat. Vedle parlamentní tak bude existovat i veřejná kontrola nad tím, jak se postupuje. Na konci celého procesu je připravený i jistý „klacek“, protože pokud občané získají právo na nějaký typ služby, tak v případě, když tato služba nebude poskytována, mohou se svého práva domáhat soudně. Pak hrozí třeba i náhrada škody, kterou by stát musel lidem, například podnikatelům, platit za to, že služba nefunguje a oni kvůli tomu mají zvýšené náklady nebo nižší zisky.

Letos probíhá sčítání lidu, domů a bytů. To více než kdykoli dříve využívá data z registrů, takže dotazníky budou proti předchozím sčítáním výrazně kratší. Cílem je dostat se v budoucnu do stavu, aby bylo možné všechny potřebné údaje získat z databází a už nebylo nutné zatěžovat občany vyplňováním jakýchkoli formulářů. Je podle vás možné tohoto cíle dosáhnout?

O tom, že by mohlo existovat něco jako online statistika, jsme mluvili už za mého působení na Ministerstvu vnitra, když jsme v letech 2006 až 2009 budovali základní registry. Už tenkrát jsme si říkali, že není jediný důvod, proč by statistický úřad neměl mít možnost získávat online statistická data z jednotlivých agendových registračních systémů nebo evidencí a rejstříků a nemohl je mít k dispozici průběžně. Bohužel jsme se v tomto směru za víc než deset let posunuli jen málo. Velká změna ovšem nastala v oblasti otevřených dat. Mnoho informací a údajů z informačních systémů veřejné správy je dnes publikováno jako otevřená data, která může kdokoliv prohlížet a využívat. Dělá to nepochybně i ČSÚ. Myslím si však, že by mohl mít přístup i k některým údajům, které mezi otevřená data sice ještě nepatří, ale v systémech jsou. Samozřejmě při zachování důsledné ochrany osobních údajů.

V zákoně o právu na digitální služby je ustanovení, že občan má právo na to, aby nebyl obtěžován povinností opakovaně poskytovat některá data, kterými stát už disponuje. Aby úřady mohly mezi sebou taková data sdílet, mají k tomu buď zákonné zmocnění, nebo občan má právo takové zmocnění udělit. Učiní to tím, že úřadu sdělí, že si data může stáhnout a využít je pro daný účel. Dokážu si představit, že by to mohla být cesta i pro některá statistická šetření. Občan by dal ČSÚ povolení, aby si o něm stahoval data z různých zdrojů a on je nemusel vyplňovat. Kromě odstranění formulářů by to rovněž přineslo urychlení celého procesu, takže zpracované výstupy by byly k dispozici mnohem dřív.

Jaké úkoly a priority má ICT unie stanoveny pro letošní rok?

Pořád stejné, covid na tom nic nezměnil. Cílem ICT unie je hledat, odhalovat a bořit bariéry, které brání digitalizaci. Velmi aktivní jsme v oblasti legislativy, kde se snažíme rozšiřovat legislativní rámec pro daleko větší využívání digitálních technologií, sdílení dat, ověřování identity na dálku a podobně.

Do budoucna bychom chtěli ještě více zatlačit na to, aby se pro politická a exekutivní rozhodování ve větší míře využívala data, která jsou dostupná, ale stát s nimi nepracuje.

Která data máte konkrétně na mysli?

Například Hospodářská komora, jíž jsem viceprezidentem, úzce spolupracuje se společností Insolcentrum, která už dvanáct let sbírá data o insolvencích a exekucích v České republice. Vznikla tak naprosto ojedinělá databáze se spoustou užitečných údajů pro sledování trendů, navrhování různých opatření či programů pomoci lidem v tíživé situaci. Stát však o tato data zájem nemá. Nepracuje s nimi a nevyužil je ani při přípravě novely insolvenčního zákona. V ní navržená opatření proto nebudou podle našeho názoru účinná a přinesou spíš víc škody než užitku.

Projednáváte aktuálně nějaké změny stávajících či návrhy nových zákonů?

Jednáme například o změnách doprovodných zákonů k zákonu o právu na digitální služby. Chtěli bychom rozšířit možnosti veřejné správy pro sdílení dat a také pro lepší využívání cloudových technologií. Ukazuje se, že staré technologie už nedokážou efektivně splnit náročné požadavky, které si vynucuje současná situace, ale aby stát mohl využívat ty nové, je nutné změnit zákon.

Třeba v případě náhlého zájmu o registraci k očkování nebo o podání žádosti k dotaci může docházet k obrovskému zatížení serverů. Pro to, aby se systém nezahltil a služba pořád fungovala, je třeba rezervovat dostatečně velkou výpočetní kapacitu. Jenže vlna zájmu časem opadne a vyčleněná technologie zůstává nevyužita. Přitom existují flexibilní cloudová řešení se škálovatelným výkonem, která přidělují jednotlivým operacím přesně tolik výkonu, kolik je zrovna potřeba. Když je nápor veliký, výpočetní kapacita se zvětší, když zatížení opadne, klesne rovněž výkon. A uživatel platí jen za to, co skutečně vyčerpal, nemusí si držet žádnou obrovskou zálohu pro případ špiček, která je po většinu času nevyužita. Přináší to značné úspory a efektivitu a my bychom rádi tyto technologie dostali i do veřejné správy.

Dalšími významnými tématy, o nichž diskutujeme, jsou rozšíření systému datových schránek nebo možnost zrušit fyzické řidičské průkazy, když si policista může v registru řidičů online ověřit, zda daná osoba potřebné oprávnění má.