Průmysl tenkrát a dnes

Průmyslové dědictví

České země patřily k průmyslově nejvyspělejším částem Rakouska-Uherska. Po skončení první světové války připadlo nově vzniklému Československu jako nástupnickému státu 21 % území, 25 % obyvatelstva a 60 až 70 % průmyslových kapacit bývalé monarchie. Do průmyslového dědictví patřila většina výroby porcelánu, sklářského a cukrovarnického průmyslu, převážná část těžby černého i hnědého uhlí, textilního, kožedělného i chemického průmyslu a nadpoloviční část z celkové kapacity kovozpracujícího, papírenského a pivovarnického průmyslu.

Od textilek k automobilům

V roce 1921 bylo v průmyslu zaměstnáno 30 % činného obyvatelstva. V období šedesátých až osmdesátých let zaměstnanost v průmyslu posílila až na 40 %. Dnes je opět srovnatelná s československými začátky. Vyjádřeno v plných úvazcích, 29 % z celkového počtu zaměstnanců v současné době pracuje v průmyslu.
I po sto letech je tedy průmysl stabilním pilířem zaměstnanosti. K velkým změnám však došlo v rozdělení sil mezi jednotlivá průmyslová odvětví. Zatímco v Čechách, na Moravě a ve Slezsku pracovalo v roce 1921 více než 600 tisíc lidí ve výrobě textilu, oděvů a kožedělném průmyslu, v roce 2017 to byla už jen desetina (58 tisíc zaměstnanců na plný úvazek). Naopak výroba strojů, nástrojů a přístrojů při vzniku republiky teprve nastupovala, z hlediska zaměstnanosti v průmyslu měla 7% podíl. Dnes v ní pracuje 34 % zaměstnanců v průmyslu a z pohledu současné klasifikace představuje pět samostatných průmyslových odvětví (NACE 26-30), mezi nimi i stěžejní odvětví dnešní ekonomiky ČR, a to automobilový průmysl.

Cukrovary ubývají

Tradičně významné československé cukrovarnictví v roce 1921 vyprodukovalo 627 tisíc tun cukru, v roce 1980 až 779 tisíc tun a v roce 2018 srovnatelných 590 tisíc tun. V dalších směrech se situace změnila. Zatímco v meziválečném období se v Čechách nacházelo 103 cukrovarů, jejich počet postupně klesal. Výroba se koncentrovala do větších závodů. Na počátku 90. let zde bylo 50 cukrovarů, z nichž do současnosti zůstalo pouze 7 (v rukou 5 podniků). Cukrová řepa se dnes pěstuje na menší výměře (přibližně 64 000 hektarů v roce 2018, což je o 64 % méně než v době první republiky), ale zvýšila se cukernatost. Průměrným hektarovým výnosem cukrové řepy (80 tun z hektaru) se řadíme k nejvyspělejším cukrovarnickým zemím v Evropě.
Evropským unikátem v délce existence provozu je cukrovar Dobrovice. Roku 1831 vznikl přebudováním bývalého zámku a vyrábí nepřetržitě dodnes. Naproti tomu cukrovar v Praze-Ruzyni byl po sto letech od svého založení proměněn roku 1932 v trestnici, která dosud slouží jako vazební věznice.

Pivo – ideální pro zdanění

V roce 1921 se v Československu vařilo 7 milionů hektolitrů piva, v roce 1980 celých 23 milionů hektolitrů. V současnosti české pivovary produkují přes 19 milionů hektolitrů piva ze sladu (a 580 tis. hl nealkoholického piva). ČR má přibližně tolik pivovarů, kolik jich existovalo ve 30. letech minulého století: pět velkých společností a 29 samostatných pivovarů. Minipivovary, jejichž počet (400) stále roste, se na celkové produkci podílejí pouze 2 %, zatímco 84 % produkují velké společnosti.
Produkci piva sledovali statistici pečlivě i v minulém století, mimo jiné proto, že pivo bývalo předmětem zvláštních daní, například zemské pivní dávky uzákoněné v roce 1903. Její schválení tehdy neprobíhalo bez emocí. Odpůrci argumentovali tím, že „pivo jest tekutým chlebem dělníkovým“, a obávali se i poklesu pivovarské produkce. Statistickým šetřením se později zjistilo, že v roce 1903 sice produkce piva skutečně poklesla (jen 8,7 tis. hl v roce 1903 po 9,4 tis. hl v roce 1901 a 9,0 tis. hl v roce 1902), následovalo však opět zvýšení na 9,1 tis. hl (1904), a dokonce 9,4 tis. hl (1906), čímž se potvrdilo, že „v zemi, která má tak velký konsum piva jako Království české“, je pivo ideálním objektem pro zdanění.

