Přejít k obsahu
  • Statistika a My
  • Sportovní zařízení stárnou a dobrovolných funkcionářů ubývá

Sportovní zařízení stárnou a dobrovolných funkcionářů ubývá

Pavel Černý

19. 11. 2026

  • Rozhovory

O situaci v oblasti sportu jsme si povídali s předsedou České unie sportu Janem Boháčem.

Proč došlo v roce 2013 k přejmenování Českého svazu tělesné výchovy na Českou unii sportu? Co se kromě názvu změnilo?

Původní Československý svaz tělesné výchovy byl státem řízená organizace, a k jeho transformaci došlo už v roce 1990. Název zůstal stejný, ale struktura se úplně změnila. Zakladatelské organizace jsou okresní sdružení založená sportovními kluby a národní sportovní svazy. V roce 2013 se pak přistoupilo k úpravě stanov a ke změně názvu, protože značka ČSTV připomínala staré časy a nebyla vhodná pro úplně jiný typ organizace s jinou funkcí a posláním.

Česká unie sportu poskytuje svým členům organizační a administrativní podporu. Sportovním klubům po celé republice pomáháme splnit všechny jejich zákonné povinnosti, aby byly správně zapsané ve všech rejstřících, aby vyhověly podmínkám pro získání dotací, aby měly dobře vyúčtované dotace a vedené účetnictví, aby měly splněné všechny legislativní povinnosti…

Lidé ve vedení klubů jsou často dobrovolníci, kteří tuto práci vykonávají zadarmo a ve svém volném čase. Chtějí a umějí dělat sport a sportovat s dětmi, ale nemají přesné povědomí, co všechno musí administrativně splňovat a vykonávat. My jim s těmito záležitostmi pomáháme, aby měli více času na vlastní sport. Je to velmi využívaná podpora.

Existují i sportovní kluby a sportovci mimo vaši organizaci?

Ano. Členství u nás je dobrovolné, vedle ČUS fungují další střešní sportovní organizace, jako například Česká obec sokolská, spolek Orel nebo Sdružení sportovních svazů, které svou činností navázalo na bývalý Svazarm.

My sdružujeme asi 7 370 klubů, které mají něco přes milion členů. Naše služby ale nabízíme všem subjektům ve sportu, nejen těm členským.

Mgr. Jan Boháč

Během aktivní sportovní kariéry byl reprezentantem Česka v rychlostní kanoistice. Od roku 1991 působil jako sekretář Československé kanoistické federace a v letech 1992–1998 jako sekretář Českého svazu kanoistů. Následně pak v období 2014–2022 byl předsedou této organizace. Od roku 2012 zastával funkci generálního sekretáře ČUS, v roce 2025 se stal jejím předsedou.

Jak se v čase mění velikost vaší členské základny?

Průběžně dochází k různým, ale mírným výkyvům, na kterých se odrážejí aktuální změny právních předpisů nebo dotačních titulů. Když se například zavádělo GDPR, lidé se báli poskytovat údaje nebo je shromažďovat, a důsledkem toho se naše členská základna u dospělých trochu zmenšila, naproti tomu mírně rostly počty mládeže. V dalších letech se vše postupně uklidnilo. Když byl zrušen dotační program na údržbu sportovišť, také se to na členské základně projevilo úbytkem. Když se naopak zavedla nová dotace na činnost sportovních klubů, členů přibylo, zejména mládeže. Souhrnně od roku 2015 ale sledujeme víceméně setrvalý stav.

Jaké statistiky Česká unie sportu vede?

Základ tvoří informační systém, v němž jsou od roku 2000 evidovány všechny u nás sdružené kluby a jejich členové. Tyto údaje pravidelně aktualizujeme, takže jsou poměrně přesné. Máme také pasport sportovišť vlastněných nebo dlouhodobě spravovaných našimi členskými kluby.

Kromě těchto statistik provádíme každé dva roky průzkum, při němž oslovujeme naše členy a zjišťujeme, v jaké se nacházejí situaci. Jestli mají problémy s financováním, jestli mají dost trenérů, dost sportovišť, jak moc je trápí administrativa, s čím se aktuálně potýkají. Nejnovější výzkum proběhl letos. Jeho výsledky postupně zveřejňujeme a snažíme se o zjištěných problémech informovat širší veřejnost a hlavně politiky, kteří by mohli změnit nastavení veřejné podpory sportu, aby se situace pro kluby a práci dobrovolníků ve sportu zlepšila.

Můžete některé výsledky výzkumu představit i našim čtenářům?

Například v roce 2021, když stát vypsal dotační programy pro podporu práce sportovních klubů a na údržbu sportovišť, bylo se svou finanční situací nespokojeno 30 procent klubů. Některé programy ovšem byly později zrušeny a ve zbylých rozdělované částky nekopírovaly vysokou inflaci, takže letos už nespokojnost vyjádřilo 55 procent klubů.

