Vznikli jsme, abychom změnili čísla

S výkonnou ředitelkou organizace Konsent Johannou Nejedlovou jsme hovořili o tom, jak se vyvíjí náhled české společnosti na sexuální a genderové násilí, a co vše je třeba udělat, aby postupoval správným směrem.

Čím se spolek Konsent zabývá a z čeho žije?

Konsent boří myty o sexu a sexuálním násilí. Když jsme v roce 2016 vznikli, chtěli jsme hlavně dělat osvětu kolem znásilnění. Hlavním impulsem tehdy byly výsledky výzkumu prováděného Amnesty International, z nichž vyplývalo, že 63 procent Čechů a Češek si myslí, že za znásilnění je spoluzodpovědná oběť. To jsme chtěli změnit a veřejnosti vysvětlit, co znásilnění je, jak k němu dochází, a že oběti si za to určitě nemůžou. Na tom tedy stále pracujeme a zároveň jsme se postupně vyvinuli v organizaci, která v této oblasti zajišťuje prevenci. Naše působnost se rozšířila i do oblasti sexuální výchovy. Zjistili jsme totiž, že je potřeba nejenom lidem vysvětlovat, co nemají dělat, ale také jim dávat nějaké pozitivní informace, aby se mohli o svých vztazích dobře rozhodovat.

Financováni jsme především z mezinárodních nadací, několik našich projektů čerpalo podporu z evropských fondů a z českých veřejných rozpočtů. Momentálně se snažíme víc zaměřit na podporu od individuálních dárců.

Kdo jsou vaši klienti?

Naší největší cílovou skupinou jsou školy. Do nich naši odborníci jezdí jednak s programy pro žáky, jednak se ale snažíme vzdělávat i učitele. Nabízíme jim materiály pro výuku sexuální výchovy, organizujeme pro ně workshopy. Náš dlouhodobý záměr je, aby si školy pro zajištění sexuální výchovy nezvaly nás, ale aby ji byly schopny kvalitně odučit vlastními pedagogy. My sami nemáme šanci probrat toto téma se všemi dětmi na tisících škol, které v Česku existují. Potřebujeme, aby to zvládali učitelé.

Podobně jako ve školách postupujeme i v nízkoprahových zařízeních. I jejich zaměstnance vedeme k tomu, aby uměli s dětmi o sexu a vztazích diskutovat, aby se toho nebáli a dokázali dětem předat správné informace.

Dále máme programy zaměřené na kultivaci pracovního prostředí a vztahů ve firmách, školíme personál v barech nebo pomáháme nastavit pravidla vzájemného respektu na univerzitách a v dalších organizacích, které cítí potřebu se tímto tématem zabývat.

Johanna Nejedlová

Před založením neziskové organizace Konsent pracovala v cestovním ruchu a pro karlovarský filmový festival. V letech 2018 až 2022 byla členkou výkonného výboru České ženské lobby a skupiny Observatory on Violence against Women při Evropské ženské lobby. Za osvětovou činnost v oblasti sexuálního a genderového násilí získala v roce 2019 ocenění Women of Europe v kategorii Woman in Youth Activism a v roce 2020 ji časopis Forbes zařadil do výběru „30 pod 30“. V roce 2023 obdržela ocenění Creative Hero od Nizozemské obchodní komory.

Na vašem webu uvádíte různé statistické údaje týkající se vztahů a názorů lidí na vztahová témata. Z jakých zdrojů tyto informace čerpáte?

Hodně pracujeme s daty, která zveřejňuje Eurostat nebo Evropský institut pro rovnost žen a mužů (EIGE). Některé průzkumy veřejného mínění si zadáváme sami, provádí je pro nás zpravidla agentura NMS Research. A využíváme i další zdroje, které jsou k dispozici. Bohužel, v oblasti našeho působení není dat tolik, kolik bychom potřebovali. Byli bychom třeba hrozně rádi, kdyby Ministerstvo školství systematicky sbíralo data o sexuální výchovně na školách. Zatím taková statistika chybí, a asi se ani nechystá.

Která další data postrádáte?

Celkově bychom potřebovali, aby mnohem víc dat zkoumal přímo stát. Často se setkáváme s názorem, že když něco vyzkoumají neziskové organizace, tak je to nějak zaujaté. Potřebovali bychom data, která nikdo nebude zpochybňovat, protože nebudou na naše zadání.

Chybějí nám data v oblasti násilí na ženách, strašně málo údajů máme o mládeži. Zájem státu o sbírání dat je však velmi slabý. Když se například měl opakovat celoevropský průzkum o násilí na ženách, který se pravidelně provádí v zemích Evropské unie, tak Česko řeklo, že na něj nedá peníze. Nakonec se podařilo realizaci financovat z peněz EU.

