Pozitivní momenty nabíjejí, ty negativní musíte rychle vytěsnit

O zkušenosti z práce v terénu se s námi podělili tazatelé Markéta Císařová a Libor Fojt z krajské správy ČSÚ v Brně.

Kdy a jak jste se stali tazateli ČSÚ?

LF: Už je to asi dvanáct let. Jedna tazatelka onemocněla, a úřad za ni sháněl rychle náhradu. Od syna tehdejší vedoucí terénních zjišťování jsem se dozvěděl o výběrovém řízení a zkusil to. Měla to být jenom brigáda na tři až čtyři měsíce, ale nakonec se přetavila ve standardní služební poměr a já jsem tady doteď.

MC: Já jsem nastoupila před deseti lety po paní, která odešla do důchodu. O uvolněné pozici jsem se dozvěděla od známých, a i když jsem toho tehdy o práci tazatelky moc nevěděla, přihlásila jsem se do výběrového řízení. Dodnes toho nelituji.

Jak vypadá váš pracovní den?

LF: Práce tazatele probíhá v určitých cyklech. Jednou za čtvrt roku dostáváme seznamy adres, které musíme navštívit. Jsou to pouze adresy, v bytových domech doplněné o čísla bytů, bez dalšího upřesnění, kdo na nich konkrétně bydlí. Někteří tazatelé se na ty adresy rovnou rozjedou a zkoušejí, zda zastihnou obyvatele doma. Já preferuji postup, kdy lidi nejprve informuji, že je někdo z úřadu navštíví. Podle výpisů z katastru se snažím zjistit majitele, kteří v případě rodinných domů na dané adrese také zpravidla bydlí. U bytových domů si opisuji jména na zvoncích nebo na poštovních schránkách. Pak všem pošlu oficiální dopis s navrženým termínem návštěvy, stručným vysvětlením, co a proč od nich budu chtít, a s kontakty na mě, pokud by se chtěli něco zeptat nebo se domluvit na jiném termínu. Lidé se tak aspoň dozví předem, že je tady Český statistický úřad, který provádí šetření, a nejsou návštěvou tolik překvapeni.

MC: Já postupuji stejně. Plánování návštěv a rozesílání dopisů věnujeme zpravidla pondělky. Vzhledem k tomu, že doručení dopisu trvá i několik týdnů, musíme si trasy připravit s dostatečným předstihem, abychom měli jistotu, že dopisy do domácností došly. Od úterý do pátku pak vyrážíme do terénu a průběžně řešíme situace, kdy nám někdo zavolá, že se mu navržený termín nehodí, je potřeba zaskočit za nemocnou kolegyni nebo se někoho nepodařilo zastihnout.

Mgr. Markéta Císařová a Libor Fojt

Mgr. Markéta Císařová vystudovala obor sociální pedagogika. Před nástupem do ČSÚ pracovala v ČSA na letišti v Praze a v několika cestovních kancelářích. Ve volném čase se věnuje tanci, zpěvu a výletům na kole nebo pěšky po horách.

Libor Fojt vystudoval gymnázium v Blansku. Po ukončení studia vykonával příležitostné práce jako lektor matematiky, lektor tance a autor křížovek a logických hříček. Výuce tance se věnuje neustále, sbírá deskové hry a kondici si udržuje absolvováním orientačních závodů.

Jak se za respondenty dopravujete?

MC: Po městě pěšky nebo MHD, do obcí v okolí Brna buď linkovým autobusem, pokud je tam vhodné spojení, nebo služebním autem.

Co se děje poté, když na určené adrese zazvoníte na zvonek?

MC: Když se nikdo neozve a neotevře, musíme dané místo zkusit navštívit alespoň pětkrát v dalších dnech. V případě, že dotyčný je doma, ale šetření odmítne a nenechá se umluvit, zaznamenám to do výkazu. Nejlepší varianta samozřejmě je, že si respondent na mě udělá čas a se šetřením souhlasí.

