Statistika v knihách smolných práva útrpného

Nejčastějším trestem za závažné zločiny bylo v období raného novověku oběšení.

Smolné knihy představují jedinečný pramen ke studiu trestního soudnictví v českých zemích v období středověku a raného novověku. Jedná se o písemné záznamy městských soudů, které podrobně zachycují vyšetřování a soudní řízení, včetně použití tzv. práva útrpného – tedy tortury – jako právně povoleného prostředku k vynucení doznání.

V období raného novověku existovalo na území Čech přibližně 380 městských a vrchnostenských soudů, které disponovaly hrdelním právem, tedy pravomocí soudit závažné trestné činy a ukládat tresty smrti. Přestože soudů bylo několik stovek, dochovalo se do současnosti pouze méně než 50 smolných knih, z toho přibližně 40 z Čech a 10 z Moravy. Tento výrazný nepoměr mezi počtem soudních institucí a dochovaných pramenů poukazuje na omezenou pramennou základnu, s níž dnes historikové pracují, a zároveň na význam smolných knih jako jedinečného svědectví o trestní justici v českých zemích.

Čarodějnictví

V období raného novověku, přibližně mezi 15. a 18. stoletím, probíhaly v Evropě rozsáhlé čarodějnické procesy, během nichž bylo obviněno, souzeno a popraveno velké množství osob. Z dostupných historických a statistických údajů vyplývá, že nejčastějšími obětmi těchto procesů byly ženy – představovaly odhadem 75 až 80 % ze všech obviněných.

Z hlediska věku šlo převážně o ženy středního a vyššího věku, často starší čtyřiceti let. Obviněné ženy bývaly mnohdy vdovy, osamělé osoby nebo ženy bez pevného sociálního zázemí. K jejich zranitelnosti přispíval také nízký společenský status – typicky se jednalo o chudé venkovanky, příležitostné léčitelky, bylinkářky nebo porodní báby. Právě jejich profese, úzce spojené se zdravím, porody či smrtí, mohly snadno vzbudit podezření z nadpřirozeného působení. Paradoxně se nařčením z čarodějnictví nejvíce vyhýbaly prostitutky, které nacházely ochranu u zámožných mužských obyvatel měst.

Regionální rozdíly však ukazují, že trend nebyl v celé Evropě jednotný. Například na Islandu, v Estonsku, Finsku nebo Rusku tvořili významnou část obviněných muži, v některých případech dokonce převažovali. Ve většině západoevropských zemí však dominovalo obviňování žen.

Oběšení jako norma, meč jako výjimka

Pohled do soudních záznamů odhaluje, že navzdory krutosti tehdejší justice nešlo o nahodilé násilí, nýbrž o poměrně pevně strukturovaný systém, v němž byl trest úzce svázán s druhem provinění, společenským postavením i pohlavím pachatele. Nejvýraznějším rysem této praxe byla dominance oběšení. Přibližně 35 až 40 % všech zaznamenaných odsouzených skončilo na šibenici, nejčastěji za krádeže a loupežné přepady. Právě krádež představovala nejběžnější delikt a podílela se na více než polovině všech projednávaných případů, a to i tehdy, šlo-li o opakované či organizované jednání. Oběšení se používalo zejména u mužů z nižších společenských vrstev, u nichž soudy zpravidla nepřihlížely k polehčujícím okolnostem.

U závažnějších násilných činů, zejména u vražd, se však trestní praxe výrazně lišila. Přibližně dvě třetiny pachatelů vražd byly potrestány stětím mečem nebo tzv. kvalifikovanou popravou. Samotné stětí tvořilo zhruba 10 až 15 % všech hrdelních trestů a bylo vnímáno jako „čestnější“ forma popravy, vyhrazená pachatelům, jejichž čin byl sice hodnocen jako těžký, ale soud je nechtěl trestat zvlášť potupným způsobem. Vedle toho se v záznamech opakovaně objevují i kvalifikované popravy – lámání v kole či naražení na kůl – které dohromady tvoří přibližně 10 až 12 % trestů smrti. Tyto tresty byly ukládány především vícenásobným vrahům, vůdcům loupežných skupin nebo osobám označeným za mimořádně nebezpečné.

Zvláštní kapitolu představují tresty ukládané ženám. U případů infanticidy, tedy zabití novorozeného dítěte, jednoznačně převažuje zahrabání zaživa nebo utopení, které představuje přibližně 60 až 70 % všech trestů uložených za tento delikt. Podobně tvrdě bylo postupováno i v případech travičství či čarodějnictví, kde se objevuje jak upálení, tak právě pohřbení zaživa; dohromady tyto tresty představují zhruba 5 až 7 % všech poprav, avšak s výraznou převahou žen mezi odsouzenými.

Na opačném konci trestní škály stojí méně závažné delikty, jako byly drobné krádeže, morální přečiny nebo provinění spáchaná mladistvými. V těchto případech soudy poměrně často sahaly k mírnějším sankcím: udělení milosti, tělesné tresty, pranýř nebo vyhnanství tvoří přibližně desetinu všech zaznamenaných rozsudků. Záznamy přitom jasně ukazují, že soudci rozlišovali mezi „malou“ a „velkou“ krádeží a že polehčující okolnosti – například mládí pachatele, přímluva příbuzných a známých či první provinění – mohly sehrát v rozhodování významnou roli.

Smolné knihy tak přinášejí nejen informace o dobových zločinech a trestech, ale také svědectví o míře brutality a vnímání spravedlnosti v dané době. Tento pramen je zároveň cenný i z jazykového, kulturního a antropologického hlediska, neboť odhaluje myšlení a mentalitu tehdejší společnosti, včetně obav z čarodějnictví. Ze smolných knih však lze získat rovněž zajímavá statistická data pro danou dobu, jak jsem se snažil ukázat v tomto článku.

Zdroje:

Jindřich Francek (ed.), Hrdelní soudnictví Českých zemí v 16.–18. století, Pardubice 1996;

Jindřich Francek, Zločin a trest v českých dějinách, Praha 2000

Richard van Dülmen, Divadlo hrůzy: Soudní praxe a trestní rituály v raném novověku,

Praha 2001.