Velkým problémem je rovněž neexistence veřejného registru anonymizovaných soudních rozsudků. Ten by ministerstvům i organizacím, jako jsme my, výrazně pomohl vidět, co se v našem soudnictví skutečně děje. Jaké rozsudky se za jaké případy dávají. Nyní se k informacím dostáváme jen velmi těžko a jen z omezených zdrojů. Chybí nám ucelený pohled.

Jednou z vašich aktivit je i úsilí o změnu vnímání sexuálního a genderového násilí veřejností a politiky. Jak se vám daří působit na tomto poli?

Naším cílem není donekonečna obcházet školy. Myslíme si, že by hlavní díl zodpovědnosti za kvalitní sexuální a vztahovou výchovu měl mít stát. Ten by měl také nastavovat relevantní pravidla a systémová opatření, která působí preventivně a pomáhají řešit případné problémy. Zveřejňujeme proto příklady dobré praxe, setkáváme se s poslanci, se zástupci ministerstev a snažíme se jim vysvětlovat, co je potřeba.

Působíme v různých poradních skupinách a připomínkujeme připravované dokumenty týkající se našeho tématu. Někdy to jde snáz, někdy hůř.

Letos v lednu začala platit novela trestního zákoníku, která rozšířila vymezení trestného činu znásilnění ze silou vynuceného na nesouhlasný pohlavní styk. Jak významná je to změna?

Konečně se v Česku podařilo změnit trestní zákoník tak, aby reflektoval realitu. Spolu s naší partnerskou organizací Amnesty International jsme na tom pracovali víc než tři roky.

Na stresovou situaci lidské tělo reaguje několika způsoby: utíkej, bojuj nebo předstírej, že jsi mrtvý. Ten poslední znamená, že člověk jako by zamrzne a není schopen se bránit. Říká se tomu disociativní stupor a jde o přirozenou reakci, která často nastává v případech, kdy je člověk ohrožen násilím.

Dřívější znění trestního zákona s tím vůbec nepočítalo a čin znásilnění podmiňovalo tím, že musí dojít k použití fyzického násilí. Pachatel musel překonat nějaký odpor. Novela už bere v úvahu i situace, kdy se oběti nejsou schopné bránit, a navíc zmiňuje i případy, kdy se oběť nedokáže bránit vlivem silného ochromujícího stresu.

Definice znásilnění v českém trestním zákoně vychází z principu „ne znamená ne“. V některých jiných zemích se však prosadil princip „ano znamená ano“. Můžete vysvětlit, jaký je hlavní rozdíl mezi oběma variantami?

Naši zákonodárci šli konzervativnější variantou a definovali znásilnění jako akt, který se odehraje proti vůli oběti. Progresivnější pohled uplatňovaný v některých zemích říká, že je třeba si ověřit, že druhá osoba chce sex mít.

První varianta znamená, že když někdo řekne ne, tak to druhý musí respektovat. Druhá je založena na tom, že člověk automaticky nechce sex a je třeba si ověřit, že ho chce. To je podle nás správnější princip.

Analyzovali jsme asi padesát modelových případů znásilnění, které se typicky stávají, a testovali jsme, zda jsou postihnutelné různými právními přístupy. Naše aktuálně platné znění trestního zákona vycházelo velmi dobře, ale není to úplný ideál. Podle principu „ano znamená ano“ by bylo možné postihnout těch případů ještě víc, ale k tomu jsme se zatím v Česku nedostali.

Budete tedy usilovat o další úpravu zákona?

Teď jsme rádi, že došlo ke změně, která platí od prvního ledna. Je to určitě pokrok. Těší nás hlavně to, že pro novou definici znásilnění zvedli ruku všichni přítomní poslanci a proti byla jenom jedna senátorka. Je vidět, že společnost se výrazně posouvá, a i politici, kteří jsou z mého pohledu často konzervativnější než většina společnosti, jsou veřejným míněním tlačeni, aby nějak reagovali.

Uvidíme, jak budou nová ustanovení fungovat v praxi. Než budou vyšetřeny první případy a než se dostanou k soudům, bude to nějakou dobu trvat. Myslím si, že tohle téma u nás teď pár let nebude politicky na stole.

Jak si mám představit princip souhlasu? Když to přeženu, měl bych před sexem od partnerky vyžadovat písemné potvrzení?

Ono by vám vlastně ani k ničemu nebylo. Souhlas si můžete kdykoliv rozmyslet a odvolat ho. Princip souhlasu lidé běžně uplatňují a nepovažují to za nic nenormálního. Je přece přirozené, že si všímám, zda se mé jednání druhému líbí, a když se mu nelíbí, tak zpozorním. Většina lidí to chápe a chová se podle toho. Někteří to ovšem nedělají, a to je ten problém.