Říká se také, že digitalizací se klubům ulehčuje administrativa. Ale opak je zatím pravdou. Z našich zjištění vyplývá, že digitalizace představuje pro kluby daleko větší zátěž než dřív. Spoustu času jim zaberou opravy dat a přepisování stejných údajů do různých rejstříků, žádostí a výkazů, které nejsou vzájemně propojené. Přitom, aby dosáhly na dotace, musí mít všechno v pořádku. Jinak jim hrozí, že, byť neúmyslně, spáchají dotační podvod, a za dobrou vůli budou ještě potrestány. Digitalizací se do budoucna administrativa určitě zlepšit dá, zejména synchronizací státních registrů a jejich dostupností napříč veřejnými institucemi, ale dosud se moc vpřed nepokročilo.

Umím si představit, že budeme mít tak kvalitní registry, že v žádosti o dotaci funkcionář klubu jenom zmáčkne tlačítko, že o dotaci má zájem a souhlasí s jejími podmínkami. Všechno ostatní už se vyplní samo. Ale to je ještě hodně daleko.

Aktuálně sice národní sportovní svazy a další sportovní organizace mají ze zákona povinnost evidovat členskou základnu, ale každý to dělá po svém. Struktury a technická provedení těch evidencí se liší a sjednotit je do jednoho funkčního registru bude dost náročné. Rozhodně to nepůjde udělat od stolu a bez komunikace s jednotlivými organizacemi.

Ve výzkumu se také ptáte trenérů na fyzickou a psychickou zdatnost dětí. Co vám odpovídají?

Dnes jsou děti od malička od pohybu hodně chráněné, rodiče je samotné raději nepouštějí, ve škole je pohybu poskrovnu, a sport začíná být i drahý. Když jsou děti doma, rodiče na ně nemají čas, takže děti sedí na gauči a věnují se digitálním zábavám. Jejich fyzická kondice jde dramaticky dolů. Trenéři, kteří se dříve soustředili jenom na svůj sport, musejí nyní s dětmi probírat úplné pohybové základy, protože děti nevědí, kde je vpravo a kde vlevo, neumějí udělat kotrmelec ani vyšplhat na strom nebo přelézt plot. Značná část z nich se musí naučit vůbec se hýbat, aby se při vlastním sportu nezranily.

Otázku na psychický stav dětí jsme letos zařadili poprvé. A ukazuje se, že dětem chybí nejen pohyb, ale také osobní mezilidská komunikace. Už neumějí komunikovat jinak než prostřednictvím sociálních médií. Když pak začnou chodit do nějakého kroužku, nemají dostatečné sociální dovednosti, nejsou schopné se delší dobu soustředit a mají nízkou odolnost proti stresu. Stres je pro ně už jenom pokyn, aby něco udělaly nebo přidaly na výkonu. Roste také počet dětí, které odmítají nastupovat do soutěží, protože je to stresuje. Nechtějí a neumějí prohrávat a porovnávat se s vrstevníky, protože by se mohlo ukázat, že něco neumějí tak dobře jako ostatní.

Naštěstí ještě pořád tady existuje poměrně velká skupina sportovních rodin, kde se aktivní sport dědí a sportují celé generace. Ale počet těch, kterým sportování, a vůbec pohyb dělá problémy a nemají k němu vztah, bohužel narůstá.

Z jakých zdrojů je sport u nás financován?

To víte na statistickém úřadě možná lépe než já. Ze státního rozpočtu jde ročně na sport kolem osmi až devíti miliard korun. V roce 2011 to bylo i přes deset, takže vzhledem ke 40procentní inflaci, která od té doby proběhla, reálná hodnota státní podpory sportu padá. Rozpočty samospráv na sport mírně narůstají, ale ani ty nestačí dohánět inflaci. Loni šlo z rozpočtů obcí a krajů do sportu a rekreace (tyto dvě složky neumíme oddělit) asi 24 až 25 miliard.

Soukromé peníze neevidujeme a neznáme jejich výši. Ale víme, že legislativa není k motivaci soukromého sektoru k podpoře sportu, kultury a sociálních služeb v Česku nastavena dobře. Proto usilujeme o změnu.

Inspirovat se můžeme třeba v Nizozemsku, kde uchazeči o veřejné zakázky musejí prokázat, že projevují nějakou společenskou odpovědnost podporou sociálních služeb, sportu nebo kultury. Míra té podpory je jedním z hodnoticích parametrů ve výběrových řízeních na státní zakázky. Je třeba vše dobře nastavit, aby se to nezneužívalo nebo aby se podpora nekoncentrovala jen do několika málo sportů, ale vhodná pravidla by se dala implementovat například do zákona o zadávání veřejných zakázek.

Na co nejvíce chybějí ve sportu peníze?

Ten výčet je široký, začít můžeme třeba sportovní infrastrukturou. Průměrné stáří zařízení ve vlastnictví našich klubů je 52 let. Když započteme sokolovny, tak to bude přes 70 let. Český stát posledních 30 let absolutně rezignoval na investice a reinvestice do sportovní infrastruktury. Vnitřní dluh vypočítaný na základě hodnoty majetku a podílu standardní, ale nevykonávané údržby vychází na stovky miliard korun.

