Rut Kolínská: Chtěla bych mít víc statistik o rolích otců a matek v péči o rodinu

Jakou úlohu ve společnosti hrají mateřská centra, u jejichž zrodu v ČR jste stála?

Myšlenka mateřských center k nám přišla krátce po revoluci z Německa. Prvním cílem bylo poskytnout veřejný a bezpečný prostor ke sdílení matkám na mateřské dovolené. Ty byly dost často samy s dětmi doma a cítily se izolované od společnosti. V mateř­ském centru jsme jim nabídli prostor pro společné hraní a ranou socializaci dětí, kontakt s ostatními maminkami, možnost probrat své problémy s ostat­ními… Postupně se nabalovaly další aktivity a pro­gramy. Kdybych dnes měla říct, co je mateřské cen­trum, tak je to bezpečné komunitní místo pro celou rodinu a pro všechny generace. Dnes už nepřicházejí pouze matky, i když jich je stále většina, ale také tá­tové, babičky, sourozenci…

Kromě sdílení a vzájemné podpory mají centra rovněž významnou úlohu v prevenci rizikových jevů v rodině a ve společnosti. Díky atmosféře bezpečí a důvěry se v nich daří odhalovat problémy daleko dřív, než by se lidé sami odhodlali navštívit nějakého odborníka.

Mateřská centra se zároveň stávají přirozenou školou občanského života v daných lokalitách. Tím, že vznikají zespodu, z potřeb komunity, se lidé zá­roveň učí prosazovat demokratickou cestou své zájmy, diskutovat o možnostech, jak něco zlepšit, a rozhodovat o tom, co bude realizováno. Už ně­kolik volebních období ženy z mateřských center kandidují v komunálních volbách a řada jich je úspěšných. Máme i starostky. Věřím tomu, že za pár let se dostanou také na kraje a že přibude i žen ve vrcholové politice.

V poslední době rovněž sílí zaměření na životní prostředí. V mnoha mateřských centrech se toto téma hodně probírá a lidé se snaží měnit věci k lepšímu.

Co musí mateřské centrum splňovat, aby se mohlo takto nazývat?

My nikomu neříkáme, že se musí jmenovat mateřské centrum. Název si může zvolit každý sám. Vedle ma­teřských center tak máme centra rodinná, pro rodinu, mateřská a otcovská, komunitní… Know-how mateř­ských center, jehož je Síť pro rodinu nositelkou, staví na otevřenosti pro všechny příchozí a na neziskové bázi. Chceme, aby se aktivit centra mohly účastnit i ekonomicky slabé rodiny, protože právě pro ně to má veliký význam. Pokud nemohou zaplatit, měly by mít možnost si pobyt třeba odpracovat.

Striktně daná není ani otevírací doba ani skladba programu. Náplň činnosti musí vycházet z potřeb místní komunity a ty se samozřejmě liší podle toho, kde se centrum nachází. Jiné jsou ve velkém městě, jiné v obci s pěti sty obyvateli, kde také naše centra vznikají.

Zásadní je otevřenost a prostor pro sdílení.

Využíváte při své práci nějaké statistické údaje?

Využíváme zejména genderová data, protože často realizujeme projekty, které se týkají trhu práce. Zajímají nás hlavně informace o rozdílech v platech mužů a žen. Sledujeme ale také statistiky týkající se natality, situace rodin a podobně.

Moc ráda bych byla, kdyby existovalo víc statistik, které se vztahují k rovným příležitostem otců a matek v rodině. Jak si rozdělují péči o domácnost, starost o děti a tak. Ale nevím, jak takové informace získat.

Rut Kolínská

Absolventka etno­grafie a folkloristiky Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. V roce 1992 stála u zrodu prvního mateřského centra v České republice, nyní vede střešní organizaci Síť pro rodinu. Je členkou Rady vlády pro rov­nost žen a mužů a předsedkyní Výboru pro sladění pracovního, soukro­mého a rodinného života. V roce 2003 byla oceněna titulem Žena Evropy 2003, následně získala ocenění Sociálně prospěšná podnika­telka 2005. Opako­vaně od roku 2015 byla zařazena mezi 25 top žen veřejné sféry v Česku.