Prokázat sexuální násilí bývá v řadě případů asi dost těžké, a násilníci proto často zůstávají nepotrestáni. Nemáte ale na druhou stranu obavy z toho, že vlivem změn ve společnosti a legislativě dojde k opačnému extrému, kdy osoba označená za útočníka bude trestána jen proto, že nebude umět prokázat, že k násilí nedošlo?

Toho se moc neobávám. Statisticky se neukazuje, že by falešná oznámení trestných činů v sexuální oblasti nebo u domácího násilí byla nějak významně vyšší než u jiných činů. Dělali jsme také rozsáhlou studii mezi soudci, a ti nás během rozhovorů ujišťovali, že falešná obvinění umějí rozeznat. Většinou se jedná o případy žen v rozvodovém řízení, které usilují o získání dětí do své péče. Své výpovědi se snaží podpořit dalšími důkazy, někdy si třeba způsobí i zranění, ale na podvod se zpravidla přijde. Ono nelze odsoudit člověka za znásilnění pouze na základě tvrzení oběti. Vždycky se zkoumá celý řetězec souvislostí, a s nějakým smyšleným nepodloženým obviněním před soudem neuspějete.

Kde leží hranice mezi sexuálním obtěžováním a třeba pochvalou ve stylu „vám to dneska sluší“? Nejsou někteří lidé dnes až příliš přecitlivělí?

Přesná hranice vždy závisí na kontextu. Něco jiného je, když pochválíte postavu kamarádce večer v hospodě, a něco jiného, když to udělá šéf své podřízené na pracovišti před třiceti dalšími zaměstnanci. To už je nevhodné. Do profesního prostředí tohle nepatří.

Jsem ale přesvědčená, že vnímaví lidé se takových situací obávat nemusejí. Občas sice každý trochu přestřelíme a ujede nám něco, co se druhého může dotknout, v rámci respektující komunikace je však nutné reakce svého protějšku sledovat, a když vidíme, že je mu to nepříjemné, tak se omluvit a dál nepokračovat. To je základ slušného chování, není to nic nového a neobvyklého.

Problém bývá v tom, že když se žena vymezí vůči netaktnímu výroku, autor jí místo omluvy vyčte, že nerozumí legraci a že zbytečně vyvádí. Z toho je cítit, že je mu jedno, jak se žena cítí.

Jak významnou roli hraje dnes v sexuálních vztazích internet? Změnil nějak výrazně smýšlení o sexu či sexuální chování populace?

Téma sexu na internetu je hodně komplexní. Jeden z problémů, na který upozorňujeme v rámci sexuální výchovy, je, že na internetu velmi snadno dostupná pornografie je pro mladé lidi jedním z hlavních zdrojů informací o sexu. My říkáme, že je potřeba ho minimálně doplnit dalšími kvalitními, fakticky správnými informacemi, které se zaměřují i na vztahovou rovinu. Důležité je také vštěpovat dětem kritický postoj k médiím a učit je, že ne všechno, co vidí na internetu, je stejné jako ve skutečném životě.

Zároveň je potřeba si říct, že internet má i pozitivní stránky. Samozřejmě, že na něm může docházet, a dochází, k nevhodnému chování, ale různé studie ukazují, že velká část dětí si najde online kamarády a na internetu rozvíjí neproblematické vztahy. Je třeba to vyvážit. Přehnaně nestrašit, ale připravit mladé lidi, aby uměli pracovat s riziky, která digitální svět s sebou nese.

Co považujete za největší úspěchy, kterých se vám podařilo docílit?

Za tu dobu, co působíme v českém prostředí, pozorujeme výrazný pokrok. První dobrá zpráva je, že to, že za znásilnění si určitým dílem může i oběť, si myslí už jen 40 procent populace. A to je číslo staré dva roky, takže věřím, že dnes to bude ještě méně.

Výrazně se ale posouváme i v dalších oblastech. Když jsme začínali s preventivním vzděláváním na školách, školy o něj skoro vůbec neměly zájem. Nyní máme přetlak žádostí, naše materiály si stáhly více než čtyři tisíce lidí, většina z nich jsou pedagogové. Teď se změnily rámcové vzdělávací programy, které podrobněji popisují, jak by měla sexuální výchova probíhat, a byly zveřejněny modelové vzdělávací plány, které školám dávají další podporu. O sexuálním a genderovém násilí se píše v mainstreamových médiích a je vidět, že to je pro společnost důležité téma. V tomto volebním období vznikl v Parlamentu podvýbor pro domácí a sexuální násilí, v němž se poslanci a poslankyně snaží toto téma řešit prostřednictvím legislativy.

