Československé opevnění ve statistice

Co možná nevíte o přípravách prvorepublikového Československa na obranu před hrozbou z Německa.

Když se v roce 1933 chopili moci v sousedním Německu nacisté v čele s Adolfem Hitlerem, bylo československé vládě jasné, že mír ve střední Evropě nebude trvat dlouho. Už v roce 1934 se proto nejvyšší představitelé armády a vlády intenzivně zabývali otázkou, jak efektivně ochránit hranice před případným rozsáhlým útokem. Názory na strategii obrany se však výrazně lišily. Jedna skupina preferovala co nejrychlejší modernizaci armády, druhá naproti tomu zdůrazňovala výstavbu pevnostního systému po vzoru francouzské Maginotovy linie, který měl sloužit jako hlavní obranný prvek proti agresorovi. Ani jeden z uvedených návrhů nebyl zcela zavržen, přesto v rozhodovacích kruzích převážil názor, že podstatná část vynaložených prostředků by měla být investována právě do výstavby opevnění. Podívejme se na některá základní čísla, která situaci v té době charakterizovala.

Každý dvanáctý do zbraně

V době míru se Československá armáda skládala ze 7 velitelství sborů, 17 pěších divizí a 4 rychlých divizí, přičemž její celkový stav činil něco přes 200 000 mužů. V době mnichovského krize v září 1938 však čítala již zhruba 1,3 milionu mobilizovaných vojáků (42 divizí). Československá republika měla tehdy společné státní hranice s Německem o délce 1 545 km, s Polskem 984 km, s Rumunskem 201 km, s Maďarskem 832 km a s Rakouskem 558 km. Po anexi Rakouska 12. března 1938 se hranice s Německem významně prodloužila, což samozřejmě zkomplikovalo obranné plány. Z celého rozsáhlého pohraničí byla za bezpečnou považována jen hranice s Rumunskem, neboť to bylo spojencem Československa v rámci Malé dohody.

Zajímavé jsou také demografické údaje. Počet obyvatel tehdejší Československé republiky činil přibližně 15 182 000 osob, přičemž podíl Čechoslováků byl 66,24 %. Při zářijové mobilizaci v roce 1938 představoval počet povolaných vojáků asi 8,56 % tehdejší populace, což znamená, že téměř každý dvanáctý obyvatel státu byl povolán do armády. Ani takové soustředění sil však nestačilo k dlouhodobé obraně rozsáhlých hranic. Československá diplomacie proto vsadila na zahraniční smlouvy o případné vojenské pomoci především ze strany Francie a Sovětského svazu. Jelikož však tato pomoc nemohla přijít okamžitě, bylo nezbytné, aby domácí armáda co nejdéle zadržela nepřítele na hranicích, než se spojenecká vojska stihnou zmobilizovat a dorazit na pomoc. Z tohoto důvodu se stavba opevnění ukázala jako strategicky nejvýhodnější a ekonomicky smysluplné řešení. Ukažme si proč.

Opevnění lidskou silou

V jedné z vojenských studií bylo analyzováno, že na nejohroženějším úseku hranic mezi řekami Odrou a Labem, což je přibližně 400 km dlouhý úsek, mohl nepřítel nasadit 30 až 35 divizí. Obrana takového prostoru by vyžadovala vyčlenit nejméně 25 až 30 pěších divizí. To bylo z hlediska dostupnosti lidských zdrojů, výzbroje a materiálu prakticky nemožné. Náklady na vybudování jedné pěší divize včetně výzbroje a munice tehdy činily přibližně 150 milionů Kč. Vybudování třiceti divizí by si vyžádalo až 4,5 miliardy korun a nasazení asi 600 tisíc vojáků. Naproti tomu souvislé těžké opevnění v délce 330 km by bylo potřeba obsadit zhruba 45 tisíci muži, další dvě divize by byly nutné k obraně horských oblastí Krkonoš a Jeseníků a přibližně čtyři divize motorizované zálohy by zajišťovaly mobilitu a podporu – dohromady tedy asi 165 tisíc mužů. Při nákladech kolem 12,5 milionu Kč na jeden kilometr souvislého opevnění včetně výzbroje a munice by celkové náklady na opevnění byly srovnatelné s náklady na výstavbu polních jednotek, avšak s výraznou úsporou lidských zdrojů téměř o 335 tisíc mužů. Tato skutečnost jednoznačně ukazuje, že investice do opevnění byla nejen smysluplná, ale i nezbytná.

Jeden bunkr za týden

Výstavba opevnění byla svěřena Ředitelství opevňovacích prací, známému jako ŘOP. Na celý program výstavby opevnění uvolnila naše vláda zhruba 10,9 miliardy korun, s plánem dokončit jej do roku 1942. Kvůli Mnichovské dohodě však bylo nakonec proinvestováno pouze něco přes 2,56 miliardy korun.

Velkým úspěchem byla především samotná rychlost výstavby. Hrubá stavba samostatného pěchotního srubu trvala vždy přibližně jeden měsíc. Na každý metr krychlový betonu bylo předepsáno 400 kg kvalitního cementu a pouhých 100 litrů vody, přičemž minimální krychelná pevnost betonu musela dosáhnout 450 kg/cm² (tedy 45 MPa). Denně bylo zpracováno mezi 170 a 270 m³ betonové směsi, což znamenalo, že průměrný pěchotní srub mohl být vybetonován během 6 až 8 dnů. Menší objekty lehkého opevnění se stavěly ještě rychleji, mnohdy během jediného dne. Mezi lety 1935 a 1938 bylo na území Československa postaveno téměř 10 000 lehkých opevňovacích objektů a 262 těžkých objektů, z nichž mnohé byly součástí rozsáhlých dělostřeleckých tvrzí s propracovaným podzemím.

Po Mnichovské dohodě z 30. září 1938 musela československá vláda odstoupit pohraniční území Sudet, kde se kromě německého obyvatelstva nacházelo i opevnění. Po zvážení situace dohodu přijala. Už v říjnu 1938 Hitler osobně navštívil některé pevnosti a podle pamětníků byl překvapen jejich kvalitou.