Statistika se pohřebnictví nevěnuje

S Tomášem Kotrlým, vedoucím oddělení pohřebnictví na Ministerstvu pro místní rozvoj, jsme hovořili nejen o chybějících statistických údajích, ale také o terminologii v tomto oboru, trendech a novinkách.

Co vše má vaše oddělení na starost?

Agendu pohřebnictví dostalo Ministerstvo pro místní rozvoj na starost nejprve usnesením vlády v roce 2000, a o několik let později kompetenčním zákonem. Jedním z tehdejších velkých úkolů bylo připravit první český zákon o pohřebnictví. Byl přijatý rychle, v roce 2001, protože byl dobře připravený mým předchůdcem Oldřichem Prausem, který na něm pracoval deset let. Uvedenými dvěma zákony se nyní řídíme.

Naše činnost se rovněž vztahuje k mezinárodnímu právu a občanskému zákoníku, který v této oblasti zasahuje do práva veřejného. Mezi nejnáročnější úkoly patří tvorba návrhů souvisejících právních úprav včetně práva Evropské unie. Agendě oddělení přísluší také koncepční, metodická a kontrolní činnost, řízení přestupků. Obcím refundujeme sociální pohřby, které od roku 2018 umíme statisticky vyhodnotit.

V agendě se opíráme o krajské úřady a krajské hygienické stanice, pro které organizujeme konzultační dny, na ně zveme i obce a odbornou veřejnost. Spolu s celníky jsme spoluzodpovědní za repatriace těl mezi státy nebo máme společně s obcemi na starost péči o opuštěné německé, válečné a památkově chráněné hroby. Do naší kompetence spadají rovněž hromadné, veřejností poptávané exhumace. Nyní například déle než rok řešíme podmínky pro případné otevření hromadných hrobů příslušníků třetího odboje na pražském Ďáblickém hřbitově.

Cílem státní správy není jen snaha chránit veřejné zdraví a veřejný pořádek, ale také úsilí zbavit toto dávné řemeslo spousty mýtů a pověr. A díky kontrolám provozovatelů pohřebních služeb a krematorií svým dílem přispíváme ke zlepšení kvality v péči o zemřelé, včetně té, kterou zajišťují zdravotníci u zemřelých v nemocnici či v domově pro seniory. Ve zdravotnictví jsou totiž pohřební služby často těmi jedinými, kteří práci autoptických laborantů či sanitářů dozorují, reklamují a posléze prezentují na našich pracovních setkáních.

Jaké statistické údaje o pohřebnictví jsou u nás k dispozici?

V pohřebnictví se žádná centrální, ale ani regionální oficiální statistika nevede. A nevedla se ani v minulosti za císaře Josefa II., což byl velký osvícenec v pohřebnictví. Nevíme dosud, kolik se ročně uskuteční pohřbů, neznáme poměr pohřbení do hrobu či hrobky k počtu žehů a nikdo vám neodpoví ani na to, kolik pohřebních služeb u nás v republice funguje, natož kolik máme v tomto oboru zaměstnanců, pohřebních vozidel či márnic nebo kde se provozovny nacházejí. Živnostenské úřady mají přehled o vydaných koncesních oprávněních, nikoli však o živých firmách a všech jejich provozovnách. Při zářijové povodni tak opět nebylo integrovanému záchrannému systému jasné, odkud mají mrtvá těla evakuovat, aby nebyla zatopena nebo netlela v teple, jakmile chladicí a mrazicí zařízení přestala fungovat z důvodu přerušené dodávky elektřiny.

Stejně tak známe sice počet krematorií, těch je v Česku 28, ale kolik v nich mají pecí a jakého jsou typu, to už orgánům veřejné moci nikdo hlásit nemusí. Byl jsem nemile překvapen, že ani oddělení ochrany ovzduší České inspekce životního prostředí dosud nezavedlo identifikační číslo pecí, takže při zpětném monitoringu stát neví, u které pece kontrolní skupina spaliny naměřila. A to nemluvím o identifikátoru na zemřelém, který rovněž absentuje, takže kremační pec dosud zpopelňuje anonymně. Stačí malá nepozornost obsluhy, a záměna popela, zvláště u vícero pecí vedle sebe se nedá vyloučit. To se u pohřbívání těla do hrobu stát nemůže.