Další oblast ukazuje náš průzkum, v němž stále více klubových funkcionářů uvádí, že za sebe nemají nástupce. Ti lidé vykonávají své funkce dobrovolně desítky let a nikdo další nechce převzít odpovědnost. Ve zkratce: stále obtížněji hledáme nástupce dobrovolných funkcionářů, protože roste administrativa, časová náročnost i odpovědnost. S lidmi je to totiž stále náročnější, peněz je stále méně a odpovědnost je stále vyšší. Přitom kromě starostí za to člověk nic nemá. Je to velký problém sportu a stát se musí zamyslet, jestli do budoucna bude chtít dobrovolníky alespoň trochu podpořit, a umožní vykonávání této činnosti alespoň za třetinu její skutečné ekonomické hodnoty. Nebo jestli počká, až se spolkový sport zhroutí, a pak bude muset tuto veřejnou službu zajistit a uhradit celou sám, zaměstnavatelsky v plné palbě.

Z porovnání výdajů na sport s jinými zeměmi vyplývá, že rozumná úroveň státních výdajů je kolem jednoho procenta celkového objemu státního rozpočtu. V Česku jsme na 0,35 procenta. Stát zatím těží, možná až zneužívá, práce dobrovolníků. Těch ale rapidně ubývá.

Jedním z cílů ČUS je dosažení toho, aby vláda zřídila plnohodnotné ministerstvo sportu. Proč je to tak důležité?

Protože sport má tak rozsáhlý mezirezortní přesah, že bez ministerstva, které by bylo rovnocenné všem ostatním, v podstatě nelze nastavit vhodné podmínky, aby se mohl rozvíjet. Zástupci sportu chyběli například při přípravě zákoníku práce. České pracovní právo tak vůbec nepočítá s tím, že tady fungují sportovci, trenéři, rozhodčí, kteří nemají běžnou pracovní dobu, nelze jim nadiktovat pravidelné přestávky na oběd a odměňovat je podle toho, jestli pracují ve všední den, o víkendu, nebo ve svátek. Na specifika nákupu sportovního vybavení nebo služeb nemyslí zákon o zadávání veřejných zakázek a neznalost specifik sportovního prostředí se projevuje v mnoha dalších zákonech a vyhláškách, které by ministerstvo sportu mohlo připomínkovat a usměrnit.

Abychom zastavili trend zhoršování kondice dětí, je potřeba do oficiálního vzdělávacího systému začlenit už od mateřské školky odbornou výuku pohybových dovedností a více aktivního pohybu. Zvyšovala by se tak i psychická odolnost. Snad se tím už zabývají lidé na ministerstvu školství, ale kdybychom měli samostatné ministerstvo sportu, třeba by to šlo rychleji. Ministerstvo by také mohlo koordinovat vznik skutečně funkčního jednotného digitálního registru sportovních organizací a jejich členů, kompatibilního s dalšími registry veřejné správy. Stát i samosprávy by tím získaly data na přesnější cílení veřejné podpory.

Vedle toho by mělo ministerstvo zastřešovat prevenci a osvětu. Proti negativním jevům, dopingu, korupci a proti ovlivňování výsledků sportovních utkání, ale také informovat o přínosech sportování, pravidelného pohybu a zdravého životního stylu pro jednotlivce i pro společnost.

Jaké následky pro stát bude mít to, když lidé výrazně omezí své pohybové aktivity nebo přestanou aktivně sportovat úplně?

Pak se do patnácti dvaceti let zhroutí zdravotní systém a budeme losovat, kdo bude moci jít k doktorovi zadarmo. Nebude, kdo by dělal klempíře, tesaře, pokrývače, protože na střechu nikdo nevyleze. Když přijde povodeň, lidé nebudou schopni utéct ani 300 metrů, protože nepopadnou dech. A nikdo je nepřijde zachránit, protože budou chybět hasiči, vojáci i zdravotníci, tedy profese, v nichž je třeba mít dobrou fyzickou i psychickou kondici.

Negativní dopady se projeví nejen v krizových situacích, v odolnosti a obranyschopnosti státu, ale i v celkovém ekonomickém výkonu. Sportování a pohyb tvoří důležitý základ proto, aby lidé žili co nejdéle ve zdraví. Aby mohli pracovat a přispívat do systému, aby netrpěli civilizačními chorobami a nezatěžovali zdravotnictví a sociální služby už od třiceti let věku.

Stát by měl podobně, jako dělá kampaně proti kouření nebo ke třídění odpadu, propagovat i význam sportu a aktivního pohybu. A měl by to dělat systematicky a dlouhodobě, protože opatření, která se přijmou teď, se ve zlepšení stavu projeví až za dvacet třicet let.

Nakonec bych chtěl ještě zmínit jeden důležitý efekt sportování a pohybu, a sice lepší náladu ve společnosti. Člověk je totiž jednoznačně spokojenější, když se vrátí z nějaké fyzické aktivity, než když se zvedne z gauče.

Předchozí článek Další článek