Štěstí není v penězích, v majetku nebo v kariéře

Pane kardinále, statistiky a sčítání se objevují už v Bibli a od 13. století i v církevních matrikách, i když tehdy nebyly ještě povinné. Jak je církev vyhodnocovala a aplikovala?

V biblické tradici je sčítání lidu měřeno dvojím metrem. Králi Davidovi je vyčítáno, že připustil sčítání, které je biblickým autorem chápáno jako nedůvěra v Boží moc a Boží pomoc.
Na  druhé straně se na  mnoha místech Bible, jak ve  Starém, tak v Novém zákoně, s různými výčty setkáváme. Bible udává počet Izraelitů, kteří se účastní exodu, jsou předkládány statistiky jednotlivých kmenů Izraele a dozvídáme se o počtu obětí přinášených v Chrámu.
V Novém zákoně se hovoří o počtu nasycených anebo o 144 tisících vyvolených v Apokalypse.
V Písmu mají součty ovšem často význam symbolický podobně jako ta dnešní čísla – blízko nás nedávno probíhala jakási manifestace. Organizátoři uvedli, že manifestujících bylo 1 500, policie uvedla 400 a náš pan vrátný jich z balkonu napočítal necelé dvě stovky. Čísla prostě jen vyjadřovala to, jak kdo chápal význam té akce.
Nicméně církev potřebovala a chtěla znát skutečnost především u sňatků. V době osvícenství se zavedly povinné matriky, které sloužily jako pomoc pro pastoraci.
Evidovalo se mnoho věcí, například i vzdálenosti obcí od kostelů a farních škol. V příslušných dokumentech potom bylo jasně uvedeno, že pokud je vzdálenost větší než čtyři kilometry, nemusejí malé děti, staří a nemocní chodit v neděli do kostela.

Nedávno vyšel Zpravodaj Pražské arcidiecéze věnovaný sčítání účastníků bohoslužeb. Jaká všechna statistická šetření vlastně pražské arcibiskupství provádí?

Jedna z nejčastějších statistik je tzv. hlášení o duchovních úkonech, které vypovídá o počtu návštěvníků bohoslužeb, počtu udělených svátostí či počtu pohřbů. Tato čísla mají zachycovat proměny v jednotlivých oblastech církve a pomáhat tak při slučování nebo zakládání farností, při rozmísťování duchovních, stanovování jejich počtu a podobně. Vypovídají o síle církevního společenství a jeho společenské prospěšnosti. Všechny námi zjišťované statistické údaje slouží především administrativnímu řízení církve.
Celosvětový přehled údajů o katolické církvi, které na základě hlášení jednotlivých diecézí každý rok shromažďuje sekretariát v Římě, se nazývá Annuario Pontificio. Nalezneme tam základní popis každé diecéze, tedy rozlohu, počet obyvatel a počet katolíků, což znamená pokřtěných.
Další položkou je počet kněží, řeholníků a řeholnic, počty církevních škol a zdravotnických zařízení. A tady je hned například problém s vymezením toho, co to vlastně zdravotnické zařízení je: zda nemocnice nebo charitativní zařízení.
V celosvětovém měřítku v rámci těch čtyř tisíc diecézí dochází občas k posunům – například Litoměřičtí chápali jako zdravotnická zařízení i ta charitativní. Když se pak porovnaly jejich výsledky s vatikánskými, tak tam byl markantní rozdíl.

Jednou za pět let se z rozhodnutí České biskupské konference koná ve všech kostelích České republiky také sčítání návštěvníků bohoslužeb. Co všechno lze z tohoto šetření vyčíst?

Je to jeden ze způsobů, jak získat představu o množství praktikujících věřících v naší arcidiecézi. To poslední se konalo 18. října loňského roku. Člověk obdrží dotazník a vyplňuje pohlaví, věk a zda je či není výdělečně činný. Víme, že je trochu zavádějící to „výdělečně činný“, protože to může být i student. Pro naše statistiky to není tak zásadní, otázky zaměstnanosti můžeme zjistit ze statistik ČSÚ. Nás mnohem víc zajímají údaje o věkovém složení a o úrovni vzdělání.

Jak vy sám pracujete s daty z ČSÚ?

Porovnávám statistiky, grafy a mapky ČSÚ, do nichž mimochodem nahlížím rád, s našimi statistikami. Je to přínosné zejména z hlediska obsazování farností. Jiné je to na vesničce, kde se k víře přihlásilo 90 % obyvatel a kde působí vliv tradice, a jiné u větších obcí, kde je to více o osobní odpovědnosti. Sledujeme takové ukazatele, jako jsou vzdělanost a věková skladba obyvatel, a podle toho hledáme takového kandidáta na duchovního správce, který bude schopen vést dialog například s lidmi s převážně středoškolským a vysokoškolským vzděláním, a zároveň dokáže přihlédnout k věkovému složení obyvatelstva. V některých farnostech se zase nacházejí významné církevní objekty a není tam ekonomicky silné obyvatelstvo, takže naše statistiky do jisté míry rozhodují při rozdělování různých příspěvků. Potřebujeme také znát počet škol a počet dětí, abychom mohli zajistit odpovídající počet katechetů a katechetek. V současnosti jsme v takovém zlomovém období, kdy musíme začít pracovat s jinými prostředky.