Je velmi cenné, když se nějaký vědec rozhodne tímto tématem zabývat a alespoň částečně data z pohřebnictví zmapuje. Vyzdvihnout musím práci Martina Slabocha z Ústavu etnologie Univerzity Karlovy, který se věnoval vývoji pohřbívání v obci Úhonice za předchozích 109 let. Zjistil, že ve sledovaném období zemřelo 1 200 občanů a každý z 305 hrobů na místním hřbitově se otevřel v průměru čtyřikrát. Do roku 1943 nikdo ze zesnulých nebyl zpopelněn, přestože v Čechách funguje kremace od roku 1918. Až do šedesátých let počty žehů v této malé středočeské obci stoupaly velmi pomalu, a teprve v sedmdesátých letech začaly kremace převažovat nad pohřbením do země. První pohřeb bez obřadu se v Úhonicích uskutečnil v polovině devadesátých let k nelibosti všech rodáků, co zemřelého znali. Dnes už to nikoho nepřekvapí. To je ojedinělá ukázka validní statistiky v pohřebnictví u nás.

ThLic. Tomáš Kotrlý, Th.D

Vystudoval teologii na Univerzitě Karlově a kvalifikační program řízení lidských zdrojů na Cranfield University (School of Management). Problematikou pohřebnictví se zabýval ve své disertační práci, a od té doby si stále rozšiřuje vzdělání a zkušenosti v této oblasti. Působí jako lektor a odborný poradce v pohřebnictví, velmi záslužná je i jeho činnost na poli osvěty a vzdělávání veřejnosti. Je autorem řady odborných i popularizačních publikací, např. překlad zákona o pohřebnictví do angličtiny (Beck on-line 2024), monografie Pohřebnictví (Linde 2013).

Co nám brání ucelenou statistiku získat?

Finance. Stát není tak bohatý, aby mohl chtít po každém hřbitovu, kterých máme přes 6 000, čistě soukromých krematoriích a pohřebních službách, aby vedly řádně statistiku. A aby platil úředníky, kteří by vše dozorovali, systematicky sbírali data z jednotlivých zdrojů, analyzovali je a publikovali.

Ale takováto statistika se nevede, co vím, v žádné evropské zemi, takže kromě financí chybí i vůle. Nejedná se o společnou politiku EU, do pohřebnictví nejdou dotace ani sociální dávky, tak zde není ekonomický důvod, proč tento obor monitorovat a něco o něm zjišťovat.

Jaký prospěch bychom z kvalitní statistiky pohřebnictví měli?

Především bychom věděli, ve kterém hrobě odpočívá náš předek, který hřbitov je na hraně své kapacity, zda urna byla v tom kterém krematoriu vydána oprávněné osobě, kdy v které kremační peci bylo tělo zpopelněno a kde byl nakonec lidský popel uložen. Za své oddělení můžu říct, že by centrálně vedená a zveřejněná evidence mrtvých lidských těl velmi pomohla orgánům dozoru a kontroly, a nakonec i krajským krizovým štábům v době pandemií či přírodních katastrof. To by znamenalo lepší ochranu veřejného zdraví a také práv pozůstalých. Zároveň by se sjednotilo pojmosloví, protože v pohřebnictví nemá mnoho pojmů zažitou definici. Spousta jich je stále jen na úrovni místního slangu. Stačí se podívat do hřbitovních či kremačních knih, jak každý jinak chápe to, co pohřbil. Plete se nám anatomicko-patologický odpad s jiným lidským pozůstatkem, mrtvě narozené dítě s plodem po potratu, exhumované lidské kosti z hrobu s tělem zemřelého, který právě skonal. To má negativní dopady i na odvody DPH, protože ne všechny činnosti v pohřebnictví spadají do snížené sazby.

Je nějaká naděje, že k zavedení statistik pohřebnictví dojde?

