Simona Kalvoda a Petr Zahradník: Cílem je dosáhnout nulového vlivu budovy na okolní prostředí

Jakých úspěchů se vám za 11 let existence rady podařilo dosáhnout?

Simona Kalvoda (SK): Česká rada je součástí sítě, kterou tvoří asi 80 rad po celém světě. Hned po založení jsme se zaměřovali na dvě zásadní témata: prosazování a podpora certifikací budov a energetické úspory. Za jedenáct let existence jsme se posunuli ke komplexnímu pohledu na udržitelné stavebnictví, které členíme do pěti okruhů: technologie, inovace a úspory, kam spadají i původní energetické úspory, šetrné materiály a cirkulární ekonomika, hospodaření s vodou v budovách a jejich okolí, kvalita vnitřního prostředí a vnější prostředí.

Naším hlavním cílem je vzdělávání a myslím, že se nám za ty roky povedlo povědomí o šetrném stavebnictví výrazně rozšířit a přispět k tomu, že už se šetrné budovy stávají standardem. Zejména v oblasti administrativních prostor nebo logistických center dnes nájemci a uživatelé běžně vyžadují, aby budovy měly nějakou certifikaci týkající se šetrnosti či udržitelnosti. Postupně se také mění legislativa, fungují různé dotační programy a zdokonalují se systémy certifikace.

Co se vám naopak nedaří?

Petr Zahradník (PZ): Musíme si uvědomit, že stavebnictví je relativně konzervativní obor, takže často narážíme na různé byrokratické bariéry, nepochopení nebo neochotu něco měnit, dívat se na věci jinýma očima. Ne všechno tedy postupuje tak rychle, jak bychom si přáli, ale to jsou běžné problémy, s nimiž musíme počítat. I přes všechny překážky se nám podařilo dosáhnout velkého pokroku.

Jak se pozná šetrná budova? Čím se ta šetrnost měří?

PZ: O šetrné budově můžeme říct, že má nízkou energetickou náročnost, že využívá šetrné materiály, že během své existence ale i po konci životnosti jen v minimální míře ovlivňuje negativně své okolí. Je to široký komplex vlastností, který nelze vyjádřit nějakým jednoduchým parametrem.

SK: Jako laik můžete šetrnou budovu poznat vlastně jen podle toho, že má na fasádě štítek o certifikaci.

Česká rada pro šetrné budovy

Můžete porovnat šetrné stavebnictví v Česku s okolními zeměmi?

PZ: Za západní Evropou – Německem, Británií, Francií jsme pořád ještě pozadu, ale ve středo- a východoevropském regionu jsme v počtu certifikovaných staveb na velikost trhu lídrem. Pozitivní roli hraje skutečnost, že máme relativně dobře nastavený legislativní systém i systém podpory. Dnes už u nás vlastně nelze postavit nějakou velmi nekvalitní budovu a různé dotační programy motivují investory k tomu, aby dosahovali u staveb lepších parametrů. A musím říct, že se potupně mění i smýšlení lidí. Často šetrnost a odpovědnost k životnímu prostředí vyžadují i bez ohledu na legislativu a dotace.

Které segmenty stavebnictví u nás patří k nejodpovědnějším?

PZ: Velká poptávka po šetrných budovách je v sektoru administrativních a komerčních budov či logistických center. Zapadá to do programů společenské odpovědnosti, které nějakým způsobem fungují už téměř ve všech větších firmách u nás.

Výrazně složitější je situace například u budov státního sektoru, který je hodně konzervativní a kvalita budov v něm je často špatná. Jednou z příčin je i to, že úřady často sídlí v historických budovách, jejichž rekonstrukce a modernizace bývá poměrně náročná.

Jaký postup vlastníkům historických budov doporučujete?

PZ: Většina lidí si pod pojmem šetrná budova představí, že ji zateplí izolací. To je ale jenom dílčí řešení, které se týká pouze snižování energetické náročnosti a v případě historických budov většinou ani nelze použít. Ale je možné do nich instalovat kvalitnější a účinnější technologie pro řízení provozu – vytápění, větrání, osvětlení. Dnes už se poměrně běžně využívají služby externích dodavatelů, kteří technologie nainstalují a garantují vlastníkovi budovy budoucí úspory. Z těchto úspor se pak splácí počáteční investice. Projekty tohoto typu už byly realizovány třeba v Rudolfinu, Národním divadle nebo v Kongresovém centru.

SK: Důležité je také si uvědomit, že důsledkem kvalitnějšího a efektivnějšího provozování budovy je i zlepšení vnitřního prostředí. Lidé se zde cítí lépe, jsou výkonnější, méně nemocní, mají menší fluktuaci. Dosažené úspory na lidských zdrojích pak bývají několikanásobně vyšší než ty energetické.

A jak je na tom segment rodinných a bytových domů?

