Tomáš Prouza: Obchody mají o lokální potraviny velký zájem

Jak velkou sílu mají obchodní řetězce na českém retailovém trhu?

Český retailový trh je vysoce nasycený a bez nadsázky je možné říct, že zde zuří konkurenční boj. Důkazem je skutečnost, že o 75 procent trhu s potravinami se u nás dělí 11 obchodních řetězců. Naproti tomu v západní Evropě je zcela běžné, že se o tři čtvrtiny trhu dělí pouze čtyři řetězce. Například ve srovnatelném Rakousku ovládají čtyři řetězce 79 procent trhu, v sousedním Německu, které má 82,5 milionu obyvatel, mají čtyři řetězce 77 procent trhu. Ve Velké Británii dosahují čtyři největší řetězce dokonce 85 procent tržního podílu. Z tvrdé konkurence na českém trhu, kde největší hráč nemá ani 15procentní tržní podíl, nejvíc těží spotřebitel, ať již v podobě rozsáhlých investic do atraktivního prodejního prostředí, nízkých cen zboží nebo šíře a kvality sortimentu. Řetězce jsou nuceny masivně investovat nejen do otevírání nových obchodů, ale i do modernizace těch stávajících, aby vyhověly stále rostoucím požadavkům českého zákazníka. Každý rok investují v České republice 10 až 12 miliard korun.

Obchodní řetězce jsou často obviňovány ze zneužívání dominantního postavení a diktování podmínek. Těmto praktikám od roku 2010 brání zákon o významné tržní síle. Je tento zákon v ČR správně nastaven?

Obchodní řetězce se sice s tímto zákonem naučily žít, ale to neznamená, že s ním souhlasí. Ba právě naopak. Od samotného začátku říkáme, že zákon je diskriminační a významným způsobem křiví trh. Podle této normy jsou totiž těmi, kdo mohou zneužívat své dominantní postavení, pouze obchodní řetězce. To však v žádném případě není pravda. Stejně tak to mohou dělat výrobci potravin vůči zemědělcům, ale taky vůči obchodům. Představte si situaci, že se výrobce třeba cukrovinek rozhodne, že pokud nesplníme jeho podmínky, stáhne oblíbené zboží z nabídky. Dva až tři dominantní dodavatelé často ovládají 50 až 70 procent dané kategorie, takže na jedné straně máte dva až tři dominantní výrobce určité skupiny potravin a na druhé se započtením velkoobchodů třeba 20 až 25 významnějších odběratelů. Je tedy jasné, kdo má v takovém vztahu dominantní pozici. Zákon je proto nutné změnit tak, aby chránil jakéhokoliv malého podnikatele proti zneužití síly velkým. Bez ohledu na to, zda jde o zemědělce, potravináře či obchody.

Jaké nástroje jsou podle vás vhodné pro ochranu menších tuzemských zemědělců a výrobců potravin, aby je nevytlačili z trhu velcí konkurenti?

Takovou roli by měl hrát právě zákon o významné tržní síle, ale pouze pokud by byl správně nastaven. Nejsme v principu proti němu, ale jednoznačně požadujeme, aby na trhu platily rovné podmínky pro každou firmu nebo instituci v celém zemědělsko-potravinářském řetězci. To je ostatně i cílem evropských pravidel, která vyžadují ochranu malých proti velkým, a která bychom měli transponovat do naší legislativy.

Obchody mají o kvalitní lokální potraviny velký zájem, ale v Česku je jich kvůli skladbě našeho zemědělství mnohem méně než v západní Evropě. Stát by proto měl ulevit malým zemědělcům od byrokracie, měl by část dotací přesunout od agrobaronů právě k menším zemědělcům a měl by pomoci vybudovat u nás kvalitní zpracovatelské a skladovací kapacity, které dnes chybějí. Naopak stanovování povinných kvót českých potravin na pultech obchodů, jak se o to nyní snaží velcí zemědělci s masovou produkcí, podle mě rozhodně není cestou, kterou bychom se měli pouštět. Pomohlo by to jen těm velkým na úkor farmářů i zákazníků.

Ing. Tomáš Prouza, MBA

Vystudoval Vysokou školu ekonomickou v Praze a britskou Open University. V roce 2000 založil finanční server Peníze.cz. Působil v ČSOB, ve společnosti Partners Financial Services a jako expert Světové banky. Na Úřadu vlády zastával funkci státního tajemníka pro evropské záležitosti a koordinátora pro digitální agendu. Prezidentem Svazu obchodu a cestovního ruchu je od roku 2018, od letošního července zároveň vykonává funkci viceprezidenta Hospodářské komory ČR.

Proč není dobré zavádět povinné kvóty na české potraviny?