V dotazníku posledního Sčítání lidu, domů a bytů z března 2011 byla otázka na víru dobrovolná. Respondenti na ni neměli chuť odpovídat. V čem vidíte příčinu?

V té nechuti odpovídat je jednak celkový odpor vůči institucím, a jednak předsudky, které se tu šířily od roku 1938 do roku 1990, a které přežívají dodnes. Děti na školách se nehlásily do náboženství, protože soudružka učitelka je za to dříve perzekvovala, a ve třídě byly zesměšňovány. S náboženstvím je to stejné, jako když se lidé odmítají hlásit k určité národnosti, protože cítí, že je obecně neoblíbená nebo by byla překážkou ve výkonu povolání. Někteří denně chodí na bohoslužby, ale odmítají se k víře veřejně hlásit s tím, že státu do toho nic není.

K římskokatolické církvi se při sčítání přihlásilo přes milion věřících? Odpovídají tato čísla realitě?

My máme k dispozici součet pokřtěných, a ten se pohybuje kolem čtyř milionů. Když si uděláme jiné sondy o velkých svátcích, tak víme, že například o Vánocích navštíví kostel víc než čtyřicet procent lidí, ale nejsou všichni katolíci a jsou mezi nimi i lidé, kteří praktikují svojí víru několikrát do roka. Můžeme tedy říci, že z těch čtyř milionů je milion aktivních členů, další milion jsou ti, kteří chodí občas, víme, že praktikují modlitby a vyžadují církevní sňatek, ten další milion jsou ti, co se nechávají pokřtít, ale do kostela nechodí a jen někteří z nich mají církevní sňatek. A pak je milion těch, kteří ani nevědí, jestli byli pokřtěni, protože v tom už nebyli vychováváni.

Statistika se snaží popsat vývoj společnosti a její blahobyt pomocí mnoha ekonomických ukazatelů, jako je například hrubý domácí produkt.  Co nedokáže, i přes některé pokusy, je změřit štěstí. Jaký je váš osobní recept na to, abychom byli šťastnější?

Víte, naše charita působí v Africe a v Indii. Nedávno jsem se při zahajování spolupráce na jednom projektu mezi armádou a charitou bavil s generálem Petrem Pavlem o tom, že si mnoho lidí myslí, že se máme špatně a všude jinde se mají líp. Pan generál na to řekl, že by tyto lidi do těchto zemí, kam míří pomoc charity, poslal, protože my ve skutečnosti patříme k té malé části světa, kde si žijeme skutečně nad poměry. Máme stále představu, že můžeme žít ještě lépe. Štěstí ale není v penězích, v majetku nebo v kariéře. Jde o vnitřní hledání pocitu štěstí. Přesto bych asi nesouhlasil s tím, když někteří věřící říkají: „Ano, já jsem úplně šťastný!“
Naše, dnes již bývalá, paní děkanka z olomoucké teologické fakulty to jednou vyjádřila slovy: „Já bych neřekla, že jsem šťastná, já bych řekla, že jsem na cestě ke štěstí, protože čekám, že dostanu ještě víc.“ A myšlenka křesťanství spočívá právě v tom, že dokážu překonávat určité těžkosti a říkám si, to přece není podstatné, ta moje odměna je někde jinde …

Mons. ThLic. Dominik kardinál Duka OP

Vlastním jménem Jaroslav Duka vystudoval Cyrilometodějskou bohosloveckou fakultu v Litoměřicích a v červnu 1970 byl kardinálem Štěpánem Trochtou vysvěcen na kněze. Roku 1975 mu byl odňat státní souhlas k výkonu duchovenské činnosti. Až do roku 1989 pracoval jako rýsovač v továrně Škoda-Plzeň. Zároveň byl do roku 1986 vikářem provin­ciála a v letech 1976–1981 magistrem kleriků. V roce 1979 získal licenciát teologie na Papežské teologické fakultě sv. Jana Křtitele ve Varšavě. V letech 1981–1982 byl uvězněn v Plzni-Borech. V letech 1986–1998 působil jako provinciál Československé dominikánské provincie. Vyučoval na Cyrilometodějské teologické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci, vykonával úřad předsedy Konference vyšších řeholních představených (KVŘP), byl členem Unie evropských KVŘP a členem Akreditační komise při vládě ČR. V červnu 1998 byl jmenován sídelním biskupem královéhradeckým a v září téhož roku přijal biskupské svěcení. V roce 2010 byl zvolen předsedou České biskupské konference. V roce 2001 byl vyznamenán prezidentem republiky Medailí I. stupně za zásluhy o Českou republiku. V červnu 2003 mu byl udělen ministrem obrany České republiky Záslužný kříž II. stupně. V roce 2010 byl jmenován arcibiskupem pražským a primasem českým, v lednu 2012 ho papež Benedikt XVI. jmenoval kardinálem.