LF: Na tom, kolik má respondent času, pak záleží další postup. Když nespěchá, můžeme v klidu projít celý dotazník v tabletu a ještě si třeba vyslechnu nějaké historky ze života rodiny či vesnice. Jestliže mi ale respondent dá jen pár minut, musím vytáhnout papírový dotazník a tužku a rychle klást otázky a zaznamenávat si odpovědi. Procházení formuláře strukturovaně otázku po otázce a zaznamenávání do tabletu bývá dost zdlouhavé a každý nemá trpělivost čekat, než se proklikám k jednotlivým otázkám a v nabídce vyhledám zvolené varianty odpovědí.

MC: Když provádíme šetření do tabletu, odpovědi se po ukončení dotazování rovnou odešlou do centrály ke zpracování. Z papíru musíme odpovědi do elektronického formuláře dodatečně přepsat.

Jak dlouho rozhovor v jedné domácnosti obvykle trvá?

LF: Když jsou lidé sdílní a mají větší rodinu, můžeme na jednom místě strávit opravdu dlouho, třeba hodinu, někdy i víc. Pokud v místě žije sám jeden důchodce, který není pracovně aktivní a nepotřebuje se vypovídat, stačí na zodpovězení kratšího dotazníku desítky minut.

Kolika osob v domácnosti se dotazujete?

MC: To záleží na druhu šetření. Do zjišťování životních podmínek a šetření pracovních sil zahrnujeme všechny členy, ale za celou domácnost může odpovídat jenom jeden. V některých navazujících šetřeních se z domácnosti vybírají třeba maximálně dva respondenti, ale ti musí mluvit každý sám za sebe.

Kolik domácností za týden zpravidla navštívíte?

LF: Na každý týden máme určené tři až čtyři sčítací obvody a v každém z nich šest adres. Takže 18 až 24 domácností týdně. Vybrané sčítací obvody spolu obvykle nesousedí, nacházejí se zpravidla v různých částech oblasti, kterou máme na starost. Takže, když respondentům nevyhovuje naplánovaný termín návštěvy, bývá dost náročné všechno sladit, abychom nejezdili sem a tam.

MC: K základním šetřením se navíc přidávají doplňková, která se provádějí jednorázově nebo se opakují s víceletou periodou. A to znamená další návštěvy navíc.

Které šetření máte nejradši?

MC: Mě nejvíc baví šetření cestovního ruchu. Je to zajímavé téma a lidé si o cestování rádi povídají.

LF: Mým oblíbeným je šetření o práci. Jednak ho dělám dlouho, takže jsem si v něm jistý, a jednak je to i pro lidi celkem nekonfliktní téma. S tím, co dělají, nebo v minulosti dělali, se mnozí rádi pochlubí.

Provádíte nějaká šetření na dálku, třeba po telefonu?

LF: První návštěva u respondenta je obvykle osobní. Pokud má šetření několik vln a třeba jednou za čtvrt roku se odpovídá na tytéž otázky, můžeme se s respondenty domluvit na telefonickém rozhovoru nebo na zaslání odpovědí e-mailem. Zejména starší lidé ale často preferují osobní kontakt, takže za nimi jezdíme opakovaně.

MC: Osobní návštěva je nutná i při většině nadstavbových šetření. Teď třeba začíná šetření zdravotního stavu a nedovedu si přestavit, že bych se někoho vyptávala po telefonu.

LF: Také šetření, jak lidé používají informační technologie, bylo hodně podrobné a zjišťovali jsme při něm údaje o všech členech domácnosti. Ani to tedy po telefonu moc nešlo.

MC: Občas se také stává, že mi respondent zavolá, že se mu to doma nehodí, a domluvíme se na setkání třeba v kavárně nebo u něj v práci. Pak tedy nenavštěvuji přímo domácnost, ale je to stále osobní rozhovor.

Je nějaká denní doba nebo den v týdnu, kdy lze respondenty spíš zastihnout doma a kdy jsou ochotnější si s vámi povídat?

LF: Mně se osvědčilo vyrážet do terénu až po obědě. Důchodci sice bývají doma celý den, ale pracující část populace dopoledne nemám téměř šanci odchytit. Horší to bývá v zimě, kdy je brzy tma a lidé nechtějí cizímu člověku večer otvírat.

Jak dlouho trvá, než se nový tazatel zapracuje?

