Peníze, nebo zdraví?

Od 60. let minulého století se sleduji statistické ukazatele pracovní neschopnosti. V tak rozsáhlém časovém intervalu lze, a to i v případě poměrně složitého sociálního jevu, s jistotou vysledovat podstatné tendence a odlišit je od projevů nahodilých vlivů.
Z časové řady vyplývá, že od 90. let minulého století došlo ve vývoji pracovní neschopnosti k náhlým negativním změnám. Je otázkou: Proč?

Průměrné procento  pracovní neschopnosti v dlouhodobé časové  řadě (v %)

Zatímco v roce 1970 dosahovalo průměrné procento pracovní neschopnosti úrovně 5,07 %, o deset let později 4,52 % a v roce 1989 „jen“ 4,76 %. Rychlý růst tohoto ukazatele započal v roce 1990, kdy ze 4,80 % dosáhl v roce 2003 svého maxima 6,82 %. Na konci časové řady, v období 2011–2014, došlo naopak k rychlému a hlubokému poklesu pracovní neschopnosti, zejména z důvodu nemoci. Celková pracovní neschopnost se propadla dokonce až pod dlouhodobě stabilní úroveň 60. až 80. let minulého století. A to ani tehdy nebyla situace ideální. Proto byly zavedeny kontroly přítomnosti nemocných v místě trvalého bydliště. Ty přetrvávají dodnes, i když, jak ukazuje vývoj, mají na vývoj pracovní neschopnosti zanedbatelný efekt.

Není nemoc jako nemoc

K objasnění problematického vývoje pracovní neschopnosti pohled na pár křivek grafu nestačí. K tomu je zapotřebí rozebrat „neprůhledný“ celek na jednotlivé části a přidat související informace.
Celkovou pracovní neschopnost lze členit ze zdravotního pohledu na tu, která je způsobena nemocí či úrazem, a z pohledu vztahu k pracovní činnosti na část související se zaměstnáním. Jedná se buď o pracovní neschopnost profesionální (nemoc z povolání, pracovní úraz) a neprofesionální (jiná příčina nemoci či nepracovní úraz). Důležité je, že každá z uvedených částí celkové neschopnosti se ubírá svou vlastní cestou.
Úlohu základní, a velmi pružné složky, plní neschopnost z důvodu nemoci. Ta se sice v průběhu zhruba padesátiletého období „dokázala“ zvýšit o 30 %, avšak během pouhých čtyř let (2011–2014) poklesla o téměř 40 %.
Naopak podíl pracovní neschopnosti způsobené pracovním úrazem na celkové neschopnosti v průběhu uvedeného období poklesl téměř o polovinu (ze 7,9 na 4,3 %) díky opatřením v oblasti bezpečnosti práce, technickému a technologickému vývoji a také změnám v odvětvové struktuře. Z pohledu pracovních úrazů či nemocí z povolání se v ekonomice snížila váha rizikovějších odvětví. Díky tomu klesala i tak poměrně nízká váha celkové profesionální pracovní neschopnosti.
Jinak to bylo s pracovní neschopností způsobenou nepracovními úrazy. V souvislosti se změnou životního stylu, se její váha na celkovém procentu pracovní neschopnosti pomalu, avšak vytrvale, zvyšuje, a to z 8,5 % v 60. letech na téměř 10,5 % po roce 2010.

Prodlužuje se průměrná délka pracovní neschopnosti

Vývoj průměrného procenta pracovní neschopnosti v letech 1990 až 2014 ovlivnily změny dílčích ukazatelů. Na jedné straně postupně klesal počet případů pracovní neschopnosti na sto pojištěnců (z 95,3 na 29,5 případů), na straně druhé se naopak prodlužovala průměrná délka pracovní neschopnosti (z 18,4 až na 45,8 dne). Stále menší počet pracovně neschopných se z důvodu nemoci nacházel po stále delší dobu mimo své pracoviště. Příčiny jistě nespočívají v objektivně způsobeném prodlužování léčby či ve snižování efektivnosti léčebných metod. Naopak se doba hospitalizace pacientů zkracuje a také léčba nejčastějších (chřipkových) onemocnění je v podstatě daná. K prodlužování průměrné délky pracovní neschopnosti nedochází ani v důsledku růstu podílu dlouhodobě léčených nemocí a úrazů. Tento trend se projevuje téměř ve všech diagnózách. Pravý důvod leží mimo „zdravotní“ příčiny.

