Za většinu problémů si můžeme sami

„Za většinu problémů si můžeme sami,“ říká zvláštní zmocněnec pro energetickou bezpečnost Ministerstva zahraničních věcí Václav Bartuška.

Co je náplní práce zvláštního zmocněnce pro energetickou bezpečnost?

Do této funkce jsem byl jmenován v roce 2006 a mým úkolem bylo pracovat na tom, aby stát nebyl vydíratelný hlavním dodavatelem energetických surovin, tedy Ruskem. Tehdy už fungoval ropovod z Ingolstadtu, postavený v devadesátých letech, i napojení plynovodů na Norsko, ale plynová krize mezi Ruskem a Ukrajinou v roce 2009 ukázala, že je dobré naši závislost na Rusku dále snižovat. Bohužel, v druhé dekádě tohoto milénia velká část naší společnosti, včetně politiků, přijala názor, že Rusko už není problémem. V letech 2017 až 2021 jsem tedy musel věnovat značné úsilí přesvědčování politické reprezentace, aby se nenechala ukolébat, a nepřipustila Rusko a Čínu do nového jaderného tendru na Dukovany nebo Temelín. Bylo to velmi těžké, postoj mnohých se zásadně změnil až po vypuknutí kauzy Vrbětice. Do té doby se za Rusy dost silně lobbovalo.

Je naše energetická bezpečnost ohrožena i z jiných důvodů než jen velkou závislostí na Rusku?

V první polovině minulé dekády byly velkým tématem přetoky elektřiny z německého severu na jih přes naše území, které hrozily vyvoláním blackoutu. To byl ale technický problém, který se vyřešil výstavbou transformátorů s proměnlivou fází v rozvodně Hradec u Kadaně.

V souvislosti s nahrazováním ruských energetických surovin však musím říct nepříjemnou pravdu, že zemí, které exportují ropu nebo zemní plyn a jsou demokratické, mnoho není. Většina exportérů ropy a zemního plynu jsou buď autokracie, nebo nestabilní státy, popřípadě obojí. Musíme si tedy přiznat, že nás čeká ještě delší období, kdy budeme velmi výrazně vnímat každou změnu, která v těchto zemích nastane.

Další riziko se týká jaderného paliva. Uran se těží na různých místech, ale do začátku války na Ukrajině bylo 46 procent světové kapacity jeho obohacování a zpracování na palivo soustředěno v rukou Rosatomu. To se začalo měnit, ale potřebné technologie nelze vybudovat ze dne na den. V tom zaspal celý západní svět.

Mgr. Václav Bartuška

Vystudoval žurnalistiku na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy a pracoval jako reportér deníku MF Dnes. V průběhu světové výstavy Expo 2000 v Hannoveru vykonával funkci generálního komisaře české účasti. Velvyslancem se zvláštním posláním a zvláštním zmocněncem pro energetickou bezpečnost na Ministerstvu zahraničních věcí byl jmenován v roce 2006. Od té doby usiluje o snížení energetické závislosti Česka na Rusku.

Měli bychom se obávat nějakých rizik i v souvislosti s obnovitelnými zdroji?

U obnovitelných zdrojů je značná zranitelnost dána tím, že pro jejich výrobu potřebujeme suroviny a materiály, které se v Evropě nenacházejí. Evropa se také dobrovolně vzdala velké části své průmyslové produkce, často i velmi zásadních sektorů. Mnoho výroby jsme outsourcovali do třetího světa a teprve až s nástupem covidu před dvěma lety jsme si uvědomili, kolik jsme toho ztratili. Vznikají tak nové závislosti a citlivosti a Evropa si musí stanovit, jakou míru závislosti na kom chce, či nechce mít. Myslím si, že není rozumné vyměnit Rijád za Peking nebo Moskvu za Kongo.

Jsme schopni se obejít úplně bez ruského plynu a ropy?