Nemáme nic proti podpoře našich zemědělců a výrobců kvalitních potravin. V posledních letech pozorujeme rostoucí zájem spotřebitelů o české výrobky a výrobky od lokálních výrobců, navíc s ochotou si za ně připlatit vyšší cenu. Obchody by byly samy proti sobě, pokud by tento trend chtěly ignorovat. To, co však potřebujeme, je komplexní řešení. Za posledních 15 let u nás poklesla výroba másla, mouky či masa. Dnes jsme tak například u vepřového masa soběstační pouze z přibližně 40 %, u kuřecího masa je to pak okolo 60 %, u vajec je to méně než 80 %, a takto můžeme, bohužel, pokračovat ještě dlouho. Ani některé z ikonických výrobků spojených s Českem se dnes neobejdou bez surovin dovezených ze zahraničí nebo se dokonce v zahraničí vyrábějí, takže by nemohly být započítány do limitu jako „české potraviny“. To, co potřebujeme, je směřovat podporu ke zvyšování produktivity českých zemědělců a potravinářů tak, aby byli konkurenceschopní. Namísto toho tady desítky let posloucháme volání po zvýšení dotací – ale kam ty jdou? Do kapes agrobaronů, kteří za celou dobu nebyli schopni transformovat své koncerny do konkurenceschopných firem a zlepšit nabídku. Naposledy na to před rokem velmi důrazně upozornil Nejvyšší kontrolní úřad při kontrole dotací producentům masa.

Můžete uvést příklady některých konkrétních výrobků, na které by si musel tuzemský zákazník při zavedení kvót nechat „zajít chuť“?

Jedná se například o naprostou většinu uzenin a masných výrobků. Málokdo to ví, ale většina uzenin vyrobených třeba i v Kostelci nesplňuje definici „česká potravina“. Vyrábí se totiž z dovozového masa… Týká se to například legendární Pražské šunky nebo paštiky Májky, které se dnes neobejdou bez dovezeného vepřového. Znojemské okurky jsou vlastně turecké a mohl bych pokračovat dál. Před několika týdny proběhla médii zpráva, že výroba lentilek, které má každý z nás spojené s dětstvím, se přesouvá do německého Hamburku. Ale i takový Sunar, který všichni automaticky berou jako český výrobek, je dnes vyráběný ve Švédsku švýcarskou skupinou Hero. A že povinně české jahody bychom měli na pultech jen asi dva měsíce do roka, ani nemusím dál rozvádět.

Jako jeden z argumentů proti stanovení povinných kvót jste uváděli i růst cen, který by to vyvolalo. Proč?

To je jednoduchá ekonomická rovnice, které rozumí každý středoškolák. Sníží se konkurence? Můžete zvýšit ceny. Tak to na trhu chodí. Pokud bychom chtěli hlubší analýzu, dojdeme rychle ke špatné efektivitě a produktivitě práce velkých českých zemědělců a potravinářů. Proč dnes velkou část selat vyvážíme živých do Německa a zpátky dovážíme zpracované, zabalené a oštítkované produkty, které je možné dát rovnou na pulty? Protože Němci jsou efektivní a umějí se soustředit na oblasti, kde vytvoří vysokou přidanou hodnotu. U nás proto nejsme jen montovnou v autoprůmyslu, ale bohužel i v potravinách. Proto je tak špatně, že namísto podpory produktivity lijeme stále větší peníze do nekonkurenceschopných firem agrobaronů.

Zaznamenaly české obchody v důsledku uzavření hranic na jaře v rámci opatření proti šíření covid-19 problémy se zásobováním?

Musím říct, že skvěle zafungovala spolupráce v celém dodavatelsko-odběratelském řetězci. Jak u nás, tak i napříč Evropou. Díky tomu byl celý systém schopen pružně reagovat na ty obrovské výkyvy poptávky a zajistit dostupnost všech druhů potravin. Pokud v některém obchodě nebylo krátkodobě nějaké zboží k dispozici, bylo to dáno pouze tím, že většina obchodů nemá vlastní velké sklady a je zásobována průběžnými rozvozy. A navíc – když chci do novin fotku prázdného regálů, tak si ten kus najdu anebo vytvořím. Ale žádný systémový problém nevznikl. A dnes vidíme, že lidé na rozdíl od jara už nekumulují zásoby, protože si ověřili, že obchod se postará o to, aby měli vždy co jíst.

Které sektory obchodu a služeb vlivem pandemie nejvíce získaly?

O tom je zatím předčasné mluvit. Určitě neztratila e-commerce, protože řada lidí se prostě musela naučit nakupovat online. Ale to je asi jediná oblast spolu s prodejci notebooků a webkamer pro práci a školu doma. Všude jinde vidíme propady, protože se lidé začali bát a šetří, dokonce i při nákupu potravin. Tržby tedy klesají, zatímco náklady na ochranu zdraví zaměstnanců a zákazníků rostou. Po sečtení dat byly dodatečné náklady na mimořádná hygienická opatření v retailu jen za prvních deset měsíců letošního roku kolem 4,8 miliardy korun.