PZ: V případě individuálních investorů velmi dobře funguje dotační program Nová Zelená úsporám, který mnoho lidí namotivoval, aby se zamysleli nad komplexnější renovací. Protože program míří na energetické úspory, zlepšila se kvalita staveb především v této oblasti. Ostatní témata jako kvalita vnitřního prostředí nebo využívání šetrných materiálů zatím nejsou v případě rodinných domů tak rozšířená a žádaná.

Trochu jiná situace je u developerů, kteří stavějí rezidenční budovy. Ti už mají větší přehled a postupně zavádějí certifikace, které kromě energetické náročnosti hodnotí třeba i kvalitu vnitřního prostředí.

Využíváte pro činnost rady statistická data?

PZ: Základní přehled získáváme ze statistik organizací, které zajišťují certifikaci staveb. V Česku patří mezi nejrozšířenější LEED a BREEAM.

Pro určité projekty využíváme databázi ENEX, v níž Ministerstvo průmyslu a obchodu postupně eviduje budovy z pohledu energetické náročnosti. Zaznamenávají se do ní údaje z energetických auditů a průkazů energetické náročnosti budov, podle kterých se dá posuzovat kvalita staveb a její vývoj v čase.

Když jsme před časem s Ministerstvem průmyslu a obchodu spolupracovali na přípravě strategie renovace budov, využívali jsme také data z ČSÚ. V nich nám ale bohužel některé údaje chyběly. Například počet stavebních povolení je publikován jenom souhrnně, takže není možné rozlišit, na jaké druhy či velikosti staveb byla povolení vydána. Pomohlo by nám i trochu jiné členění kategorií budov. Možná by stálo za to se s někým z ČSÚ sejít a možnosti úprav statistických výstupů prodiskutovat.

Jedním z cílů rady je dosáhnout Vize Nula. Můžete tuto vizi čtenářům přiblížit?

SK: Vize Nula znamená, že budova v průběhu celého životního cyklu, tedy od projektu po demolici, nijak nezatěžuje okolí a životní prostředí. Dosáhnout tohoto stavu je velmi obtížné, a je to proto dlouhodobý cíl, k němuž postupně směřujeme. Konkrétnější kroky a opatření obsahují naše středně- a krátkodobé strategické cíle, které každé dva roky revidujeme a upřesňujeme, a tak se posouváme pořád dál.

Existuje už dnes nějaká budova s nulovým vlivem nebo s parametry, které se nule blíží?

PZ: Prvním aspektem je energetická bilance. Ve světě už najdeme řadu takzvaných aktivních budov, které víc energie vyrobí, než spotřebují. Ale to je pouze provozní stránka, která nezohledňuje to, kolik energie se spotřebovalo na výrobu použitých technologií a materiálů a jak se při tom zničilo životní prostředí, třeba těžbou křemíku na fotovoltaické panely.

Druhý pohled tedy bere v potaz využití materiálů. Jakákoliv surovina, která je potřeba na stavbu domu, by měla být recyklovatelná nebo už recyklovaná. V ideálním případě by se do recyklace neměla vnášet žádná další energie, jednotlivé prvky a součásti by se jen rozebraly a použily někde jinde. To zatím neumíme a dostat se na čistou nulu nelze, ale všechny naše snahy míří k tomu, aby po celý životní cyklus budovy byl její vliv na prostředí co nejnižší.

Paradoxem je, že recyklaci komplikuje legislativa, která materiál z demolic označuje za odpad. Odpad ale nemůžete jednoduše vzít a použít ho na výrobu něčeho jiného nebo další výstavbu. Je to byrokraticky poměrně náročné a my se snažíme tyto překážky odstraňovat.

Změní se nějak požadavky na budovy vlivem pandemie covidu-19?

SK: Určitě ano. V prvé řadě půjde o požadavky na kvalitu, bezpečnost a zdraví vnitřního prostředí. Mnoho provozovatelů administrativních budov už na situaci reagovalo, rada také připravila základní doporučení pro zdravé a bezpečné kanceláře. V širším kontextu pak podle mého názoru bude covid akcelerovat celý proces přechodu k udržitelnosti.

Velkým tématem poslední doby je příprava nového stavebního zákona. Co od této normy požadujete z hlediska šetrnosti staveb?

PZ: Stavební zákon vytyčuje hlavní mantinely a je klíčový pro developery a investory, pro které je zahájení staveb v současné době administrativně hrozně komplikované. Skutečnou kvalitu budov ovlivňují zejména návazné prováděcí předpisy, které stanovují, co všechno a podle jakých norem mají budovy splňovat a jak se to má kontrolovat. A právě v oblasti kontroly a vymáhání kvality bychom přivítali určité zpřísnění, protože v současné praxi výsledná stavba ne vždy odpovídá projektu, podle kterého byla povolena. V průběhu stavby investor škrtá náklady, dodavatel leckdy použije něco jiného, než měl, a na konci jsou značně odlišné parametry, než zaevidoval stavební úřad. Takže určitě by bylo dobré zlepšit prováděcí předpisy upravující kontrolu.