Péče rodiny rozhoduje

Úroveň vzdělání osob se zdravotním postižením zdaleka nedosahuje úrovně celkové populace České republiky. Situace se od prvního šetření nijak významně nezlepšila, přesto drobné rozdíly byly zaznamenány. Snížily se podíly osob se zdravotním postižením bez vzdělání a se základním vzděláním a na druhé straně se zvýšily podíly středního vzdělání bez maturity i s maturitou a vysokoškolského vzdělání.

Vzdělání

V rámci posledního šetření byly u osob se zdravotním postižením nejsilněji zastoupeny tři stupně dosaženého vzdělání: základní, střední bez maturity a s maturitou, které v souhrnu tvořily podíl 74,2 % z celku (z toho byl nejvyšší podíl základního vzdělání – 28,0 %). Žádné vzdělání, tedy ani ukončené základní, nemělo 5,7 % osob se zdravotním postižením, vyšší odborné nebo vysokoškolské vzdělání mělo pak 8,3 % osob se zdravotním postižením. Vezmeme-li v úvahu ještě souhrnný podíl tří nejnižších stupňů (bez vzdělání, základní a střední bez maturity), zjistíme, že téměř 60 % osob se zdravotním postižením se pohybuje na této vzdělanostní úrovni.
Pokud se na problematiku podíváme z hlediska genderu, dá se říci, že pro muže i ženy přibližně platí to, co o celku. Základní vzdělání, střední bez maturity a s maturitou má celkem 73,5 % mužů a 74,8 % žen. Vysokoškolské vzdělání získalo 8,5 % mužů a 5,9 % žen. Pouze základní vzdělání má 22 % mužů a 34 % žen. Základní a střední vzdělání bez maturity získala obě pohlaví téměř shodně (muži 54 %, ženy 53 %). Bez vzdělání bylo 6,0 % mužů a 5,4 % žen.

Rodinný stav

Jaký byl rodinný stav osob se zdravotním postižením? Z výsledků šetření vyplynulo, že naprosto nejpočetnější skupinu tvořili ženatí či vdané (41 %). Na druhém, resp. třetím místě, se umístily váhově si velmi blízké skupiny (na úrovni asi 22–23 %) – ovdovělí či ovdovělé a svobodní nebo svobodné. Nejnižší zastoupení bylo zjištěno ve skupině rodinného stavu rozvedený či rozvedená.
Z pohledu pohlaví nebylo již zmíněné pořadí totožné. Skupina ženatý či vdaná byla nejsilnější u mužů (asi 49 %), zatímco u žen byla až na druhém místě (na prvním místě u nich dominoval stav ovdovělá – asi 36 %). Zajímavé bylo zjištění, že v kategorii svobodný měla mužská část osob se zdravotním postižením mnohem silnější zastoupení – asi o 13 procentních bodů více.
Z výsledků dvou dosud provedených šetření lze vyvodit závěr, že zatímco ženatých či vdaných osob se zdravotním postižením ubylo (o 8,7 procentních bodů), což obecně odpovídá poslednímu trendu v naší společnosti, ostatní tři kategorie vzrostly v intervalu od 1,2 procentních bodů (ovdovělý či ovdovělá) do 2,9 procentních bodů (svobodný či svobodná).

Bydlení

Otázka kvality bydlení je pro lidi se zdravotním postižením velmi významná. Stejně tak jsou pro ně důležité osoby, se kterými sdílí společnou domácnost.
Osoby se zdravotním postižením nejčastěji sdílí společnou domácnost s manželem či manželkou (36,4 %). Na druhém místě se umístila skupina „žije sám či sama“ (18,7 %), následovaná vztahem syn či dcera (17,1 %) a vztahem rodič (13,8 %). Zbývající skupiny vztahů k osobám se zdravotním postižením (včetně odpovědí „není známo“) byly víceméně marginální, neboť součtově tvořily pouhých 14 %.
Manžel či manželka byli na první pozici jak u mužů (43,7 %), tak i u žen (i když jen 29,7 %). Druhé až čtvrté pořadí v zásadě kopíruje, s menšími odchylkami, situaci uváděnou u sumárních hodnot. Pouze u kategorie rodič je významnější rozdíl v pořadí u obou pohlaví – u mužů podíl ve výši 17,9 % znamenal druhé pořadí, u žen pak podíl 10,0 % až čtvrté pořadí.
Lidé se zdravotním postižením nejčastěji bydlí ve standardních bytech v běžných domech (80 % z jejich celkového počtu). Žilo v nich 49,6 % osob s vícenásobným postižením, 22,3 % osob s vnitřním typem postižení, 16,5 % osob s tělesným postižením a 12 % lidí, kteří měli ostatní typy zdravotního postižení (zrakové, sluchové, mentální, duševní a jiné).

Život bez bariér

Z této statistiky je na první pohled patrné, že bydlení osob se zdravotním postižením zdaleka neodpovídá jejich zdravotnímu stavu. Například v bezbariérových bytech žilo necelých sedm procent osob se zdravotním postižením a jen 6,4 % těchto osob využívalo lůžek v zařízeních sociální péče.
Porovnání výsledků obou šetření však ukazuje, že i v této oblasti došlo přece jen k určitému zlepšení. Nárůsty byly zaznamenány u bezbariérových bytů (o 1,8 procentních bodů), lůžek v zařízeních sociální péče (o 1,1 procentního bodu) a u chráněného bydlení, kde byl nárůst dokonce ve stonásobcích především z důvodu nízké srovnávací základny (údaje z roku 2006).