Samozřejmě, že všechno by se určitě dalo dělat rychleji a efektivněji, dalo by se toho dělat i daleko víc, ale jdeme správným směrem, a to je pozitivní.

Co se vám naopak prosadit nedaří?

Ratifikaci Istanbulské úmluvy Rady Evropy o potírání domácího genderového násilí. Úmluva vznikla v roce 2010, valná většina evropských států ji ratifikovala, a Česko patří mezi poslední země, které k tomu ještě nedošly. Loni náš Senát tuto úmluvu zamítl a není jasné, jestli se k ní ještě někdy dostaneme. Kolem tohoto tématu se strhla obrovská kulturní válka a ve veřejném prostoru se nashromáždila spousta dezinformací, takže je velmi těžké určité části společnosti vysvětlit, o co se vlastně jedná. Pro řadu lidí úmluva reprezentuje něco spojeného s migranty, a jsou z toho vyděšeni.

Nedaří se také prosadit to, aby se soudci museli povinně vzdělávat v oblasti sexuálního domácího násilí. V médiích poslední dobou čím dál častěji čteme o rozsudcích v kauzách, kdy otčím roky zneužívá svoji nevlastní dceru a nakonec odejde od soudu s podmínkou s tím, že žil řádným životem a musí se starat o rodinu. To je pro většinu lidí nepochopitelné a podkopává to důvěru v soudní systém. Je vidět, že soudci nejspíš podléhají nějakým mýtům a stereotypům, a nemáme nástroje, jak to změnit.

V čem Česko v řešení sexuálního násilí nejvíce zaostává za vyspělejšími zeměmi?

Všímám si, že lidé u nás, a obzvlášť politická reprezentace, se hrozně bojí přiznat, že se něco dosud nedělo dobře. Dlouho se tvrdí, že žádný problém není, že všechno je v pořádku. V jiných státech, zejména ve skandinávských, se to tolik neděje. Když zjistí, že se něco nedělalo dobře, postaví se k tomu čelem a snaží se to pojmenovat a napravit.

U nás musí na nevhodný stav dlouho upozorňovat neziskový sektor a občanská sdružení. Musíme chodit za politiky a přesvědčovat je, že by se mělo něco dělat jinak. Snaha o nápravu nevychází přímo od zodpovědných osob. To mi přijde jako velká škoda. Vidíme to i ve školách. Jejich vedení se mnohdy brání přiznat, že se u nich něco děje špatně a že by se to mohlo zlepšit. Možná je to tím, jak se v Česku učíme pracovat s chybou. Za chybu se u nás trestá. Přitom by chyba měla vést v prvé řadě k poučení. A chybovat je normální.

Jaké máte cíle a plány do příštích měsíců a let?

Určitě budeme pokračovat v sexuální výchově. Budeme vzdělávat pedagogy a tlačit na ministerstvo, aby tuto agendu převzalo samo na sebe.

Aktuálně spouštíme novou kampaň týkající se reprodukčních práv a interrupcí. Shodou okolností jsme s ní přišli v momentě, kdy se v poslanecké sněmovně objevil návrh, že by na balení těhotenských testů měl být odkaz na organizaci poskytující poradenství zaměřené na zachování těhotenství. Z průzkumů veřejného mínění vyplývá, že jedna z věcí, na které se Česko shodne, je, že by mělo zůstat zachováno právo na interrupce. Já si myslím, že je třeba postoupit ještě dál, a po vzoru Francie toto právo zakotvit do ústavy. Útoky na reprodukční práva po světě se množí a není vůbec vyloučeno, že přijdou i do Česka. Jsem přesvědčená, že toto právo si tak silnou ochranu určitě zaslouží.

Vedle tohoto dlouhodobého cíle se budeme zabývat i řadou drobnějších úkolů. Chceme například zajistit, aby alespoň pro vybrané věkové skupiny byly některé formy antikoncepce zdarma. Když v rámci sexuální výchovy ve vyloučené lokalitě mluvíme o antikoncepci, tak je to sice hezké, ale úplně se to míjí účinkem, protože ti lidé na to nemají peníze. V Británii mají veškerou antikoncepci zcela hrazenou ze zdravotního pojištění, ve Francii jsou zdarma některé druhy antikoncepce do 26 let. Něco podobného by bylo vhodné zavést i u nás. Nikdo by přece neměl být těhotný jen proto, že si nemůže dovolit antikoncepci.

Další téma, kterému se chceme více věnovat, je sexuální obtěžování na středních školách. K tomuto tématu je zatím jen málo dat a v případě, že se něco takového stane, školy si s tím většinou nevědí rady. Proto budeme usilovat o vytvoření alespoň základní metodiky, která poskytne vedení škol při řešení těchto případů podporu.

Rozhovor je součástí dubnového vydání časopisu Statistika&My.