Vypadá to, že Eurostat začne evidovat počty kremačních pecí v Evropě a jejich vytíženost. Evropská komise si na základě kvalitativních vědeckých výzkumů o znečišťování ovzduší rtutí uvědomila, že kremace významně znečišťuje ovzduší, zpravidla v intravilánu měst, a že je potřeba tento obor regulovat. Vybavení krematorií filtry bude hodně drahé a neobejde se bez dotací. A aby bylo možné zajistit, že se poskytnuté finance využijí efektivně, bude nutné zavést přesnou a dlouhodobou evidenci.

Jak kvalitní je u nás statistika zemřelých?

Bohužel, i tato statistika kulhá na jednu nohu. Ono totiž ani není jasné, kdo je to zemřelý. Hovořím o mrtvě narozených dětech, které se řadí mezi narozené. Vystavuje se jim rodný list, nikoli úmrtní. Odlišné jsou také metodiky, zatímco Ústav zdravotnických informací a statistiky sbírá data od zdravotnických zařízení, ČSÚ přebírá data od matričních úřadů. Nejcitlivější je sběr dat mrtvě narozených od zdravotníků v případě, když dojde k porodu mimo zdravotnické zařízení. Nemáme ani jasnou definici mrtvě narozeného dítěte, a tak přestože zákon nařizuje každé mrtvě narozené dítě pohřbít, z naší šest let vedené statistiky vyplývá, že jich mnoho se vší pravděpodobností namísto v krematoriu končí ve spalovně odpadů. Považuji to za porušení zákona i etiky.

Jaké druhy pohřbů rozlišujeme?

Z hlediska etnologie nebo religionistiky se rozlišují nad jedním umrlcem vždy dva pohřby, z nichž první začíná u lůžka umírajícího. Tento takzvaně „mokrý“ pohřeb spočívá v doprovázení zemřelého k hrobu nebo k žárovišti krematoria. Pak je pohřeb „suchý“ neboli sekundární. Ten probíhá nad urnou nebo exhumovanými kostmi, aby se definitivně celý obřad ukončil. Nelze se loučit opakovaně, to by připomínalo dětinské chování toho, kdo mává a mává, i když vlak už je dávno za zatáčkou.

Podle mého názoru by pohřeb měl být vždycky nějak viditelný, veřejně přístupný rituál, a je jedno jestli nad tělem, urnou, nebo nad prázdným hrobem. Například v zákoníku práce je uvedeno, že můžete čerpat volno s náhradou mzdy na pohřeb přímého příbuzného. Pochybuji o tom, že zaměstnavatel vám zaplatí dva pohřby, nejprve rozloučení s tělem a pak uložení urny. Nebo že vám úřad práce poskytne sociální dávku pohřebného za obřad nad urnou ukládanou v domácnosti na polici. Čistě pragmaticky tedy každý máme právo na jeden pohřeb, zpravidla ten tzv. „mokrý“.

Co jsou to sociální pohřby?

Sociální pohřeb je typická hantýrka mezi pohřebáky, avšak v právní ani odborné terminologii neexistuje. Podle mě by sociální pohřeb byl takový, se kterým rodině pomáhá sociální pracovník. Třeba v případě hmotné nouze pomůže zajistit potřebné finance na to, aby se pozůstalí mohli se zesnulým důstojně rozloučit. Je zcela legitimní vzít si na úhradu nákladů pohřbu hotovost ležící v pozůstalosti. Důležité je také vysvětlit pozůstalým, že i když se zesnulým neměli příliš dobré vztahy, je jejich morální povinnost důstojně ho pohřbít podobně, jako mu za života zachránili život, když volali sanitku. Poradit jim, jak mohou pohřbít svépomocí. To se ale u nás neděje. Málokterý sociální pracovník s rodinou o jejich povinnosti pohřbít mluví, nikdo s ní nemá čas v průběhu čtyř dnů, kdy se o úmrtí dozví, navštívit pohřební službu. Osoba blízká zemřelému neví, co má bez peněz, které v pozůstalosti chybějí, dělat, tak nedělá nic. Stát se postará.

