Podporujeme meziobecní spolupráci

„Rozdrobenost územní samosprávy není tak nevýhodná, jak někteří kritici tvrdí,“ upozorňuje výkonná ředitelka Svazu měst a obcí ČR Radka Vladyková.

Jaká data z ČSÚ používají obce a města nejčastěji?

Nejatraktivnější jsou vždy volební výsledky. Po každých volbách téměř ihned po uzavření volebních místností politici, ale i úředníci zjišťují, jak voliči rozdali karty a jaké jsou výsledky v jejich obvodu.

Jinak samozřejmě samosprávy využívají data z ČSÚ ke své běžné činnosti a rozhodování. Nejčastěji se jedná o demografické údaje, například o věkovém složení obyvatelstva, migraci či porodnosti, ale pracuje se i s mnoha dalšími typy dat, jako třeba zaměstnanost, příjmy obyvatel, HDP, nakládání s odpady a podobně. Vždycky záleží na konkrétním problému či projektu, který daná obec řeší. Podle toho její vedení vyhledává vhodná data, která slouží jako podklad pro rozhodování o dalším postupu.

Postrádají představitelé samospráv nějaká data, která nejsou k dispozici, ale oni by je při své práci využili?

Určitě by se hodily podrobnější údaje o podnikatelských aktivitách v dané obci nebo regionu. Třeba o počtu zaměstnanců nebo výkonech lokální ekonomiky. Uvítali bychom je ve větším detailu za menší územní jednotky a využili bychom je například při jednání s podnikateli o jejich záměrech, při nastavování podmínek pro podnikání, ale třeba také při projednávání rozpočtového určení daní a diskuzích o podílu obcí na příjmech z korporátních daní.

Mgr. Radka Vladyková

Vystudovala Metropolitní univerzitu Praha v oboru Evropská studia a veřejná správa. Do komunální politiky vstoupila prostřednictvím vedení občanského sdružení Osnice-Obora, které se zabývalo problémy obyvatel části obce Jesenice. V letech 2014 až 2018 byla v Jesenici starostkou. Funkci výkonné ředitelky Svazu měst a obcí ČR vykonává od roku 2019.

Zajišťuje si Svaz měst a obcí sběr nějakých dat vlastními silami?

Zpravidla využíváme veřejné zdroje, ale občas, když potřebujeme získat informace, které nejsou veřejně dostupné, provádíme dotazníková šetření mezi našimi členy. Například v době covidu jsme zjišťovali, které aktivity obce plánovaly omezit kvůli výpadku financí. A nedávno jsme prováděli rozsáhlé dotazníkové šetření na téma, na jaké oblasti by se měly zaměřit evropské dotace v příštím programovém období. Výsledky využíváme jako podklad pro vyjednávání s institucemi, které rozhodují o nastavení dotačních pravidel.

Obce jsou nejen uživateli dat z ČSÚ, ale také mnoho údajů našemu úřadu poskytují. Jak náročný úkol pro samosprávy vyplňování výkazů představuje?

Výkazů, které musejí představitelé obcí a měst vyplňovat, je celá řada, nejen od ČSÚ. Všechny povinnosti týkající se vykazování nějakých údajů a jejich zasílání příslušným institucím jsme nedávno shrnuli ve speciálním diáři starosty, který má 130 stran. Obsahuje také kapitolu s výkazy přímo pro ČSÚ. Těch je celkem 16. Jde ovšem o souhrn, většina obcí nevyplňuje úplně všechny formuláře. Některé jsou určené jen pro vybrané velikostní kategorie obcí, jiné pro obce vykonávající specifické aktivity, třeba hospodaření v lesích nebo vedení matriky.

Členy Svazu měst a obcí jsou samosprávy různých velikostí a z různých regionů. Jak se vám daří sjednocovat mnohdy odlišná stanoviska a zájmy takto nesourodé členské základny?

Svaz má tři komory podle velikosti členů: komoru obcí, komoru měst a komoru statutárních měst. V rámci připomínkování zákonů a další činnosti se snažíme hledat taková řešení a stanoviska, na nichž se shodnou všechny uvedené komory. Razíme jednoduchý princip: Témata a aktivity, na kterých se shodneme, prosazujeme společně. V tom, na čem shodu nenajdeme, nebráníme jednotlivým členům, aby si prosazovali sami. Je to neustálá diskuze a hledání kompromisů a témat, která nás spojují.