MC: Než jsem nabyla jistoty, trvalo mi to asi půl roku. Ze začátku jsem se ostýchala, ale postupně jsem si zvykla. Seznámení se všemi úlohami trvá minimálně rok, protože pravidelná šetření jsou rozložena do celého roku. Některá se opakují až po třech nebo pěti letech a občas přibudou nová, takže učit se musíme vlastně pořád.

LF: Vždycky před zahájením šetření absolvujeme školení, abychom se dokázali orientovat v dotazníku a pochopili souvislosti. Absolvovali jsme i kurzy asertivního jednání, zvládání stresu a pozitivní komunikace, ale nejlepší škola byla, když mě kolegyně jako úplného nováčka vzala s sebou do terénu. Zazvonila, postrčila mě ke dveřím a řekla: „Tak se snaž.“ Stála za mnou, a když mi to moc nešlo, pomohla, ale musel jsem bojovat.

Co vás na práci tazatele nejvíc baví?

LF: Že nesedím celé dny v kanceláři. Každý den jsem někde jinde. Mám na starosti region Brno venkov, takže jezdím do vesniček, a to je moc pěkné.

MC: Mě také těší pestrost a různorodost. Respondenti reagují někdy hezky, někdy hůř, jednou svítí sluníčko, jindy sněží a mrzne, nikdy to není stejné.

To vypadá, jako by tazatelská profese byla plná romantiky. Ale určitě se setkáváte i s negativními reakcemi…

MC: Když je na vás někdo nepříjemný, je důležité nerozčílit se a zůstat asertivní. A nebrat si to osobně. Stalo se mi, že na mě jeden pán vzal vidle, na druhé straně mám 92letou babičku, u které šetření už dávno skončilo a ona mi stále volá a přeje k Vánocům, Velikonocům nebo k svátku. Od jedné paní jsem dostala ručně pletenou síťovku, další respondenti zase v den mé návštěvy odjížděli na chatu, tak mě vzali s sebou a šetření jsme provedli tam. Takové momenty jsou moc pěkné a člověka nabíjejí pozitivní energií. A ty negativní rychle vytěsním.

LF: Náročné období přijde teď před volbami. Jako zástupce státní instituce si nás lidé automaticky spojují se všemi problémy a aférami, které se budou probírat v rámci předvolební kampaně. A vůbec nezáleží na tom, kterou stranu preferují nebo kdo je zrovna ve vládě. My jsme vždycky tím hromosvodem, který to odnese, ať jsou nespokojení s výkony pravice nebo levice.

Jak se vyrovnáváte s tím, když se k vám lidé chovají neurvale?

LF: Když je někdo agresivní a třeba mi nadává, tak to je ještě docela dobré. To rychle pustím z hlavy a zabývám se jinými věcmi. Daleko horší bývají setkání s lidmi, kteří jsou na tom skutečně špatně. Jsou třeba nemocní, mají velmi nízké příjmy, žijí v nevyhovujících podmínkách. To se pak depresivních myšlenek zbavuje mnohem hůř.

MC: Náročné bývá i šetření v rodinách, kde nedávno někdo zemřel. Nebo když jsem s tím člověkem třeba mluvila při předchozí návštěvě, a teď už tady není.

Nacházejí se v Brně také vyloučené lokality?

LF: Pověstná je zde oblast Cejlu, kde před druhou světovou válkou žili bohatí židovští podnikatelé a obchodníci. Ti ovšem byli násilím vystěhováni a po válce se už většinou nevrátili. Takže dříve výstavní domy zpustly a staly se domovem sociálně slabších obyvatel. Do bytů se tam skoro nedá dostat, protože u vchodů většinou chybí zvonky, a když neznáme jména, nemůžeme ty lidi ani obeslat dopisem.

MC: Občas se ale i zde někoho podaří zastihnout, a když jsem tu několik domácností navštívila, byla jsem překvapená, jak čisto a uklizeno doma mají. To je proti venkovní fasádě a stavu na ulici veliký kontrast.

LF: I já mám s lidmi z této lokality celkem dobrou zkušenost. Jsem pro ně člověk z úřadu, a oni chtějí být s úřady zadobře. Tak se ke mně chovají velmi slušně.

Jak důkladně si lidé ověřují, že jste skutečně tazatelé z ČSÚ a ne nějací podvodníci?