Za skutečný sociální pohřeb, tedy správně za pohřbívací povinnost státu, byť jen k jedné později nalezené nebo zcela anonymní nepatrné části mrtvého těla, se označuje co nejlevnější pohřbení bez obřadu, které vypravuje obec, aniž by sama chtěla. Ta objedná pohřební službu v případě, že tak do 96 hodin od oznámení úmrtí neučiní osoba blízká zemřelému. Jsou-li obci známi dědicové, může po nich náklady vymáhat, když dědiců není, proplácí obci náklady ministerstvo. V posledních deseti letech počty sociálních pohřbů děsivě rostou. Je to zoufalé znamení doby, že lidé nechtějí pohřbívat své blízké.

Je nějaký rozdíl mezi hřbitovem a pohřebištěm?

Zákon o pohřebnictví tyto pojmy nerozlišuje, ale upřednostňuje abstraktnější pohřebiště. Hřbitov si nese spojení s církví a náboženskou židovskou obcí, s podzemní ložnicí duchovně spřízněných osob, zatímco pohřebiště lze chápat nikoli jako pozemek, ale jako prostor (typicky kolumbárium) otevřený pro novodobé umělecké výstřelky a individualizaci smrti. Pohřebiště by mohlo být platformou pro setkání sekularizované a multikulturní společnosti, aniž by se na něm nutně pohřbívalo do země.

Kdo může založit pohřebiště?

V paragrafu 17 zákona o pohřebnictví je velice rigidní ustanovení, s nímž čím dál více vnitřně zápasím, že pohřebiště může zřídit pouze obec nebo církev či registrovaná náboženská společnost. Zatímco krematorium kdokoli. To je nespravedlivé, značně omezující urbanismus městské zástavby a je to velká škoda pro současnou ateistickou pietu. Umím si představit velkou pojišťovnu nebo nadnárodní korporaci, která pro své zaměstnance či klienty zřídí luxusní úložiště uren v sídle firmy. Žádná akvária s urnou sídlištního typu. V rámci celoživotní pojistky by zájemce měl rovněž záruku, že nebude z jakéhosi postmortálního trezoru nikdy exhumován. Obec v roli provozovatele pohřebiště by směla parcelu, na které se hrobové místo nachází, zaměřit a odprodat uživateli hrobu na věčné časy. Povinná nájemní smlouva k hrobu je podle mého názoru přežitek. Myslím si, že nastal čas náš zákon v tomto směru změnit.

Jaká pravidla platí pro vznik nového hřbitova?

Hřbitov je součástí kritické infrastruktury a občanské vybavenosti. Jeho zřízení se řídí pravidly jako každá jiná veřejně prospěšná stavba. V prvé řadě musí být pro něj vyčleněná plocha v územním plánu. O tom rozhoduje zastupitelstvo obce. Před vlastní stavbou je třeba provést hydrogeologický průzkum a další kroky vymezené stavebním zákonem a zákonem o pohřebnictví. V této souvislosti bych rád upozornil, že i rozšíření stávajícího hřbitova se považuje za výstavbu zcela nového, a tudíž musí projít kompletně celým povolovacím procesem.

A jak se postupuje v případě, když někdo chce na sto let nepoužívaném hřbitově postavit třeba nákupní centrum?

Recentní hřbitov se musí nejprve administrativně zrušit a hřbitovní knihy odevzdat do státního oblastního archivu. Dokud k tomu nedojde, je to stále hřbitov, i když se tam sto let nepohřbívalo. O zrušení rozhoduje na žádost vlastníka pozemku krajský úřad. Poté je ještě třeba v pozemkové knize na katastru změnit účel užití plochy z „pohřebiště“ na „stavební parcelu“.

Na místě bývalého hřbitova je tedy možné hned po povolení kraje začít stavět?

Nikoli. Vedle územního a stavebního rozhodnutí je třeba, aby stavebník o svém záměru informoval archeologický ústav. Postup je dán ustanovením památkového zákona. A když archeologové potvrdí, že v místě budoucí stavby byl skutečně hřbitov, musí kvůli plánovanému hloubení terénu dojít nejprve k hromadné exhumaci ostatků do kostnice na nejbližší možný volný hřbitov na náklady stavebníka.

Jak obtížné je rozhodnutí o zrušení hřbitova získat?