Rusko produkuje zhruba desetinu globální těžby ropy. To se nahradit dá, i když ne ze dne na den. Obejít se bez Ruska bude, jak říkají bankéři, suboptimální. Budeme mít vedle sebe velkou zemi, která má všechny suroviny, ale my je budeme vozit z druhého konce světa. To není ideální ani pro nás, ani pro ně, ale Moskva si tuto cestu konfrontace vybrala, tak ji bude mít. S tím se nedá nic dělat. Rusko bylo posledních 30 let plně začleněno do hospodářského pořádku Evropy a světa. Prošla mu Gruzie v roce 2008, a konec konců i anexe Krymu v roce 2014. To, co spustil Putin letos v únoru, je z ekonomického hlediska pro jeho zemi záhubou. Silné odhodlání obejít se bez Ruska je konzistentně cítit na všech jednáních v rámci EU, a dokud bude Putin u moci, nedovedu si představit, že by Evropa otočila.

Profitují na tom Indie a Čína, které nakupují ruskou ropu velmi levně. Tím Rusko ekonomicky ztrácí. Zatím se mu sice daří prodávat do Evropy nějaký zemní plyn za vysoké ceny, to je však jen krátkodobé. Za několik let Evropa ruský plyn přestane odebírat úplně a Moskva značnou část plynu nebude mít kam prodat.

Jak je Česko připraveno na nadcházející zimu? Máme dostatečně zajištěné dodávky a zásoby energií?

EU si dala cíl vstupovat do této zimy se zásobníky plynu naplněnými na 80 procent, my jsme nyní na 90 procentech. Český stát nejprve koupil skrze Správu hmotných rezerv 250 milionů m³ zemního plynu, a poté sérií aukcí pomohl, aby se zásobníky plnily. Zajistili jsme si rovněž podíl na terminálu v Eemshavenu v Holandsku, kde máme rezervovánu kapacitu tří miliard kubíků plynu. Jednáme o dalších terminálech na LNG v sousedních zemích a myslím si, že v průběhu dalších tří let budeme schopni ruský plyn kompletně nahradit.

Tato zima bude složitá, o tom není sporu. EU dovezla v loňském roce z Ruska asi 155 miliard m³ plynu, což odpovídá 40 procentům celkové spotřeby. Takový objem plynu nikde na světě volně k dispozici není. Navýšení potrubních dodávek z Norska, Ázerbájdžánu či Alžírska dosahuje řádově jednotek miliard m³, dalších 10 až 20 miliard můžeme dostat ve formě LNG. Víc už toho aktuálně k dispozici mnoho není. Minimálně tři následující zimy proto musíme výpadky pokrýt úsporami, tedy tím, že se něco nebude vytápět vůbec, nebo se bude topit méně. Část plynu také můžeme nahradit jinými palivy, zejména uhlím a mazutem.

Kolik energie mohou nahradit úspory?

Všechno záleží na tom, jak důkladně budeme opravdu šetřit. Kdybych před třemi lety někomu řekl, že na zimu zavřeme vysoké školy a budeme učit distančně, asi by se to nesetkalo s kladnou odezvou. Teď jsme to udělali na dva roky a zvládli jsme to. Budou v největší zimě otevřená fitness centra, nákupní centra, bazény, sportovní haly? Nebo je na několik týdnů zavřeme? Ale snad nebudou nutné tak radikální kroky, bude stačit deset patnáct procent úspor. V řadě vnitřních prostor můžeme mít teplotu o několik stupňů nižší. Podívejte se už dnes na pokladní v supermarketech. I v létě mají teplé mikiny a přes kolena deku.

Pokud chceme tuto zimu zvládnout, budeme asi muset udělat kroky, které nám v tuto chvíli přijdou těžko představitelné. Vím, že je nepříjemné to říkat, že všichni chtějí, aby všechno fungovalo jako normálně. Ale ona je válka. Hybridní válka, kterou nám Putin vyhlásil vcelku otevřeně, jen my se tváříme, že o tom nevíme.

Když jsme zvládli dva roky covidu a mimořádných opatření bez rozpadu společnosti a bez rozpadu ekonomiky, jsme schopní zvládnout i současné energetické problémy.

