Z kulturních zážitků jsme neslevili

O kultuře lze konstatovat, že je svou podstatou něčím mezi měřitelným a neměřitelným, postižitelným a nepostižitelným nebo užitečným a krásným. Na straně jedné do ní patří péče o kulturní dědictví (např. muzea či knihovny), interpretační umění (divadla apod.) či tisk a celá oblast audiovize a na straně druhé tak neuchopitelné jevy, jakými jsou způsoby života či tradice a projevy kreativní činnosti lidí.
Již na první pohled je zřejmé, že statistickými přístupy v plném rozsahu a složitosti kulturu nepostihneme. V tomto směru se musíme spokojit pouze s něčím, co by se dalo nazvat „kulturní infrastrukturou“ (např. počty muzeí, knihoven, divadel, jejich příjmy a výdaje, návštěvnost atd.).

Avšak i tento skromnější přístup má svá úskalí. Je otázkou, do jaké míry jsou vypovídající hodnotové ukazatele v případě nesnadného či dokonce nemožného ocenění některých uměleckých děl.
Podobné je to s využitím naturálních ukazatelů návštěvnosti, počtu diváků či odehraných představení ve vztahu k umělecké úrovni odpovídajících kulturních statků a služeb. Zdá se, že na rozdíl od přímého prožívání kulturních jevů je jakékoli jejich racionální hodnocení neplnohodnotné a omezené. S tímto vědomím musíme přistupovat i k odpovědím na otázky, které se týkají vývoje kulturních aktivit v nedávném krizovém období.

Ekonomický pokles zasáhl i kulturu

Hospodaření jakéhokoli celku můžeme založit na naturálních nebo hodnotových údajích, nejlépe na kombinaci obou přístupů. Problémem naturálních ukazatelů je v případě kultury určitá neúplnost postižení všech kulturních oborů a aktivit. Zachycují v zásadě jen činnost některých poskytovatelů kulturních služeb v oblasti kulturního dědictví, interpretačního umění a výtvarného umění. Jejich výhodou však je, že vycházejí z dlouhodobé tradice statistických šetření Ministerstva kultury KULT a poskytují mnohaleté časové řady dat.
Hodnotové ukazatele lze označit naopak za komplexní. Zahrnují celou sféru aktivit, které do kultury spadají. Na druhé straně – s ohledem na agregaci mnoha kulturních oborů v rámci klasifikace ekonomických činností s obory ne–kulturními – hodnotová data vycházejí často i z kvalifikovaných odhadů a jsou proto méně přesná. Nutno dodat, že ekonomický přístup k hodnocení je poměrně nový. Je založen na výsledcích tzv. satelitního účtu kultury, který se začal sestavovat (na základě usnesení vlády ČR z roku 2008) poprvé až za rok 2009.
O rok později byl však rozsah kultury pozměněn podle výsledků projektu Evropské unie ESSnet Culture. Došlo tak – alespoň pro účely zpracování daného účtu – k přijetí jednotné evropské definice kultury, což je pro budoucí porovnatelnost výsledků nespornou výhodou.
Na druhé straně byla o rok zkrácena časová řada srovnatelných ekonomických dat, a tak v současné době zbývá k hodnocení pouze tříleté období let 2010–2012. V průběhu těchto let došlo (až na průměrnou mzdu) k poklesu všech významných ukazatelů.
Základním předpokladem rozvoje kultury jsou získané i vlastní činností vytvářené finanční zdroje. Míru společenské podpory kultury vyjadřují vynakládané veřejné výdaje, které bývají z velké části cíleně zaměřeny na vybrané kulturní oblasti.