Z celostátních demografických údajů mimo jiné vyplývá stárnutí populace a zahušťování prstenců kolem velkých měst, zatímco venkovské lokality se vylidňují. Jak mohou samosprávy s těmito trendy bojovat?

To není jen český problém, ale lze jej pozorovat v podstatě na celém světě. U nás se snažíme o to, aby i v malých obcích byly k dispozici takové veřejné služby, které podporují usazování mladých rodin. Tedy škola, školka a kvalitní pediatrická péče, i když dětský lékař nemusí mít ordinaci úplně všude, ale musí být dobře dopravně dostupný. V posledních letech hraje důležitou roli také přístup k vysokorychlostnímu internetu. A pro kvalitní sousedské vztahy a komunitní život je rovněž dobré zachovat v malých obcích prodejny a hospody, kde se místní lidé přirozeně scházejí.

Tohle všechno máme na zřeteli, když s ministerstvy jednáme o nastavení dotačních titulů a státních politik, a upozorňujeme na to při nejrůznějších příležitostech.

Jaké konkrétní výsledky tato vaše činnost přináší?

Před časem se například podařilo zajistit dotační podporu financování venkovských obchůdků, aby vůbec byly schopné přežít. Nyní se snažíme podporovat také automatizované prodejny na venkově. O zajištění lékařské, a speciálně pediatrické péče intenzivně jednáme se zdravotními pojišťovnami a s Ministerstvem zdravotnictví, jedná se ale o dlouhodobý problém, který nevyřešíme nějakým rychlým jednorázovým opatřením. Na podpoře školství spolupracujeme s kraji, a někde se to daří lépe, někde hůř.

V Česku je na evropské poměry velké množství malých obcí, což mimo jiné znamená vysoké administrativní náklady na jejich řízení a velkou roztříštěnost v rozhodování a plánování. Vnímáte také, že by bylo třeba s tím něco udělat?

Územní rozdrobenost má jistě svá negativa, která její kritici rádi vyzdvihují, ale téměř žádný z nich už neříká, že znamená i značné přínosy. Projevuje se to zejména za krizových situací, například v době covidu. V malém měřítku v rámci krizového řízení obce je zásah starosty velmi rychlý a cílený přesně tam, kde je nejvíce potřeba. Během pandemie se to ukázalo třeba na distribuci roušek a desinfekce, na pomoci hendikepovaným spoluobčanům nebo seniorům. V malém území se lidé znají a přesně vědí, kde je jaká pomoc nejvíce potřeba. A je zde také daleko větší míra občanské kontroly politického rozhodování. O tom, co se řeší na radnici, všichni vědí a mohou si to osobně vyříkat.

Z pohledu financí je rozdrobenost výhodná v tom, že když se objeví problém ve velkém celku, ovlivní to negativně život mnoha lidí. Naproti tomu, když se nedaří několika menším obcím, zásadně to neohrozí celkovou stabilitu regionu nebo dokonce státních financí. Částka, která by se při sloučení obcí uspořila na odměnách na zastupitele, je v rámci celkových veřejných financí naprosto minoritní.

Musíme se tedy na tuto věc dívat vyváženě a hledat řešení, která budou skutečně efektivní, nikoliv pouze z hlediska nějaké jednorázové úspory, ale i s ohledem na zachování kvalitní péče o území a diverzifikaci rizik.

Už jste nějaké řešení našli?

Velmi intenzivně podporujeme meziobecní spolupráci. Sdružování zdrojů na kvalitní veřejné služby. Pokud se obce domluví, mohou některé věci zajišťovat společně, třeba svazkovou školu, vodovod nebo veřejnou dopravu. Ale mohou si i jednotlivé oblasti mezi sebe rozdělit. Jedna se bude například starat o školu, další o domov pro seniory, třetí o odpady. Když taková spolupráce vzniká dobrovolně a odzdola, bývá velmi účinná a sdružené zdroje se využívají skutečně efektivně. Proto Svaz měst a obcí podporuje dobrovolné svazky obcí a nově také společenství obcí, jejichž vznik od začátku letošního umožnila novela zákona o obcích.

Kolik takových svazků a sdružení v České republice funguje?

