Dvě tváře nezaměstnanosti
Začněme s podílem nezaměstnaných osob. Ukazatel je sestavován Ministerstvem práce a sociálních věcí. Zjednodušeně se jedná o podíl nezaměstnaných na celkovém počtu obyvatel ve věku 15 až 64 let. Zdá se to jednoduché a zcela jasné. Vše se ale zkomplikuje, když si položíme otázku, kdo je pro účely tohoto ukazatele považován za nezaměstnaného. Formálně se jedná o dosažitelné uchazeče o zaměstnání ve věku 15–64 let, kteří požádali úřad práce o zprostředkování práce a mohou (při nabídce vhodného pracovního místa) bezprostředně nastoupit. Jinými slovy, jedná se o nezaměstnané evidované úřadem práce. Pokud tedy činí podíl nezaměstnaných například 3,2 %, pak to znamená, že 3,2 % obyvatel ve věku 15–64 let je evidováno na úřadech práce.
Je každý, kdo je na úřadu práce, nezaměstnaný?
Nežijeme však v ideálním světě a někdy se může stát, že člověk evidovaný na úřadu práce přece jen někde za úplatu pracuje. Fakticky nezaměstnaný není, přestože je tak evidován. A naopak, někdy se stává, že uchazeč o zaměstnání nespolupracuje s úřadem práce tak, jak mu ukládá zákon, a je z evidence vyřazen, přestože stále práci nemá. Fakticky je nezaměstnaný, i když tak již není evidován.
Všechny tyto aspekty situaci komplikují, ale nic nemění na tom, že počet nezaměstnaných evidovaných úřady práce je rychlým indikátorem celkové situace na trhu práce, neboť ho lze zjistit už pár dnů po skončení měsíce. A stejně rychle je dostupná i informace o počtu obyvatel. Díky tomu máme podíl nezaměstnaných osob k dispozici velmi rychle a navíc ve velkém územním detailu – až do úrovně obcí. Jeho nevýhodou je naopak jeho mezinárodní nesrovnatelnost. Každý stát má jiné zákony a jiné definice a pravidla pro evidenci nezaměstnaných.
Naopak mezinárodně srovnatelný je druhý ukazatel – míra nezaměstnanosti. Ta je definována jako podíl nezaměstnaných na celkové pracovní síle. Oproti předchozímu ukazateli jsou nezaměstnaní poměřeni k pracovní síle (nikoliv k počtu obyvatel). To však teď nechme stranou. Hlavní rozdíl je v definici nezaměstnaného. Míra nezaměstnanosti vychází z pravidel Mezinárodní organizace práce (ILO), která za nezaměstnaného považuje každého, kdo není zaměstnaný (nepracoval v daném týdnu alespoň jednu hodinu za mzdu, plat nebo jinou odměnu), kdo je připraven k nástupu do práce (do 14 dnů) a kdo hledá práci (aktivně v posledních čtyřech týdnech). Splněny musejí být všechny tyto podmínky. Jestli je člověk evidován na úřadu práce nebo ne, nehraje roli.
Takto definovaný nezaměstnaný odpovídá intuitivní představě o nezaměstnaném lépe než pouhá registrace na úřadu práce, na druhé straně se ale mnohem složitěji zjišťuje. Lidé nikam nic takového sami o sobě nehlásí, nelze nahlédnout do žádného registru. Proto ČSÚ pro tyto (a jiné) účely provádí tzv. Výběrové šetření pracovních sil. Při něm tazatelé navštěvují náhodně vybrané byty v ČR, ve kterých se dotazují všech bydlících. Uveďme příklad. Řekněme, že někdo na základě dohody o provedení práce pobírá méně než polovinu minimální mzdy za měsíc. Pak je podle ILO zaměstnaný, i když podle zákona může zůstat i nadále v evidenci úřadu práce. Vymezení podle ILO je tak bližší věcné představě nezaměstnaného, ale náročnost takového šetření vyžaduje čas (a náklady). Měsíční míru nezaměstnanosti za celou ČR vydává ČSÚ zhruba 31 dnů po skončení měsíce a do úrovně krajů čtvrtletně (za města či obce dostupná není).
Jeden jev z pohledu dvou ukazatelů.
Pokud tedy míra nezaměstnanosti činí například 3,2 %, pak to znamená, že 3,2 % pracovní síly je nevyužito, tedy že na trhu práce je 3,2 % osob, které práci nemají, ale hledají ji. A to je zcela jiná informace, než že 3,2 % obyvatel je evidováno na úřadu práce. Oba ukazatele je třeba vidět ve světle jejich obsahu. Rozdíly mezi nimi nelze interpretovat jako důkaz, že jeden z nich je špatný. Každý říká něco jiného, ale oba ukazují, co se na trhu práce děje.