Pobyt v zařízeních sociální péče

Řada lidí se zdravotním postižením se alespoň po část svého života neobejde bez pobytu v zařízeních sociální péče. Ten se většinou nepočítá na měsíce, ale na roky, což je důležitá informace pro zřizovatele těchto zařízení, jimiž jsou hlavně kraje (jejich podíl na celku činil 46,4 %), obce (31,7%) a církve (13,3 %). Zbývající typy zřizovatelů (stát, soukromé subjekty a jiné, blíže nespecifikované subjekty) tvořily jen necelých devět procent.
Porovnáme-li průměrnou délku pobytu osob se zdravotním postižením v zařízeních sociální péče z hlediska výsledků obou šetření, můžeme konstatovat, že se za uplynulých šest let celková doba strávená v zařízeních sociální péče zkrátila o jeden rok a deset měsíců. Nejvyšší odchylky se vyskytly ve věkových kategoriích 30–44 let, resp. 45–59 let (zhruba o 4,5, resp. o 3,5 roku méně).
Pokud zkoumáme délku pobytu z hlediska pohlaví, jsou celkové rozdíly oproti prvnímu šetření značně odlišné: u mužů je kratší o tři roky a 11 měsíců, u žen naopak vyšší o osm měsíců. Zkrácení délky pobytu u mužů se nejvíce projevilo ve věkových skupinách 30–44 a 45–59 let, prodloužení u žen bylo nejvýraznější ve věkových skupinách 45–59 a 15–29 let.

U osob se zdravotním postižením se rozlišují čtyři základní úrovně míry soběstačnosti: úplná, pomoc několik hodin denně, celodenní pomoc a nesoběstačnost. Úplné soběstačnosti dosáhlo 41,3 % osob se zdravotním postižením. Pomoc několika hodin denně potřebovalo 31,4 %, celodenní pomoc 13,6 % a zcela nesoběstačných bylo 10,6 % osob se zdravotním postižením. Šetření ukázalo, že ženy byly méně soběstačné než muži. Z údajů také vyplynulo, že se průměrná míra soběstačnosti oproti minulému šetření změnila směrem k horšímu, i když nevýznamně (pokles o 0,03). V kategorii úplné soběstačnosti došlo k poklesu o tři procentní body, naopak nesoběstačnost vzrostla o 2,9 procentních bodů.
Výsledky šetření ukázaly, že pomoc byla v nějaké konkrétní formě poskytována 76,5 % osob se zdravotním postižením. Případů, kdy nebylo o pomoci nic známo, bylo 14,3 % ze všech zdravotně postižených osob. Bez zajištění péče zůstalo devět procent osob, což je dost závažný problém (v absolutním vyjádření byla nejhorší situace u téměř 18 tis. osob s těžkým a velmi těžkým postižením, které byly zcela bez pomoci).
Nejvíce pomáhala osobám se zdravotním postižením rodina, tj. nejbližší příbuzní (73,4 %).  Se značným odstupem se umístila pečovatelská služba (7,9 %), dále poskytovatelé zdravotní péče (7,6 %), sousedé a přátelé (4,7 %). Ve skupině pomoci ze strany rodiny je poměrně překvapující, kolik rodinných příslušníků se staralo o osoby s těžkým a velmi těžkým zdravotním postižením (celkem téměř 40 %).

Zdravotní pomůcky

V procesu rehabilitace a začleňování osob se zdravotním postižením do společnosti mají rozhodující úlohu zdravotní pomůcky. Ze šetření vyplynulo, že podíly u osob, které kompenzační pomůcky nepotřebovaly (45 %), a u osob, které je naopak potřebovaly (38,5 %), se příliš nelišily.
Žádnou zdravotní pomůcku nepotřebovalo 52,1 % osob s vnitřním postižením (nejsilněji zastoupený typ postižení) a 30,4 % osob s tělesným postižením. Jen 2,2 % osob se zdravotním postižením zdravotní pomůcky nevyhovovaly, nejvíce pak osobám se sluchovým (13,4 %) či zrakovým (7,6 %) postižením.

Důsledky postižení

Z celkového počtu osob se zdravotním postižením nebylo nijak omezeno jen 5,5 %. U celkem 23,5 % zdravotně postižených osob bylo zjištěno, že trpí omezenou mobilitou, 18,1 % mělo potíže s vedením domácnosti a 16,0 % se o sebe nedokázalo postarat.
Průměrný počet omezení připadajících na jednu osobu se zdravotním postižením činil 2,6. Oproti průměru byl vyšší u žen (2,7), naopak u mužů byl o 0,1 nižší. Bez rozlišení pohlaví činilo omezení u věkové skupiny 75+ let 3,3 a u skupiny 15–29 let 2,7.
Vezmeme-li při hodnocení v úvahu hledisko typu zdravotního postižení (pro všech sedm typů platí princip, že se započítávají pouze osoby s jedním typem zdravotního postižení), nejvyšší podíly byly vykázány u tělesného a vnitřního zdravotního postižení. Počet omezení připadajících na jednu osobu činil v průměru 2,0, přičemž tento průměr převyšovaly typy mentálního (4,4), duševního (3,1), zrakového (2,9) a mírně i sluchového (2,2) zdravotního postižení.

Více se dočtete zde: Kultura , Příjmy, výdaje a životní podmínky domácností