O čem nevypovídají…

Stává se, že i mezinárodně uznávaný kvalitní statistický ukazatel (se stabilní metodikou zajišťující srovnatelnost) je použit k analýze něčeho, o čem ve skutečnosti nevypovídá. Z neznalosti či zcela záměrně (k odvedení pozornosti) může být předložen publiku jako odpověď na jeho otázky, přestože takovou odpověď vůbec nenabízí. A v extrémních případech pak může takový ukazatel neprávem ztratit svou důvěryhodnost, protože na dané otázky pochopitelně neodpovídá dobře…

Uveďme několik příkladů, o čem všeobecně známé ukazatele nevypovídají. Částečně se bude jednat o připomenutí již dříve zmiňovaných prohřešků při používání statistických ukazatelů, ale je lepší si chyby zopakovat a vyhnout se jim, než je stále dokola opakovat.

Index spotřebitelských cen, tzv. míra inflace, nevypovídá o změně celkové cenové hladiny v ekonomice, ale zcela úmyslně sleduje pouze změnu spotřebitelských cen pro průměrného obyvatele (v jeho nákupech nenalezneme například lokomotivu). Pokud nás zajímá vývoj celkové cenové hladiny v ekonomice, hledejme spíše tzv. deflátor hrubého domácího produktu (ten zahrnuje i tu lokomotivu).

Průměrná mzda nám neříká nic o tom, kolik lidí takovou částku pobírá. Nikdo netvrdí, že by měla rozdělovat lidi na dvě stejně velké skupiny – 50 % lidí nad a 50 % lidí pod průměrem. Tomuto ukazateli nelze vyčítat, že přibližně 70 % lidí pobírá mzdu menší, než je průměr. Průměr je průměr se vším dobrým i špatným, co nabízí, a uživatel by to tak měl brát. Pokud hledáme ukazatel, který rozdělí lidi na dvě poloviny, pak sledujme medián mezd.

Míra nezaměstnanosti nevypovídá o procentu lidí bez práce z celkového počtu lidí ve státě, ale o počtu nezaměstnaných z celkového počtu ekonomicky aktivních (a to je něco docela jiného). Počet nezaměstnaných navíc nehovoří o celkovém počtu lidí bez práce, ale pouze o těch, kteří práci nemají a skutečně ji hledají (a splní několik dalších podmínek).

Hrubý domácí produkt nevypovídá o životní úrovni, kvalitě života ani blahobytu. Jedná se o ukazatel zachycující ekonomickou výkonnost na daném území. Zjednodušeně vyjádřeno – vypovídá o všech nově vytvořených produktech v daném státě, ale nechtějme po něm, aby nám řekl, co z toho daný stát má (resp. lidé žijící v něm). K tomu nebyl zkonstruován a neměl by být takto používán. Pokud chceme sledovat životní úroveň, musíme se poohlédnout jinde. Můžeme si vybrat jiné ukazatele systému národních účtů, například hrubý národní důchod (HND). Ten vedle ekonomické výkonnosti zohledňuje i to, co nakonec v dané ekonomice zůstane (a třeba ještě přiteče ze zahraničí). To už se více blíží představě životní úrovně, že? Představme si to zjednodušeně takto: v naší ekonomice máme jen jednu firmu. Ta sama vyrobí za rok úžasný traktor. Prodá jej do zahraničí a ekonomicky je v daném roce velmi úspěšná (o tom vypovídá HDP). Ale protože je firma spoluvlastněna zahraničním partnerem, rozhodne se vyplatit mu velkou dividendu. Doma tak zůstane jen velmi málo (o tom vypovídá HND). Přírůstek životní úrovně je proto v daném roce malý (i přes velkou ekonomickou výkonnost). Naštěstí už z předchozích let mají členové naší ekonomiky určité jmění, a tak nestrádáme a naše kvalita života nemusela klesnout vůbec.

Závěrem dovolte malou úvahu. Samozřejmě že ekonomická výkonnost do určité míry souvisí s životní úrovní, ale nemusí. A HDP doplácí na to, že je jedním z mála ukazatelů, které jsou mezinárodně srovnatelné a dostupné za (téměř) všechny státy. Z nedostatku jiných ukazatelů tak po něm uživatelé sáhnou i při zkoumání životní úrovně či kvality života, přestože o nich přímo nevypovídá. A pak mu vyčítají, že o nich nevypovídá…

Statistici jsou si dobře vědomi silných i slabých stránek statistických ukazatelů, včetně toho, o čem nevypovídají. Ovšem jakmile je ukazatel jednou zveřejněn, stává se rukojmím všech uživatelů – těch, kteří s ním pracují správně, i těch, kteří ne… Jedinou obranou proti jeho špatnému použití, či dokonce zneužití jsou dostatečné statistické znalosti nás všech (abychom chyby nedělali anebo je odhalili).