Svět na cestě z chudoby

Světová banka definuje od roku 2015 extrémní chu­dobu jako živobytí za méně než 1,90 dolaru na osobu a den. Kurz dolaru se v polovině července 2020 po­hyboval kolem 23,30 Kč. Při hodně skromném stylu života, v nepříliš velké nadsázce „o chlebu a vodě“, se za dva dolary lze najíst i u nás, ale kde jsou ná­klady na bydlení, energie, ošacení, dopravu, nemluvě o kroužcích pro děti či jakémkoli společenském vyžití pro vás? OSN je sice ve vnímání té nejhorší chudoby o několik desítek centů přísnější než Světová banka, což může vycházet buď z jiné metriky výpočtu, nebo jiného data, nicméně ukazuje světlo na konci tunelu. „Počet lidí žijících v extrémní chudobě se od roku 1990 celosvětově snížil z 1,9 miliardy na méně než polovinu. Jejich počet ale stále přesahuje 836 mili­onů. Každý pátý člověk v rozvojových zemích žije za méně než 1,25 dolaru na den.“

Server https://worldpoverty.io/ neustále aktuali­zuje data o počtu lidí žijících v extrémní chudobě. V době psaní tohoto příspěvku na monitoru blikalo číslo 705 130 881. Máte-li chvíli, podívejte se sami, kam se svět za měsíc, než tento článek vyjde, po­hnul. Zajímavá jsou čísla o poměru lidí, kteří v da­nou chvíli do extrémní chudoby spadli, a naopak těch, kteří se z ní vymanili. Dne 18. 7. ráno (čísla se rychle mění) to bylo v prvém případě 11 605 ne­šťastníků a 11 681 těch, kterým se dařilo o zlomek lépe než předtím.

Vnímání chudoby je subjektivní

„Milionář je u nás každý, kdo vlastní byt,“ zaznělo v hospodské diskuzi, která krom samotných disku­tujících neměla pro nikoho dalšího žádný význam. Nicméně nese dvě zásadní informace. Za prvé: bohat­ství se neměří jen tím, co máme aktuálně na kontě, ale i tím, co vlastníme či jaké máme výhledy do bu­doucna. A za druhé: i když si podle české letory stě­žujeme a nadáváme, stále patříme k té bohatší části světa, byť exekuce patří k velmi žhavým problémům české společnosti.

Na první pohled to může vypadat, že jsme náro­dem dlužníků, byť by se podle zprávy České exekuční komory vydané 5. března 2020 měla situace zlepšo­vat: „V roce 2019 poklesl počet fyzických osob evi­dovaných v Centrální evidenci exekucí. Zatímco ke konci roku 2018 jich bylo 821 337, nyní se v evidenci nachází 783 053 osob. Počet lidí v exekuci se tedy snížil o 38 284 osob. Proti těmto fyzickým osobám je vedeno celkem 4 476 069 exekucí.“ V průměru je tedy na jednu fyzickou osobu vedeno 5,72 exekuč­ního řízení. Česká republika měla k 31. březnu 2020 celkem 10 694 364 obyvatel. V praxi to znamená, že v té době byly vedeny exekuce proti 7,322 % obyva­tel. Srovnání našeho „chudáka“ se středoafrickým se dá ilustrovat na anekdotě, v níž africká žena jdoucí několik kilometrů od nejbližší studny s plastovým barelem plným vody říká své kamarádce: „Představ si, že existují země, kde lidem teče zdarma pitná voda z kohoutku přímo v kuchyni, a oni si kupují drahou vodu v plastových lahvích někde úplně jinde.“ Samo­zřejmě, že kohoutková voda není zdarma, nechme anekdotě její nadsázku, nicméně něco podobného je skutečně pro miliony lidí naprosto nepředstavitelný, až neuvěřitelný luxus.