Obávám se, že archeologové a krajské úřady často rozhodují od stolu a nezjišťují si všechny podrobné informace. Nejedná se o archeologický nález. Nekonzultují proto své stanovisko s památkáři, s pamětníky, s historikem, farářem, se starostou... Absentuje i kontrola stavby. Úředník dá razítko na základě příslibu, že s kostmi bude developer nakládat pietně, a tím je věc vyřízena. Zde musí dotčená občanská společnost ukázat sílu sociální kontroly a podat případně podnět.

Sledujete nějaké trendy v oblasti pohřebnictví v Česku?

Letos v létě proběhlo první kvantitativní sociologické šetření v oblasti pohřebnictví od vzniku České republiky, a to na území Prahy. Bylo provedeno velmi profesionálně, a vyplývají z něj zajímavé závěry. Například, že přání zemřelého je na prvním místě. Já ještě pamatuji dobu, kdy se přání zemřelého vůbec nerespektovalo, nezmiňoval ho ani tehdejší občanský zákoník. Bylo úplně jedno, jaký kdo chtěl mít pohřeb. Uběhlo deset let a lidé se shodují na tom, že pohřeb má být takový, jaký si ho zesnulý přál. Tím se blížíme k západní Evropě. Nad tradicí, často dutým sentimentem a vyčpělými symboly, začíná převládat vlastní idea, a tím se otevírá cesta pro nový obsah smutečních ritů. Jestliže zemřelý byl imunní vůči konvencím, pozůstalí, alespoň v Praze, by mu měli vystrojit pohřeb podle jeho osobní estetické volby. První mně známou vlaštovkou byl před třemi lety obřad ve formě dvouhodinového smutečního setkání u zemřelé herečky Zdenky Procházkové, kdy u její rakve nechyběly koberečky, sedačky a stolečky, prostorem voněla káva, smuteční hosté poslouchali vyprávění jejích blízkých, sledovali videa z jejího života s možností tam setrvat nebo kdykoli se zvednout a odejít.

Zaujala vás některá z technologických novinek?

Zajímavá je například kompostace pod obchodní značkou terramace, která je dva roky povolená u jedné konkrétní pohřební služby v Německu, a to pouze na některých hřbitovech. O tom jsem nedávno publikoval článek. Jedná se v podstatě o průmyslovou nerezovou míchačku naplněnou urychlovačem kompostu, do které se tělo vloží nahé. Celý proces rozkladu je řízen mechanicky (tělem se otáčí) a elektronicky (udržují se zejména konstantní teplota a vlhkost). Za 40 až 50 dní dostanete výsledný kubík kompostu. Ten se poté převáží a ukládá povinně do hrobu. Pro zajištění celého procesu se spotřebuje nemálo energie a paliv, k výrobě kompostéru i neekologický materiál, takže to podle mého názoru ekologické není. Skutečně šetrné k přírodě by bylo, kdyby si pozůstalí tělo zkompostovali svépomocí přímo v mělké dřevěné hrobce, třeba na malém zeleném hřbitůvku venkovského typu. Pohřbívat do hrobky bez rakve je i u nás legální. Zpráchnivění by ale trvalo podstatně déle. Říkáme tomu tlecí doba.

Jak je to se zákonností takových netradičních postupů v Česku?

Vzhledem k tomu, že terminologie týkající se pohřebnictví není ustálená, dá se leccos udělat, aniž by se zákon porušil.

Zákon zajisté nedovoluje louhování nebo průmyslové komerční kompostování mrtvol, ale onen v Německu používaný pojem „terramace“ převzatý z USA je chápán zejména jako pohřební rituál. Fyzikálně je to odborně nepopsaný, záměrně utajovaný rozkladný proces, a také podnikatelské know-how. Soukromé rozloučení není zákonem nijak definováno ani u nás, tudíž smutečním obřadem může být i přes měsíc dlouhá kompostace nebo půldenní rozpouštění v alkalickém roztoku, je-li to přání zemřelého a její provedení je důstojné, bezpečné a nedojde k narušení mravního cítění veřejnosti. Proč by nemohla nějaká registrovaná církev nebo náboženská společnost chápat uměle zrychlené tlení dokonce jako duchovní pomoc zemřelému?