LF: V tom hodně pomáhají dopisy, které rozesíláme předem. Lidé se díky nim na návštěvu mohou připravit a třeba se podívat i na náš web. Na něm je i možnost ověřit si naši totožnost prostřednictvím čísla průkazu tazatele. Občas někteří respondenti volají na ČSÚ a zjišťují, jestli takové šetření skutečně probíhá, jeden pán odnesl dopis ode mě na policii s tím, aby ověřili moji totožnost. Když mu potvrdili, že se nejedná o podvod, uklidnil se a šetření jsme provedli.

MC: Šetření probíhá zpravidla venku před vchodem, dovnitř nás pozve jen minimum respondentů. Takže ani k nějakému důkladnému ověřování totožnosti moc často nedochází. Pokud mi respondent nedůvěřuje, tak spíš účast v šetření rovnou odmítne.

Jak lidem vysvětlujete, proč jsou jejich odpovědi na vaše otázky důležité? Máte nějaké příklady toho, kde a k čemu se zjištěná data používají?

LF: Snažím se to vysvětlovat stručně. Nezacházet do přílišných detailů a odborných termínů. Využiji třeba toho, že nějaký údaj z ČSÚ zveřejnila televize nebo noviny. Odkážu na to, že respondent možná tu zprávu viděl a že teď děláme další podobný průzkum. Abychom třeba věděli, jestli je v kraji dost učitelů a učitelek a ve kterých lokalitách přibývá nejvíc dětí.

MC: Lidé si většinou myslí, že se jich budeme ptát na situaci v celém státě, a říkají, že o tom nemají dost informací a nechtějí se k tomu vyjadřovat. Vysvětluji jim tedy, že nás zajímá jejich osobní situace a že jejich odpovědi mohou pomoci k tomu, aby se politici a státní úředníci dozvěděli, jak se v Česku skutečně žije.

Zažili jste nějaké neobvyklé návštěvy, které se stávají jednou za život?

LF: Tak hned v prvních letech, co jsem tady pracoval, jsem byl šetřit Markétu. Tehdy jsme se ještě neznali a ona nebyla tazatelkou. Když k nám později nastoupila, tak jsme si teprve zpětně uvědomili, že už jsme se v minulosti potkali.

MC: Ona každá návštěva je jiná, žádná se znovu neopakuje. Když si mám vzpomenout na něco hodně výrazného, tak to byl byt, kde to hrozně páchlo. Paní mě pozvala dál, ale raději jsem zůstala na chodbě a i tak jsem potom šla domů pěšky, abych se nadýchala čerstvého vzduchu.

Tazatelé také pomáhají se zpracováním výsledků voleb. Co všechno pro volby zajišťujete?

LF: Naše pozice je na přebíracích místech, kam okrskové volební komise nosí sečtené výsledky za své okrsky. My jejich zápisy překontrolujeme, jestli jsou formálně v pořádku, a vložíme je do systému ČSÚ, kde se spojí s výsledky za celou republiku a podle získaných hlasů se přidělí mandáty zvoleným kandidátům.

Jak je zajištěno, že při přenosu dat od okrskových komisí do systému ČSÚ neuděláte chybu?

MC: Dnes už je mnoho zápisů v elektronické formě, takže se do systému přehrají automaticky. Ale i v případě, že opisujeme čísla z papíru, vytiskne se dokument s údaji, které jsme zapsali. Ten dostane zástupce okrskové komise a může ho kdykoliv porovnat s originálním zápisem. Výsledky ze všech okrskových komisí se také zveřejňují na webu volby.cz, kde je rovněž možné si vše zkontrolovat. A veškeré dokumenty se archivují, aby se v případě pochybností dalo zpětně dohledat, jak se k danému výsledku došlo.

LF: Volby jsou velmi bedlivě sledované, a proto před jejich konáním celý systém pořizování výsledků vždycky několikrát důkladně testujeme. A nepamatuji si, že by ČSÚ v minulosti něco kolem voleb špatně spočítal. Chyby dělají spíš okrskové komise, které třeba nesprávně započtou přednostní hlasy.

Rozhovor vyjde v letním dvojčísle časopisu Statistika&My, jehož hlavním tématem budou lidé se zdravotním postižením.