Středoafrická republika

Za nejchudší zemi je považována Středoafrická re­publika a nejde jen o peníze. Průměrná délka života je zde podle americké CIA 52,2 roku. Stejný zdroj pro Česko uvádí 79,3 roku. Rozdíl činí více než 27 let, což je v zásadě jedna generace. Představa, že by český padesátiletý člověk byl v podstatě stařec nad hrobem, je pro nás špatně přijatelná, zvláště když uvážíme, že se zdaleka nejedná o důchodový věk. Sa­mozřejmě by bylo fér vzít v úvahu všechny odlišnosti, životním stylem počínaje a klimatem či nemocemi konče. Takto z kontextu vytržené číslo slouží jen k je­dinému: zas a znovu by si našinec měl uvědomit, že žijeme v bezpečné zemi a žijeme dlouho.

Vraťme se opět ve srovnání do střední Afriky. V roce 2017 činil zdejší hrubý národní produkt 3,39 miliardy dolarů. Ve stejném období CIA pro Česko udávala 375,9 miliardy dolarů.

„O něco více než polovina populace Středoafrické republiky žije ve venkovských oblastech, ale více než 90 % těch, kteří žijí ve městech, živoří ve slumech. Středoafrická republika je jedinou zemí s dostup­nými údaji, v níž je více než polovina všech občanů (61,8 %) podvyživená. Země má také třetí nejvyšší kojeneckou úmrtnost na světě a jednu z nejnižších průměrných délek života,“ píše deník USA Today o zemi, která snad ve všech myslitelných ohledech tvoří dno chudoby celosvětové populace.

Podle stejného deníku je druhou nejchudší zemí Burundi následovaná Demokratickou republikou Kongo, Nigerem a Malawi. Výčet jasně ukazuje, že Afrika bez ohledu na své nerostné bohatství, diamanty počínaje a ropou konče (shodou okolností bohatá ropná naleziště jsou právě v Nigeru i Středoafrické republice), je kontinentem pro část své populace ve­lice nepřívětivým. Mapa ukazující rozložení bohatství a chudoby na výše zmíněném serveru https://world­poverty.io/map mluví jasně. Afrika je kontinentem chudobou zasaženým nejvíce.

Vydělávání na chudobě

Nikdo vám nezaplatí tolik jako ten, kdo nic nemá. To, co zní jako fráze či bonmot, je vlastně návod na byznys model orientující se na ty nejchudší. „Chudí lidé nenakupují prací prášek jednou za měsíc v ki­lovém balení. Ne proto, že ho nepotřebují, ale proto, že si takové množství nemohou dovolit. Pokud jim však nabídnete prášek po gramech, budou ho kupovat každý týden. Stejný model lze použít u služeb, jako je elektřina. Zatímco u nás konzumujeme elektřinu po kilowattech, v Africe ji spotřebovávají po wattech a platí po centech. Díky tomu se i v zapadlé africké vesnici vyplatí pořídit solární panel, u kterého si každý obyvatel dobíjí telefon,“ píše ve svém blogovém příspěvku český diplomat a ředitel české rozvojové agentury CzechAid Michal Kaplan.

Za příklady o vydělávání na chudobě není nutno putovat až do Afriky, nejeden subjekt v Česku má svůj byznys model založený na poskytování předra­ženého ubytování či půjček nemajetným a mnohde se kalkuluje s následným soudním vymáháním ne­jen půjčky, ale i vysokých úroků, které si ta méně finančně gramotná část společnosti dostatečně nepropočítala.

COVID mění trend

Světová banka udává, že trendem poslední doby bylo celosvětové snižování chudoby, což je z globálního hlediska bezesporu dobrá zpráva. Jenže zdá se, že nejaktuálnější vývoj v sobě nese smutné poselství. Na stránkách banky se píše, že „vzhledem ke krizi covid-19 a poklesu cen ropy se však tento trend v roce 2020 pravděpodobně změní. Krize covid-19 bude mít nepřiměřený dopad na chudé vzhledem ke ztrátě pracovních míst, ztrátě schopnosti hradit pravidelné náklady, rostoucím cenám a přerušení služeb, jako je vzdělávání a zdravotní péče.“ A nemusí se jednat jen o ty africké nejchudší. V USA onemocnění radikálním způsobem zahýbalo s nezaměstnaností a vzhledem k jinému způsobu systému placení zdravotnických výkonů sáhlo do peněženek obrovského množství Američanů. Ve zprávě ČTK z května letošního roku se píše, že „ve Spojených státech v dubnu zaniklo re­kordních 20,5 milionu pracovních míst. Míra neza­městnanosti vzrostla na 14,7 procenta z březnových 4,4 procenta. Dostala se tak na nejvyšší úroveň od velké hospodářské krize ve 30. letech minulého století.“

Je zvyšování životní úrovně dobrou zprávou?