I nemocnost má svou optimální míru

Vzhledem k ekonomicko-sociální podmíněnosti pracovní neschopnosti pro nemoc a úraz se nabízí otázka její „přirozené“ či přiměřené výše. Jak již bylo uvedeno, část pracovní neschopnosti týkající se úrazů je více či méně ovlivněna objektivními okolnostmi. V dlouhodobé časové řadě se význam pracovních úrazů snižuje, zatímco v případě ostatních úrazů roste. Pružnou, ve směru k ekonomickým a sociálním podmínkám, je pracovní neschopnost pro nemoc, její podíl na celkové je 85 %.
Po celé relativně legislativně stabilní období 60.–80. let se procento pracovní neschopnosti pohybovalo v pásmu od 3,4 do 4,3, průměr činil 3,6 %. Nezdravě růst začala až v 90. letech. Přičteme-li k této dlouhodobě stabilní neschopnosti pro nemoc relativně „objektivizovanou“ pracovní neschopnost pro pracovní a nepracovní úrazy (zhruba 0,22 a 0,40 %), dojdeme k výsledku 4,22 %. Proto lze odhadovat, že objektivní či přirozená míra pracovní neschopnosti by se měla pohybovat zhruba v intervalu od 4,0 do 4,5 % v závislosti na přirozených výkyvech, které například souvisejí s chřipkovými epidemiemi apod. Dlouhodobě by se mohla měnit jen v závislosti na výsledcích opačného vývoje obou složek neschopnosti pro úraz.

Uzdravující moc legislativy

V 90. letech minulého století vstoupily do hry nové skutečnosti. Rozvoj tržní ekonomiky zvýšil stupeň sociální nejistoty. V ekonomice probíhaly strukturální přeměny spojené s vysokou frekvencí zanikání starých a vznikání nových podniků, změn výrobních programů apod. Nezaměstnanost přestala být vzdáleným pojmem. To vše mělo vliv na vzestupný vývoj pracovní neschopnosti. Ta se pro mnohé mohla dočasně stát „oázou sociální jistoty“, a to až do té doby, dokud nezačala platit nová legislativa.
V souvislosti s daňovou reformou se od roku 1993 výše dávek nemocenského pojištění namísto z čistého příjmu vypočítávala z hrubého příjmu, a to za kalendářní čtvrtletí předcházející pojistné události. Nemocenské dávky se začaly proplácet za kalendářní dny, nikoli za pracovní dny a směny, jako tomu bylo dříve. Zájem práce neschopných na ukončení neschopnosti v pátek tedy pominul. To mělo nepříznivý vliv na délku pracovní neschopnosti, došlo k jejímu prodloužení o dva dny.
Naopak, opačný vliv měly změny v oblasti důchodového pojištění, zejména posunutí hranice předčasného odchodu do důchodu. To v roce 1998 uspíšilo přechod mnoha potenciálně práce neschopných do starobního důchodu. O rok později byla rostoucí výše nemocenského zpomalena zavedením systému redukčních hranic a jejich pravidelnou valorizací.
V roce 2003, kdy dosáhlo procento pracovní neschopnosti rekordní výše (6,81 %), bylo rozhodnuto o snížení procentní sazby pro výpočet nemocenského za prvé tři kalendářní dny na 25 %. O čtyři roky později byla zavedena tzv. karenční doba pro poskytování nemocenského, což znamená, že za období prvních tří kalendářních dnů pracovní neschopnosti přestalo být vypláceno.
Konečně v roce 2009 byl na vývoji pracovní neschopnosti zaměstnanců zainteresován i zaměstnavatel. Za prvních 14 dnů (později 21 dnů) pracovní neschopnosti začal vyplácet náhradu mzdy.
Všechny tyto a další velmi četné legislativní změny napomohly ke snížení procenta pracovní neschopnosti do té míry, že již v roce 2009 pokleslo pod předpokládanou objektivní úroveň a od té doby ji zatím nedosáhlo. Může proto vznikat oprávněná obava, zda se systém nedostal do opačné polohy tím, že nadměrně přísné legislativní prostředí začalo omezovat pracovní neschopnost, a to i v případech, kdy je zcela na místě. Tato skutečnost má nepříznivé dopady v podobě „přecházení“ nemocí a jejich snadnějšího šíření na pracovištích, dále v čerpání dovolených za účelem doléčení na místo k odpočinku. Potvrzují to i data, podle kterých se úroveň nemocnosti mění nepřímo úměrně k výši mezd. U pojištěnců s nejnižšími příjmy může být až trojnásobná v porovnání s těmi, kteří mají příjmy vysoce nadprůměrné. Není divu, s ohledem na vysokou míru solidarity vysokopříjmových pojištěnců s nízkopříjmovými dosahuje nemocenská asi 54 % průměrné hrubé mzdy. V případě dvojnásobku průměrné mzdy je to už 40 % a u třínásobku jen 32 %. Nutno však dodat, že k neplánovanému čerpání dovolených se, s ohledem na zmíněnou karenční dobu, uchylují i pracovníci s nízkými příjmy.

Více se dočtete zde: Zdravotnictví, pracovní neschopnost