Jak vy osobně vnímáte rovnost mužů a žen v rodinách?

Myslím, že už se hodně změnilo, ale pořád jsou to častěji ženy, které přijdou domů z práce, a nastává jim druhá směna s péčí o domácnost. Muži se doma víc věnují odpočinku a volnočasovým aktivitám. Neří­kám, že to je vždycky jenom jejich vina, mnohdy je ženy k domácím pracím nepustí.

Já jsem vyrostla v rodině evangelického faráře. Můj táta studoval po válce v Americe a tam se naučil, že muž po jídle vstane a jde umýt nádobí, že vaří, že vypere prádlo… Neměl s tím problém, ale žili jsme na vesnici a pro sousedy byl bačkora. Změna tohoto vnímání je dlouhodobý proces. Určitě se to už hodně posunulo, ale pro nějaké komplexní posouzení situace nemáme vhodná statistická data.

A jak to vypadá s rovností pohlaví na pracovním trhu?

V Síti pro rodinu prosazujeme, aby bylo samozřej­mostí, že firma přijímá zaměstnance, a je jedno, zda ženu, či muže, s celou rodinou. Zákaz ptát se na počet dětí považuji za nesmysl. A preferenci zaměstnanců mužů, protože oni se přece nebudou muset starat o děti, taky. Copak muži nemají děti?

Pro zaměstnavatele je určitě daleko lepší vědět, že přijímá šikovného člověka, který se občas bude muset věnovat dětem nebo péči o seniora, což už dnes také v řadě rodin bývá běžné.

Když budu mít zapálenou zaměstnankyni, tak pro mě udělá všechno, pokud jí někdy umožním jít s dětmi či s matkou k lékaři nebo práci z domova. Chytrý zaměstnavatel dokáže vytáhnout potenciál ze zaměstnance tím, že mu nabídne benefity, které mu pomůžou ulehčit každodenní starosti.

Nehrozí potom, že zaměstnanci začnou benefity zneužívat?

Myslím si, že když se vytvoří prostředí důvěry, tak to lidé zneužívat nebudou. V roce 1980 se mi poda­řilo vyjet za hranice na Západ. Vybavuji si, jak jsem v Bruselu šla do samoobsluhy a úplně mě zarazilo, že tam lidé chodili bez košíku. Vzali si zboží a u po­kladny ho zaplatili. Teď už to u nás leckde funguje taky a úplně stejně by to mělo být v zaměstnání. Chce to jenom začít. Když se tomu budeme pořád bránit a vymlouvat se na českou povahu, tak se nikam ne­posuneme. A když o to zaměstnanci nebudou žádat, tak to také zaměstnavatelé nejspíš sami nezavedou. Je to otázka změny názoru a pohledu na život. Možná nás k tomu přinutí mladá generace, u ní už jsou ty tendence vidět.

Co si myslíte o kvótách pro zařazování žen na různé pozice?

Já jsem zastánkyně kvót. Kvóty pomáhají dokázat, že ženy umějí zvládat určité funkce stejně dobře jako muži, jen se na ně bez kvót těžko dostávají. Ženské vidění je většinou jiné než mužské a je prima, když se oba pohledy dají dohromady a hledá se nějaký kompromis. Třeba v politice by určitě pomohly zipové kandidátky. Vždy střídavě žena, muž, žena, muž…

A co když se těch žen hlásí na kandidátku málo?

Tak by mohl být zip alespoň na předních místech. Ale u nás je spíš zvykem dávat ženy až na konec, odkud nemají velkou šanci předstihnout své muž­ské kolegy.

Kvóty jsou nástrojem, jehož cílem je zlepšit stav společnosti, nikoliv prosazovat slabší ženy. Určitě není třeba se jich bát.

Vyrovnané šance pro ženy a muže ve firmách posuzujete i v programu Společnost přátelská rodině. Jak toto hodnocení vlastně probíhá?

