Na trhu práce nejsou jen zaměstnanci

ČSÚ například informuje veřejnost každé čtvrtletí o vývoji průměrné mzdy, avšak tento údaj se vypočítává jen asi ze tří čtvrtin lidí, které působí na trhu práce. Další jsou například v postavení osob samostatně výdělečně činných a mzdu nepobírají. Nemohou tak být do tohoto ukazatele zahrnuti. Odměnou za jejich práci je ta část zisku, kterou si ponechají pro osobní potřebu. Zároveň je však známou pravdou, že část OSVČ ve skutečnosti pracuje v podřízením postavení, shodném se zaměstnanci, a konkurují jim tak. Pro tento fenomén se u nás vžil termín švarc-systém, je však známý i v západních zemích. Orgány a státy EU proto připravují za rok 2017 zjišťování, které by se detailně podívalo na (ne)závislost sebezaměstnaných osob napříč Evropou. Na výsledky se musíme těšit až do roku 2018.
Další formou, tentokrát specificky národní, je zaměstnávání osob na dohody o provedení práce (DPP) nebo o pracovní činnosti (DPČ). Zatímco DPP je druh podřízené činnosti krátkodobého brigádnického charakteru s maximálním počtem hodin 300 za rok, DPČ nahrazuje zaměstnávání s kratším úvazkem (max. 20 hodin týdně). Obě formy jsou hojně využívané, protože zjednodušují administrativu a pro zaměstnavatele jsou výhodné i daňově. Pro zaměstnance jsou výhodné už méně, protože jim nezaručují zaměstnaneckou ochranu, u DPP ani nezakládají spoření na důchod.
Statistické sledování těchto prekérních forem zaměstnávání je obtížné, pro tazatele v domácnostech jsou „dohodáři“ nerozlišitelní od jiných zaměstnanců, podnikové údaje za ně měl ČSÚ dosud jen jednou ročně. Aspoň již nyní víme, že formou DPP si dlouhodobě přivydělává přes milion lidí ročně, nejčastěji v obchodě a vzdělávání. Na DPČ pracuje více jak 350 tis. osob ročně, nejvíce v administrativních a podpůrných činnostech. Od roku 2016 začíná ČSÚ zjišťovat počty osob, odpracovaných hodin a odměny za obě dohody čtvrtletně.