Podfinancovaný kulturní sektor

V průběhu let 2010–2012 veřejné výdaje vstupující do kultury klesaly (průměrně ročně o 2,8 %). Snížily se mnohem výrazněji (o 5,5 %) než celkové výdaje veřejných rozpočtů (pokles o 0,7 %). Podíl výdajů na kulturu v celkových výdajích konsolidovaných veřejných rozpočtů tak poklesl z 1,88 % v roce 2010 na 1,72 % o dva roky později.
Jiným směrem se vyvíjely finanční zdroje přicházející do sektoru kultury z domácností. V uvedeném období se zvýšily o necelé jedno procento, avšak s ohledem na pokles celkových finančních výdajů domácností vzrostl podíl výdajů na kulturu v celkových výdajích z 2,62 % na 2,95 %.
Finanční zdroje ze zahraničí směřovaly (vyjma rozhlasového vysílání) zejména do tradičního umění, dosahovaly však méně než jedno procento z celkových zdrojů.
S ohledem na pokles příjmů kulturního sektoru od podniků a neziskových institucí poklesly celkové finanční zdroje vstupující do sektoru kultury, a to o 33,2 mld. Kč (tj. o více než 12 %).
Tato významná skutečnost se musela projevit v hospodaření kulturních organizací. Z časových řad základních ukazatelů sektoru kultury vyplývá, že ve sledovaném období jejich úroveň klesala, popř. stagnovala. Jedinou nevýraznou výjimkou byla výše průměrné měsíční hrubé mzdy, která vzrostla o 2,36 %. Index spotřebitelských cen však ve stejném období vzrostl téměř o 5,7 %.
Naopak nejrychleji klesal objem investičních výdajů, jehož vývoj naznačuje nemalé problémy spojené s podfinancováním kulturního sektoru.
Při klesajícím trendu výnosů i nákladů se náklady snižovaly mírně rychleji. Proto celkový hospodářský výsledek kulturních institucí vzrostl z 9,3 mld. Kč v roce 2010 na 12,1 mld. Kč v roce 2012 (průměrně o 14,2 % ročně). Díky tomu stagnoval (výrazně neklesal) ukazatel stupně soběstačnosti, který vyjadřuje relaci mezi tržbami za vlastní výkony a celkovými výdaji.

Bez dobrovolníků to nejde

S nepříznivým ekonomickým vývojem sektoru kultury zřejmě souvisí pokles přepočteného počtu zaměstnanců (průměrně o více než 4 % ročně). Údaj o necelých 80 tis. zaměstnancích však plně nevyjadřuje spotřebu živé práce v sektoru kultury. Pracuje v něm také více než 10 tis. dobrovolníků bez nároku na odměnu. Nad tento počet lze zřejmě předpokládat dalších několik tisíc osob pracujících v resortu na základě dohod o pracovní činnosti či v postavení osoby samostatně výdělečně činné.
Pokud bychom přepočetli výši vykázaných ostatních osobních výdajů v kultuře pomocí průměrných mezd, dojdeme k počtu dalších asi 15,5 tis. pracovníků zapojených na základě dohod (přepočtených na plnou pracovní dobu).

Z výsledků různých statistických zjišťování lze odhadovat, že v kultuře dále působí zhruba 45 tis. osob samostatně výdělečně činných – OSVČ (majitelů). Celkem by tedy bylo možné odhadnout počet osob pracujících v kultuře zhruba na 150 tis. (zaměstnanců, dobrovolníků, pracovníků na dohody a OSVČ). Tento údaj samozřejmě nezahrnuje pracovníky zabývající se kulturními aktivitami v ne-kulturních organizacích (na druhé straně zahrnuje pracovníky s ne-kulturními aktivitami v institucích kulturních).