Můžete srovnat vládní pomoc občanům a firmám u nás se situací v jiných evropských zemích?

Často je velký rozdíl mezi tím, co politici říkají a co se už opravdu stalo a reálně se promítlo do zákonů nebo jiných předpisů. V mnoha zemích se stále hledá, co konkrétně budou navržené úlevy znamenat. Například Švédsko a Finsko schválily plán podpory větší likvidity trhu, což zní hezky, ale detaily budou doplněny později. Takže vlastně nevíme, co se za tím skrývá. Nizozemsko vyhlásilo přímou podporu občanům, ale podrobnosti budou známy až někdy koncem roku. Dánský premiér oznámil, že se chystá návrh zákona, který umožní lidem neplatit část nebo celý účet za elektřinu a za teplo, pokud na to nebudou mít peníze. Detaily však také dosud nebyly zveřejněny. U nás je to podobné. Máme základní prohlášení o tom, jak budou zastropovány ceny energií, ale detaily se ještě pořád formulují.

Zatím platí (rozhovor probíhal v polovině září, pozn. red.), že většina států včetně Česka vydává na podporu zákazníků – domácností i průmyslu – mezi jedním a dvěma procenty HDP. Vybočují jen Polsko, které vydalo už asi 3,7 procenta HDP, a Rakousko s více než osmi procenty.

Je šance využít nějaké společné řešení Evropské unie?

Určitě. EU může společně vyjednávat s dodavateli zemního plynu. Vlády by vytvořily evropského nákupčího, který by byl schopen svojí silou prosadit výhodné ceny nebo cenu zastropovat. Ve slovech představitelů Unie rozhodně pro tento záměr nechybí odhodlání, teď je jen třeba nasměrovat ho do reálných kroků. Pro země a firmy, které plyn prodávají, ta představa samozřejmě není úplně lákavá. Silná Evropa bude dobrá pro nás, ale ne pro ně.

Kam by měl směřovat další vývoj energetického hospodářství u nás?

Vlivem současné situace se podle mě výrazně urychlí proces opouštění fosilních paliv. Při ceně 20 až 30 eur za MWh nebyly tlaky na tuto tranzici tak silné, ale teď to dává smysl ekonomický, bezpečnostní, politický i ekologický. Hlavními směry dalšího vývoje budou úspory, účinnost, obnovitelné zdroje a ve státech, které jsou ochotny ho tolerovat, také jádro.

V dosavadní historii lidstva vždycky vítězily zdroje s vyšší hustotou energie. Dřevo bylo nahrazeno uhlím, uhlí pak nahradila ropa a nakonec jaderné palivo. V některých zemích Unie je sice nepopulární, ale u nás bychom s jádrem měli počítat.

V jaké fázi je dostavba nových bloků v našich jaderných elektrárnách?

Nyní běží tendr na výstavbu nového bloku v Dukovanech s opcí na další blok v Dukovanech a dva bloky v Temelíně. Byl vyhlášen začátkem roku a uzávěrka pro zaslání nabídek je do konce listopadu.

Nemůže nám budování nových jaderných reaktorů Evropská unie zakázat?

To je strašná výmluva, která mě velmi irituje. Náš největší nepřítel jsme my sami. Podívejte se například na již zmíněný terminál na LNG v Eemshavenu. Rozhodnutí stavět padlo letos v březnu, výstavba začala v dubnu. Původní termín dokončení byl leden příštího roku, slavnostní otevření však proběhlo už 8. září. A to díky tomu, že Nizozemci pozastavili proces EIA, zkrátili na minimum stavební řízení a odsunuli stranou všechny byrokratické překážky. Kdybychom něco takového budovali u nás, tak jsme touto dobou v první fázi EIA, v místě stavby by byly objeveny nějaké vzácné druhy živočichů či rostlin a ozývaly by se první protesty obcí. Tak za sedm až osm let bychom byli hotoví s papírováním a mohli bychom začít stavět. Německo, Nizozemsko a další země reagovaly na hybridní válku tak, že dramaticky omezily schvalovací procesy pro všechny klíčové infrastrukturní a energetické stavby. U nás platí pořád stejný právní rámec, jaký platil 23. února letošního roku. V tom jsme nepoučitelní.