Jak bude z pohledu e-commerce vypadat konec roku a především Vánoce?

Na to se musím podívat do křišťálové koule, a tu nemám. Z jarních údajů ale vyplývá, že koronavirus výrazně změnil chování spotřebitelů. Už v průběhu prvního nouzového stavu zaznamenaly e-shopy o 37 procent vyšší zájem zákazníků, a i po jeho skončení je využívalo o 23 procent více nakupujících než před vládními opatřeními. Mnoho obchodníků se navíc v online prostředí rychle adaptovalo, i když o plnohodnotné náhradě nemůže být ani řeč. Poslední tři měsíce roku jsou pro maloobchod klíčové. Vše záleží na ochotě Čechů utrácet za vánoční dárky v současné nejisté době. Vládě jsme nabídli různé podoby vánočního provozu, teď čekáme, až nám sdělí kritéria, podle kterých se budou jednotlivé scénáře aktivovat.

Lze i v oblasti internetového obchodu sledovat trend ovládání trhu velkými hráči a postupné vytlačování malých e-shopů?

Spíše než vytlačování malých e-shopů ze strany velkých hráčů můžeme pozorovat jiný trend. Díky tomu, že už v prvním nouzovém stavu musela většina kamenných obchodů zavřít, začali s myšlenkou prodávat přes internet koketovat i ti prodejci, které by to předtím ani nenapadlo. Na této vlně se veze rostoucí obliba internetových tržišť, kdy jeden, zpravidla větší e-shop, poskytne prostor dalším malým partnerům. Vydělají přitom obě strany. Velkému e-shopu to přinese rozšíření nabídky, zatímco menšímu partnerovi odpadne nutnost provozovat vlastní e-shop a investovat do propagace.

Které oblasti obchodu a služeb během koronakrize nejvíce ztratily?

Jednoznačně se jedná o oblast cestovního ruchu. Letos v dubnu se návštěvnost tuzemských ubytovacích zařízení propadla o 98,9 procenta, v květnu o 94,1 procenta a v červnu v rámci mírného rozvolnění protikoronavirových opatření o 60,8 procenta. Už před druhou vlnou se odhadoval meziroční propad tržeb z cestovního ruchu o téměř polovinu na přibližně 158 miliard korun. Za současné situace se však dá předpokládat, že dopad bude mnohem horší. Jen v oblasti stravování očekáváme propad tržeb minimálně o 60 miliard. Z tohoto pohledu vnímám vládní finanční pomoc v rámci programu Covid cestovní ruch ve výši 500 milionů u sektoru, ve kterém se ztráty pohybují na úrovni až 80 procent, jako zcela nedostatečnou. Vždyť například sektoru zemědělství a potravinářství, který žádné masivní ztráty nezaznamenal, na jaře vláda poslala přes čtyři miliardy, a teď schválila další dotační program za tři miliardy korun.

Dalšími poraženými jsou obchody s textilem, sportem, oblast služeb, jako jsou třeba kadeřníci a další. Vláda také teď na podzim odmítla poskytnout pomoc dodavatelům zavřených firem, což je pro mne zcela nepochopitelné. Nechci být pesimistou, ale reálné důsledky teprve pocítíme.

Co to bude znamenat pro celonárodní ekonomiku – HDP, daňové výnosy, zaměstnanost…?

Před koronavirem cestovní ruch tvořil tři procenta HDP České republiky, zaměstnával zhruba 250 tisíc lidí a do veřejných rozpočtů odváděl 130 miliard korun ročně. Nyní se dá předpokládat pokles počtu zaměstnanců v cestovním ruchu v lepším případě na polovinu. Odhaduje se, že v Praze, která je závislá na zahraničních turistech, do konce roku skončí až 40 procent hotelů a až 50 procent restaurací. Kromě nedostatečné podpory ze strany státu je velký problém v tom, že se spotřebitelé obávají budoucnosti a nechtějí utrácet. Spotřeba tak bude i nadále klesat, což bude pro mnoho podnikatelů likvidační. Očekávám, že by se nezaměstnanost mohla příští rok vyšplhat na dvojnásobek dneška. Vše bude záviset na tom, jak dlouho tento stav potrvá a jestli se dokážeme vyhnout třetí vlně.

Pomohlo by českému obchodu a službám, kdybychom místo koruny měli euro?

Jednoznačně, a to nejen proto, že se dnes musíme kvůli propadu koruny potýkat s jednou z největších inflací v Evropě. Euro má mnoho praktických výhod a ekonomických přínosů pro každodenní život. Zkušenosti zemí, které vstoupily do eurozóny, prokázaly, že firmy i domácnosti ušetřily miliardy díky nižším transakčním nákladům a odpadnutím kurzových rizik. Společná evropská měna také prokazatelně hrála pozitivní roli při rozhodování investorů o umístění investic. A investice budou pro restart české ekonomiky klíčové.