Celkem máme asi 700 dobrovolných svazků obcí. Z nich je většina založena za jediným konkrétním účelem, například výstavby vodovodu, čistírny odpadních vod a podobně. Když je tento účel splněn, svazek zanikne. Další svazky jsou rovněž jednoúčelové, ale dlouhodobého charakteru, třeba pro zajištění svozu odpadů, provozu vodovodní a kanalizační sítě, energetických služeb. Nakonec je tu asi stovka víceúčelových svazků, které plní různé úkoly při správě daného území. Ty se nyní postupně transformují do právní formy společenství a vedle toho vznikají i společenství nová.

Cílem je, aby veřejné služby v daném území byly zajišťovány koordinovaně a veřejné prostředky byly využívány efektivně, ale zároveň aby o způsobu jejich užití rozhodovali místní lidé, nikoliv úředníci nějaké vzdálené centrální instituce.

Podobně se také mluví o potřebě slučování škol. Je to podle vás správný směr?

Snahy slučovat školy už se v minulosti objevily několikrát, není to nic nového. Praxe ovšem také potvrdila, že zaklínadlo úspory financí za management mnohdy vyvolává problémy na straně kvality provozu a pedagogických činností. Když jsem byla starostkou v Jesenici, měli jsme základní školu propojenou s mateřskou školou a se základní uměleckou školou. Vše měl na starosti jeden ředitel a mateřská škola byla taková popelka. Poté, co jsme organizaci rozdělili na tři samostatné subjekty, školka najednou velice rychle „rozkvetla“ a posunula se na úplně novou úroveň.

Aby v základní škole zůstala zachována dobrá kvalita výuky i managementu, měla by podle mého názoru mít kolem 540 až 700 žáků. Určitě by bylo dobré stanovit nějakou hranici, aby se ze školy nestal velký anonymní korporát s naprosto odosobnělým ředitelem. Při úvahách o slučování je také třeba si uvědomit, že ředitel takto velké instituce musí být primárně ekonom a manažer. Ovšem při výběrových řízeních na ředitele školy je vždy podmínka, aby měl pedagogické vzdělání. A vyvstává otázka, zda vysoce kvalitní pedagog je také automaticky kvalitním manažerem, který dokáže řídit několikamilionové rozpočty. Vybalancovat rovnováhu mezi správou majetku a financí a kvalitní školní výukou je velice těžké. Obávám se, že od určité hranice počtu žáků se vhodná přátelská atmosféra, která je důležitá pro pohodu žáků a pedagogů, začne velmi rychle vytrácet.

Samozřejmě, u malých škol, které mají desítky žáků, je logické, když se spojí do většího celku. Ale nemělo by to být striktní nařízení shora. Vždycky se musí vycházet z konkrétní situace v daném místě.

Jak spolupracují obce s ČSÚ při volbách?

Obce musejí zajistit rozdělení do volebních okrsků, obsazení a proškolení volebních komisí nebo vybavení volebních místností. Starostové mají také zákonem dané termíny, kdy a jakým způsobem musí občany seznámit s průběhem voleb, s umístěním volebních místností a podobně. V řadě obcí obecní úřady vyčleňují nějakou kancelář, která po dobu voleb slouží jako předávací místo a kam předsedové volebních komisí nosí spočítané výsledky za svůj okrsek a předávají je zástupci ČSÚ. Ten přebírá již sumarizované výsledky, kontroluje je po formální stránce, zda třeba počet všech platných hlasů odpovídá součtu hlasů pro jednotlivé kandidáty, a odešle je k centrálnímu zpracování, kde se přidělí mandáty konkrétním kandidátům.

V nedávných volbách do Evropského parlamentu se u několika volebních komisí přišlo na chyby v započítávání přednostních hlasů. K podobným chybám docházelo i dříve u jiných voleb. Čím jsou tato selhání způsobena a jak by je bylo možné eliminovat?

Velký problém je vůbec sehnat lidi do volebních komisí. Není to nijak atraktivní práce sedět dva dny zavřený v jedné místnosti a kontrolovat občanské průkazy. Ani odměna není příliš motivační. Prosazujeme proto, aby volební okrsky mohly být větší a na obsazení volebních komisí nebylo potřeba tolik lidí.

V minulosti se objevil také návrh, aby volby byly jednodenní. To by však nic neřešilo, protože po celém dni, když se volební místnosti uzavřou, budou členové komise dost unavení. Přitom jim ta nejdůležitější práce teprve začíná, musejí zkontrolovat odevzdané volební lístky a sečíst a přiřadit hlasy. Obávám se, že když komise budou pracovat 24 hodin v kuse, riziko chyb se ještě zvýší.