Jak významnou roli by u nás měly hrát obnovitelné zdroje?

V Česku vznikl základní problém tím, že se tady fotovoltaika stala rájem velkých investorů. Zákon z roku 2005 jim nahrával, a výsledkem je, že platíme ročně 45 miliard korun podpory za fotovoltaiku, která vyrábí jednotky procent spotřeby. Menší obnovitelné zdroje ale smysl dávají, o tom není sporu. Stát však bude muset jejich podporu nastavit tak, aby udržel sociální smír. Na venkovském domě si už dnes můžete s pomocí fotovoltaických panelů, tepelného čerpadla a baterie zařídit takzvaný ostrovní provoz, a být skoro 95 procent času odpojeni od sítě. Ale více než 6 milionů lidí u nás žije v bytových domech ve městech, kde takové možnosti nejsou. Představa, že se čtyři a půl milionu lidí odpojí od soustavy a bude v pohodě, a zbytek bude mít problém, není zrovna ideální. Nepochybně má smysl podporovat malé zdroje, uleví to celkové zátěži sítě, ale stále budeme potřebovat velké zdroje pro průmysl, páteřní rozvody a zástavbu velkých měst. To obnovitelné zdroje neutáhnou, zde bude zásadní jádro.

Jsou obnovitelné zdroje ekologické?

Je třeba si přiznat, že nic z toho, co používáme, není v úplném souladu s přírodou. I život těch nejzelenějších z nás stojí na rabování planety. V jakémkoliv supermarketu v nějakém větším městě v Evropě nebo v Severní Americe je 90 procent potravin dovezeno ze vzdálenosti sto a více kilometrů. V Čechách máme moravské mléko, brambory z druhého konce Evropy a vychází to levněji, než kdybychom kupovali potraviny od farmářů za humny. Levné potraviny máme díky levné dopravě. A ta stojí stále ještě především na ropě, které těžíme 100 milionů barelů denně. Sto milionů sudů, každý na 159 litrů ropy. Den co den, rok co rok…

Další velký problém je počet lidí na Zemi. Aby se všichni uživili, zajistili si nějaké bydlení a mohli fungovat ve společnosti, je na to potřeba spousta energie. Obnovitelné zdroje nás zatím nespasí. Nelze se tvářit jako svatoušci, že budeme mít pouze větrníky, sluneční panely, do práce budeme jezdit na kole a všechno bude v pořádku. Měli bychom se smířit s tím, že abychom vůbec přežili, ovlivňujeme zásadním způsobem svět okolo sebe. Bez toho to nejde.

Jak moc je naše energetika závislá na rozhodnutích učiněných v Německu?

Nikdy jsem žádného kancléře ani kancléřku neslyšel říct: nemůžete mít to či ono. My Němce zajímáme jako země, v níž jsou bezpečné investice a subdodavatelé pro jejich firmy. Tu silnou provázanost a závislost naší ekonomiky na německé jsme si udělali sami. Místo toho, abychom zde vytvářeli vysokou přidanou hodnotu, dovážíme levnou pracovní sílu z Ukrajiny, Mongolska, Vietnamu a odjinud, abychom soupeřili cenou. Být levnou dílnou pro Německo a vyslyšet volání kapitánů českého průmyslu po posílení učňovského školství a otevření českého pracovního trhu nekvalifikovaným zahraničním dělníkům podle mě není ta správná cesta. Já bych chtěl zemi, kde bude víc Avastů a Linetů než výrobců polotovarů pro Německo. Věřím, že současný šok z vysokých cen energií bude impulzem, který českou ekonomiku nakopne, aby se výrazně posunula vpřed. Ale je pravda, že ji také může úplně pohřbít.

Rozhovor vyjde říjnovém čísle časopisu Statistika&My.