Existují tisíce statistických parametrů, od HDP přes průměrnou délku života až například po délku nově postavených dálnic či nemocnic. To vše ukazuje úro­veň života daného regionu. Bez kvalitních dálnic není kvalitního zásobování, bez dostatečného množství lékařů nepřichází první pomoc včas a bez dobrých učitelů žijí lidé stále v zajetí svých dávných stereotypů. Pořád existují vesnice, kde se styk s pannou považuje za lék proti AIDS. Švédský vědec, lékař a statistik Hans Rosling jasně ukazuje, že není kladného vývoje (snižování chudoby a zvyšování životní úrovně) bez negativních dopadů na prostředí. Množství oxidů uhlíku v atmosféře odráží vzestup životní úrovně. „Když jste v bídě, všechno je jen o přežití. Jde jen o to, mít jídlo.“

Zároveň ale vysvětluje, že startovní pozice stře­doafrických zemí byla ještě před 50 lety tam, kde se Evropa nacházela v hlubokém středověku. Pomocí drobných, ale důležitých kroků lze v oblasti chudoby stále kráčet mílovými kroky vpřed, ale podle Roslinga je nutné opustit stupidní polarizovaný koncept nazí­rání na svět rozvojový/rozvinutý a hledat způsoby, jak je možno posunout Afriku kupředu jinak než tradiční rozvojovou pomocí ukrytou ve financích a potravi­nové pomoci. Je to otázka vzdělání, zemědělských technologií, školství a zdravotnictví.

V souladu s ním je i Michal Kaplan, který jasně píše: „Tradiční rozvojový přístup nahlíží na problém chudých shora. Považuje je za pasivní oběti, kterým je třeba pomoci. Většina firem se spokojí s charita­tivními gesty zvanými Corporate Social Responsibi­lity. Pohled zdola pyramidy je však jiný. Nepovažuje chudé lidi za objekty, nýbrž za aktivní hráče-inová­tory, podnikatele a spotřebitele. Neklade si otázku, jak jim pomoci, nýbrž jaké zboží a služby jim nabídnout. Pokud firmy změní své inovační, marketingové a dis­tribuční postupy, otevře se jim trh se čtyřmi miliar­dami zákazníků. Pokud firmy změní svůj pohled na světovou chudobu, mohou na jejím odstranění sku­tečně vydělat… Slyšeli jste o silnicích v Ugandě, které jsou vyrobené z plastového odpadu, nikoliv z asfaltu? Nebo o zateplení budov v Mongolsku, ke kterému se používá odpad z ovčí vlny?“ Tím se ovšem nemyslí systém výše zmíněných spotřebitelských úvěrů.

Trocha poezie na závěr

Mít báseň v časopise o statistice je poněkud netra­diční. Leč udělejme výjimku, neboť pojem chudoba je pro jednoho mít méně než dva dolary na den a pro jiného méně než dolarů dvě stě. Sebastian Brant ve své Lodi bláznů praví: „Nikdo věru neuváží, že chudoba nic nemít blaží. Ten plove lehce, vesele, kdo nahý je, nic na těle. Jen chudý chodí s písní v lese: nic neztratí – i raduje se.“ Každý, kdo někdy byl v zemi, kde skutečně znají, co je chudoba, ví, že i opravdu chudí lidé dokážou být šťastní. Někdy možná více než my bohatí.

Článek si můžete přečíst také v časopisu Statistika&My.

Více se dočtete zde: Kultura , Příjmy, výdaje a životní podmínky domácností