Vraťme se k té ekologii. Prosazuje se už i v pohřbívání v České republice?

Já jsem nadšený ze správy hřbitovů v Praze, která vloni poprvé zřídila v Ďáblicích louku vzpomínek. Tam je možné pohřbít tělo do země v truhle z neošetřeného dřeva nebo proutí a hrob si mohou vykopat pozůstalí sami. Kameník tam nesmí nic postavit, s čímž rodina dopředu souhlasí. Vedle toho máme v Česku řadu míst, kde je možné důstojně uložit urnu z přírodního materiálu způsobem šetrným k přírodě. Myslím, že zelené pohřebnictví stojící na principu do it yourself časem vytlačí to konvenční.

Do jaké míry je pohřebnictví byznysem?

Je to ohromný obchod s duchovnem, a byl vždycky. Už balzamovači ve starém Egyptě na svém řemesle velmi slušně vydělávali a i v bibli se píše o plačkách, které za peníze truchlily na pohřbech. Pohřební služba má také tu výhodu, že snad nikdy nezbankrotuje, pokud ji majitel nepropije nebo neprohraje v hazardu. Za svou dvacetiletou praxi jsem se u nás setkal jen s jedním takovým smutným koncem pohřebního ústavu. Na tom, že se někdo živí pohřbíváním lidí, není nic špatného. Je to nakonec skutek tělesného milosrdenství, je-li konkrétní zřízenec skutečným profesionálem a dovolí nad sebou dozor rodiny. Zlé je, když se vymlouvá na údajné porušení piety, jejímž garantem smí být jen on. Když podniká jen kvůli zisku.

A jaká je úroveň pohřebních služeb u nás? Máme co zlepšovat?

Já myslím, že musíme jít cestou osvěty a změnit školské osnovy. Aby dospělí lidé, když si objednají pohřeb, byli znalí svých práv a ochotni si s pohřebním zřízencem vypít šálek čaje. Sjednání pohřbu často vypadá jako nákup rohlíku, který hodíte do tašky a spěcháte z obchodu rychle ven. Ale už i česká gastronomie se ubírá správným směrem, kdy je výrobna pokrmů za sklem a vy přímo vidíte kuchařům a pekařům pod ruce. To samé musí nastat v pohřebnictví. Klient má kdykoliv právo vejít do márnice, nechat si otevřít rakev a zkontrolovat, jak zemřelého upravili. To má být naprosto běžné. Pohřební zřízenec má sám od sebe zákazníkovi vše ukazovat a seznamovat ho s tím, na co má nárok.

Musí být kvalitní pohřeb drahý?

Víte, někdy mám pocit, že čím nákladnější pohřeb, tím větší pocit viny ze strany pozůstalých, že nechali příbuzného umírat osamoceně nebo mu za života nedali dostatek lásky. Jakoby mu okázalou rakví a křiklavým náhrobkem chtěli něco vynahradit. Z osobní zkušenosti vím, že pokud můžete být přítomni umírání, s blízkým se usmíříte a rozloučíte už na smrtelném lůžku, je smutek po posledním výdechu mnohem snazší. Někdy význam smutečních věnců a naleštěné limuzíny zbytečně zveličujeme. Doprovodit zemřelého na jeho poslední cestě je důležité, ale pompézní funus patří spíše celebritám či politikům zvyklým na publikum.

Mohou se na lidských hřbitovech pochovávat i domácí zvířata?

Když se podíváte do zákona, zjistíte, že není zakázáno, aby v jednom urnovém hrobě byly dohromady jak urna páníčka, tak urna jeho domácího mazlíčka. Zákon zakazuje uložit do jednoho hrobu kadáver zvířete a rakev s tělem. Míchat kosti nemůžeme, i když je otázka, proč to nejde. Zákonodárce v důvodové zprávě k této otázce nic nevysvětluje a já si myslím, že je to dáno spíš evropskými náboženskými tradicemi než nějakým pragmatickým důvodem.

Rozhovor si můžete přečíst v chystaném říjnovém čísle časopisu Statistika&My.