Dvourychlostní ekonomika

Jak ukázaly už výsledky ověřovacího zpracování satelitního účtu kultury za rok 2009, může být celkový „zprůměrovaný“ pohled na ekonomiku kultury zavádějící. Co do úrovně hospodaření, se kulturní sektor výrazně člení do dvou zcela odlišných částí. První představují oblasti, které zahrnují kulturní dědictví a živou originální uměleckou tvorbu (péče o kulturní dědictví, interpretační a výtvarné umění), jež můžeme nazvat tradičním uměním. Druhou oblast zastupují tzv. kulturní průmysly (tisk, média, audiovideo) spolu s kreativními průmysly (architektura, reklama, design). Zatímco první skupina je na veřejných zdrojích závislá (směřuje jich tam asi 95 %), druhá mívá hospodářské výsledky nadprůměrné, a to i v porovnání s velkou částí ne-kulturních odvětví ekonomiky. Na změněné podmínky krizového období reagovaly obě rozdílné sféry hospodaření dost odlišně. V kulturních a kreativních průmyslech došlo v letech 2010–2012 k hlubšímu poklesu finančních zdrojů (asi o 16 %), snížily se celkové náklady (včetně investičních) a výnosy (zhruba o 7 %). Zisková marže se v zásadě nezměnila. Při stagnaci průměrné mzdy poklesl také počet zaměstnanců (o více než 10 %). V tradičním umění naopak zůstal rozsah kulturních služeb zachován, popř. se mírně zvýšil. To dokládají i naturální ukazatele, které se v časové řadě od roku 2007 až do roku 2013 v zásadě zvyšovaly. Bylo tomu tak jak na straně nabídky (počet muzeí, jejich expozic a výstav, divadel, sedadel, představení apod.), tak i poptávky (počet návštěv kulturních zařízení, diváků atd.). V situaci omezení veřejných výdajů na tradiční umění (o 6 %) výrazně vzrostly celkové náklady (o 16,9 %) a výnosy (o 16,3 %). Zvýšil se také počet zaměstnanců (o 3,2 %) a jejich průměrné mzdy (o 3,6 %). Na druhé straně pokles úrovně hospodaření doprovázelo výrazné snížení ziskové marže a investičních nákladů (o více než 30 %).

Zájem veřejnosti o tradiční umění neklesl

Jaké jsou však důvody rozdílných přístupů dvou částí kulturního sektoru ve ztížených podmínkách jejich činnosti? Obstálo v krizi lépe tradiční umění nebo kulturní a kreativní průmysly? Tradiční umění je, z pohledu vlastnických forem, v převažující míře zastoupeno institucemi, jejichž zakladatelem jsou státní orgány. V období finanční krize bylo nejvíce dotčeno snížením veřejných výdajů na kulturu a v menší míře také poklesem finančních zdrojů ze zahraničí, které mají podobné zaměření jako tuzemské veřejné zdroje. Naopak stabilizační roli, na rozdíl od jiných oblastí spotřeby, měly výdaje domácností. Z toho je zřejmé, že se zájem veřejnosti o tradiční umění ani v období finanční krize nesnížil. Hospodaření institucí tradičního umění však využívá poměrně omezeného rozsahu zdrojů a je proto velmi zranitelné (rychlejší růst nákladů před výnosy, značný pokles ziskové marže a investičních výdajů). S ohledem na svoji organizační skladbu i obsahovou náplň svých aktivit je v reakci na změněné podmínky hospodaření mnohem méně pružné. Kulturní a kreativní průmysly představují tržně orientovanou část odvětví kultury zastoupenou zejména podniky v soukromém vlastnictví. V důsledku užšího sepětí s trhem jsou v porovnání s tradičním uměním mnohem více vystaveny cyklickým výkyvům trhu. Bylo tomu tak i v období finanční krize, kdy se snížily zejména příjmy z podnikové sféry. Ty poklesly více v kreativních průmyslech, zejména pak v architektuře v návaznosti na útlum ve stavebnictví. Snížily se také příjmy pocházející od domácností. Tato odvětví kultury však prokázala (v porovnání s tradičním uměním) mnohem vyšší stupeň přizpůsobivosti. Při poklesu výnosů snižovala také náklady a ziskovou marži udržela na stejné úrovni. Nedošlo k hlubokému  propadu vynakládaných investic, naopak klesal počet zaměstnanců a průměrná mzda zbývajících vzrostla jen nepatrně.
Vrátíme-li se k celkovému pohledu na kulturu, zjistíme, že v porovnání s ekonomikou byla dopady finanční krize zasažena více. Hlavní příčinu lze zřejmě spatřovat v závislosti části kultury na neekvivalentním, avšak nutném transferu zdrojů (z veřejných rozpočtů a ze zahraničí), a to zejména na jejich částečném a zároveň nenahraditelném výpadku v období zhoršených podmínek hospodaření. I v tomto případě se ukazuje stará pravda: k docenění originálního a krásného nestačí pouhá neviditelná ruka trhu. K chladným propočtům musíme přidat nedefinovatelné vnitřní ztotožnění s potřebou kulturních hodnot. Jinými slovy: k zájmu milovníků umění i veřejnou finanční podporu.

Více se dočtete zde: Kultura , Příjmy, výdaje a životní podmínky domácností