Ve firmách, které o to mají zájem, nejprve provedeme audit zaměřený na čtyři oblasti: zaměstnavatelské podmínky včetně rovných příležitostí, prorodinné benefity, vztah k životnímu prostředí a společen­ská zodpovědnost. Zástupci firmy vyplní poměrně rozsáhlý dotazník a po jeho vyhodnocení následuje návštěva ve firmě. Na místě ověřujeme reálný stav firemní kultury, klademe doplňující otázky a hovo­říme i se zaměstnanci. Nakonec vše znovu posoudí pětičlenná komise, která rozhodne, zda se firmě při­dělí certifikát. Ten má platnost tři roky a v současné době se jím může chlubit zhruba desítka firem.

Jaký je o tento certifikát mezi firmami zájem?

Do letošního roku postupně narůstal, hlásily se o něj nejen velké nadnárodní společnosti, ale i lokální české firmy. Obávám se však, že teď v důsledku ko­ronavirové krize zájem poklesne a bude dost těžké s programem opět prorazit.

V tomto vydání našeho časopisu přinášíme zprávu o finanční situaci českých rodin. Jak vy vnímáte roli peněz v životě rodiny?

Já se věnuji rodinám s dětmi, s manželem jsme vy­chovali pět vlastních dětí. Je celkem evidentní, že když do rodiny přibude dítě, tak se ze dvou příjmů stane jeden. Rodičovský příspěvek není zas až tak velký, abychom ho mohli považovat za rovnocenný příjem. Vydání s dítětem je mnoho a rodina má na­jednou o krk víc. Rodiny s malými dětmi automaticky klesají po ekonomické stránce níž.

Někteří politici říkají, že je věcí rodiny, zda a ko­lik bude mít dětí a jak je dokáže zabezpečit. Děti ale vyrostou a budou platit daně a daně se budou dělit mezi všechny. Rodiče, kteří ty děti vychovali, z toho žádný mimořádný profit mít nebudou.

Chceme-li, aby z dětí vyrostli dobří plátci daní, měli bychom jim zajistit vzdělání a rozvíjení ta­lentů. Vzdělání je u nás v uvozovkách zdarma a většina rodin ho dokáže zvládnout. Ale rozvíjení talentu už stojí peníze, které si ne každý může do­volit. Na různé kroužky, hudebky, sportovní oddíly by tedy stát měl přispívat. Příspěvek by měl být motivační, stát by ho mohl vyplácet organizáto­rům těchto aktivit a děti by je pak měly zadarmo nebo se slevou. To by rodiče motivovalo, aby své děti přihlásili, i když v současné situaci na to ne­mají peníze.

Jsem přesvědčená, že příspěvky na rozvíjení talentů a vzdělávání dětí jsou investicí do budouc­nosti celé společnosti. Určitě by to nebyly ztrátové výdaje.

Je něco, čeho se ve společenském vývoji do budoucna obáváte?

Pořád mám trochu strach z toho, že se nedaří vy­manit se ze zajetí konzumu a spotřební společnosti. Nedovedeme vyvažovat potřeby planety Země s po­třebami lidí. Neuvědomujeme si, že jsme tady jenom na návštěvě. Obávám se, že nedokážeme vyrovnat porušenou rovnováhu a předat Zemi dětem, vnou­čatům a pravnoučatům k udržitelnému žití.

A co vám v poslední době udělalo radost?

Úplně nejčerstvější radost mám z toho, že aniž by to někdo diktoval shora, bez ohledu na někdy chaotická a nekoordinovaná opatření vlády, se v době pandemie běžní lidé zcela spontánně chopili své občanské role a začali si navzájem pomáhat, šít roušky, zařizovat nákupy seniorům, pečovat o děti záchranářů… To mě velmi povzbudilo, že navzdory současnému příliš konzumnímu způsobu života si většina společnosti dokázala uchovat humánnost. Že lidé v pravou chvíli pochopili, kde je jejich místo. To je dnes opravdu vzácné a je důležité si to podržet.

Rozhovor si můžete přečíst také v časopisu Statistika&My.