Mnohem účinnější by bylo sčítat odevzdané hlasy automaticky pomocí scanneru. Volební lístky by se jistě daly upravit do podoby vhodné pro strojové zpracování. Technicky by to neměl být problém. Problém je spíš finanční náročnost vybavení všech volebních místností potřebným zařízením.

Dále by bylo třeba více motivovat lidi, aby se zúčastnili práce ve volebních komisích. A to nejen finančně.

Čím si vysvětlujete skutečnost, že podíl žen ve vedení obcí klesá s velikostí obce?

Z celoevropského pohledu má Česká republika poměrně vysoké zastoupení žen v komunální politice. To je ovšem zkresleno velkou územní rozdrobeností. V zastupitelstvech a na radnicích malých obcí je skoro 30 procent žen, ale ve větších městech se ta čísla výrazně snižují. V sedmadvaceti statutárních městech máme jen čtyři primátorky.

Když to mám říct jednoduše: Čím více práce a méně politiky, tím více žen. Čím více politiky a menší zodpovědnost, tím více mužů. Je to vidět nejen v komunální politice, ale i na složení vlády.

Zastoupení žen v politice je velké evropské téma. Já sama nejsem zastánkyní genderových kvót. Domnívám se, že to ženám spíš škodí, a dokonce je to dehonestuje. Být ve vedení jen proto, že jsem žena a že nějaký počet žen je povinný, mi přijde ponižující. Účast žen ve vedení by se měla podporovat kultivací prostředí a vnímání jejich společenského postavení. Jen letmým pohledem do médií snadno zjistíme, že ženy v politice jsou dnes výrazně častěji cílem kritiky a posměchu než muži. Hodnotí se, jaký mají účes, jestli přibraly, co si vzaly na sebe... To u mužů politiků neregistruji, že by někdo psal, jak za volební období oplešatěl, narostlo mu břicho a podobně. Takto jsou mediálně propírány pouze ženy.

Ale u svých dětí, kterým je mezi 20 a 25 lety, vidím, že se názory mění. Gender už nijak neřeší a mají k ostatním daleko větší úctu a respekt. Věřím tedy, že to je generační problém, který postupně odezní.

Jak se obcím a městům daří plnit poměrně náročné cíle, které stanovil zákon o odpadech?

I zde se situace vyvíjí a stav se postupně zlepšuje. Za mého dětství bylo celkem běžné narazit v lese, u cesty nebo na okraji pole na černou skládku a v učebnicích vlastivědy se psalo, že není správné vozit stará kamna do rokle za městem nebo mýt auto u potoka. Pamatuji si také lesy plné cedulí „Skládka zakázána“. Řekla bych, že toto chování se dnes už hodně zkultivovalo, divokých skládek ubývá a odpady se třídí. Občané, města i obce dosahují v třídění dobré výsledky, nedostatečná je ovšem recyklace. I z vytříděných plastů nebo papíru skončí značná část v lepším případě pro energetické využití, v horším na skládce, protože je nedokážeme materiálově využít. Recyklaci ale zajišťují firmy, obce zpracovatelské kapacity nemají. Řešit by to měl stát a Evropská unie jako celek nastavením vhodné podpory pro zařízení, která umožní opětovné využití odpadu, aby bylo možné splnit všechny ambiciózní cíle. Obce to samy zvládnout nemohou.

Jaký je postoj Svazu k zálohování PET lahví a plechovek?

Evropské nařízení zavádějící povinnost zálohovat bylo přijato kvůli splnění cílů v nakládání s odpady. Česko ty cíle zatím nesplňuje. Města a obce nejsou a priori proti zálohování, ale vzhledem k tomu, že vytříděný PET je významným zdrojem příjmů v systému nakládání s komunálními odpady, potřebují vědět, jak se jeho výpadek nahradí. Ve žlutých popelnicích zůstanou ostatní plasty bez PET, za jejichž zpracování budou muset obce platit, a peníze za PET budou chybět. Chceme proto znát, jak bude nastaveno nakládání s komunálními odpady celkově, co se bude dít s tím zbytkem po odklonu PET a plechovek a jak se jeho zpracování bude financovat. Chceme, aby se na odpady nahlíženo komplexně. Abychom z celé hromady nevytáhli jenom to, co je cenné, a zbytek nezůstal na obcích.

Rozhovor si můžete přečíst v chystaném zářijovém čísle časopisu Statistika&My.