Automobilky na vzestupu

Počátky automobilového průmyslu měly v podstatě řemeslný charakter, takže objem výroby tvořilo několik stovek vozů (400 v roce 1921). S příchodem automatizace nabrala produkce na rychlosti. Před druhou světovou válkou už se vyrábělo 13 900 osobních automobilů nesoucích tovární značky šesti velkých a několika drobných výrobců. V poválečném vývoji byly značky postupně sjednoceny do jediné a i výrobní závody se soustředily do jediného podniku Automobilové závody, národní podnik (AZNP). Výroba sice rostla, ale nemoderní výrobní zařízení nemohla soutěžit s technologicky vyspělejšími zeměmi (v roce 1962 připadly na jednoho zaměstnance AZNP necelé čtyři vozy za rok, zatímco v západoněmeckém Volkswagenu to bylo 15 vyrobených vozů na zaměstnance ročně). Doslova raketový vzestup zaznamenal automobilový průmysl v posledních deseti letech s příchodem zahraničních firem. Dnes výroba dosahuje téměř 1,5 milionu osobních vozů.
Výroba osobních automobilů byla ještě v první Statistické ročence československé zahrnuta pod „výrobu strojů, parních kotlů, vozidel, nástrojů a přístrojů“. V ročence za rok 1921 už se dočítáme o „průmyslu strojů, nástrojů a přístrojů“ (čítajícím 150 tisíc zaměstnanců), který se dělil do několika skupin výrob, přičemž automobily se tu objevují ve skupině nazvané „výroba automobilů, velocipedů a letadel“ (s 1592 činnými zaměstnanci). Dnes je výroba osobních automobilů samostatně sledovaným odvětvím (NACE 29) se 177 tisíci zaměstnanci.

Obuvníci odcházejí

Obuvnický průmysl zažil v uplynulých 100 letech strmý pád. Nejprve se z úctyhodné prvorepublikové produkce 34 milionů párů usňové obuvi (1924) ještě šplhal vzhůru (60 milionů párů v roce 1980), poté však následoval dlouhý pokles. V roce 2018 vyšlo z našich obuvnických závodů pouhých 600 tisíc párů kožených bot. Dnes převažuje na našem trhu zboží z dovozu. Tzv. zdánlivá spotřeba (vypočítaná jako součet produkce a dovozu zmenšený o vývoz, tj. kolik z dané komodity zůstane na našem území) byla v roce 2018 na úrovni 10 milionů párů kožených bot, což by odpovídalo jednomu páru bot na osobu za rok.
Obuvnický průmysl si v československé historii spojujeme především s rodinnou firmou Baťa, která se proslavila originální podnikatelskou koncepcí a díky automatizaci výroby úspěšně překonala poválečné ekonomické potíže (zajistila si vysoký odbyt snížením ceny obuvi o 50 % za cenu snížení mezd o 40 %, které zaměstnancům vykompenzovala zajištěním dodávek jídla, oblečení atd.). Systém podnikání „vyvezl“ Baťa do řady zemí světa – Francie, Rakouska, Rumunska, Švédska, Švýcarska, Egypta, Belgie, Finska, Lucemburska, Maďarska, Itálie, Indonésie, Singapuru a Indie.

Uhlí už není žádoucí

Těžba černého uhlí dlouho nezaznamenávala ve srovnání s těžbou uhlí hnědého větší výkyvy (12 mil. tun v roce 1921, 28 mil. tun v roce 1980). Zato v hnědouhelných revírech došlo koncem 40. let k razantnímu nárůstu, který souvisel především s výstavbou uhelných elektráren. Rozšířením povrchové těžby a zavedením mechanizace se objem vytěženého hnědého uhlí vyšplhal v závěru 80. let téměř na čtyřnásobek. Útlum a strmý pokles v osmdesátých a devadesátých letech je dán postupným vyčerpáním zásob, zaváděním ekologických limitů a snížením spotřeby uhlí pro výrobu elektrické energie s nástupem jaderných elektráren Dukovany (1985) a Temelín (2002). Dnes je zřejmý odklon od využívání tuhých fosilních paliv, a tím dochází k dalšímu poklesu těžby s bilancí 4 mil. tun černého a 39 mil. tun hnědého uhlí v roce 2018.
Ještě ve 20. letech minulého století byla hlavním odběratelem černého i hnědého uhlí železniční doprava, která se teprve začínala motorizovat a elektrifikovat. Na provoz lokomotiv odebrala v roce 1921 dráha 46 802 m3 dříví, 2 tisíce tun koksu, téměř 3 miliony tun hnědého a přes milion tun černého uhlí.

V Evropě jsme na špici

Od vzniku Československa si průmysl na českém území prošel řadou milníků. Některá odvětví postupně ztrácela na významu, jiná získávala, nicméně role průmyslu byla pro ekonomiku naší země vždy významná. Dnes patří Česká republika mezi nejprůmyslovější země Evropy.