Musíme pracovat systematicky a dlouhodobě

O tom, jak postupuje začleňování zdravotně postižených osob do života společnosti, jsme hovořili s JUDr. Pavlem Ptáčníkem, vedoucím sekretariátu a právníkem Rady vlády pro osoby se zdravotním postižením.

Čím se Rada vlády pro osoby se zdravotním postižením zabývá?

Rada vlády patří k nejstarším poradním orgánům v novodobé historii. Vznikla už v roce 1991 pod názvem Vládní výbor pro osoby se zdravotním postižením. Loni jsme se přejmenovali na radu, ale základní poslání zůstává stále stejné. Důvodem pro založení výboru bylo v prvé řadě sjednocení a prosazování společných zájmů řady organizací zdravotně postižených, které po sametové revoluci začaly vyvíjet činnost a zastupovat různé skupiny hendikepovaných. Druhým důvodem bylo naplnění charty OSN, která doporučovala, aby takovéto nadrezortní poradní orgány byly ustaveny v každé zemi.

Hlavním posláním Rady je koordinace státní politiky ve prospěch lidí se zdravotním postižením. Cílem je garantovat rovnoprávné postavení těchto lidí ve společnosti ve všech důležitých oblastech života, jako jsou vzdělávání, zaměstnávání, sociální služby, bezpečnost a podobně. Účastníme se proto připomínkových řízení k návrhům legislativních předpisů a zkoumáme jejich možný dopad na osoby se zdravotním postižením.

Kromě toho Rada plní i řadu dalších úkolů. Jedním z nejdůležitějších je příprava a realizace národních plánů podpory rovných příležitostí pro osoby se zdravotním postižením. Od roku 1992, kdy vznikl první, už naplňujeme sedmý a chystáme osmý.

Co je obsahem národního plánu?

Když se s ním začínalo, byly to takové nejzákladnější věci. Musela se měnit celá řada legislativních předpisů, aby se do nich dostala rovnoprávnost a odstranila se diskriminace. Upravoval se například školský zákon, zákon o zaměstnanosti, dopravní předpisy a mnoho dalších. Vývoj však jde dál, a dnes už máme legislativu srovnatelnou s vyspělými evropskými zeměmi. Problém bývá spíš v interpretaci, aby se to, co je v zákonech napsané, skutečně dodržovalo.

Národní plán tedy vždycky reaguje na aktuální situaci a vyjmenovává opatření směřující k tomu, abychom se v integraci osob se zdravotním postižením posouvali stále dopředu.

JUDr. Pavel Ptáčník

Narodil se s těžkým zrakovým postižením a v dětství přišel o zrak úplně. Vystudoval Gymnázium pro zrakově postiženou mládež a následně Právnickou fakultu Univerzity Karlovy. Od roku 1992 pracuje ve Vládním výboru pro zdravotně postižené občany (později Radě vlády), vedoucím sekretariátu byl jmenován v roce 2004. Působí v řadě odborných komisí zabývajících se problematikou zdravotně postižených. V roce 1999 obdržel Cenu Olgy Havlové.

Jak se národní plán vlastně tvoří?

V současné chvíli intenzivně připravujeme plán na léta 2026 až 2030. Zabývá se tím mezirezortní pracovní skupina, v níž jsou přítomni zástupci organizací zdravotně postižených. Od nich sbíráme náměty, co hendikepované osoby trápí a jaké překážky musejí překonávat. Na základě toho vznikají návrhy, o kterých se diskutuje s představiteli ministerstev, a výsledkem je pak určitý kompromis. Na jedné straně jsou přání, co všechno bychom chtěli zlepšit, na druhé reálné možnosti, co se dá zvládnout, kolik na to máme financí a podobně. Připravený dokument je nakonec předložen k projednání vládě, která ho schvaluje. Zatím se nám nestalo, že by některá vláda měla k plánu nějaké zásadní připomínky. Téma integrace zdravotně postižených chápou jako důležité a potřebné všechny politické reprezentace.

Kdo a jak kontroluje, zda se opatření z plánu přenášejí do praxe?

Jednotlivá opatření mají v plánu určeného gestora, který za jejich splnění odpovídá. Zpravidla jsou gestory příslušná ministerstva. Plán také stanovuje termíny, do kdy se mají daná opatření provést, nebo zda se uplatňují průběžně.

Gestoři každý rok sestavují zprávy, jak se se svými úkoly vypořádali, co se podařilo a co ještě ke splnění opatření chybí. My z těchto zpráv připravíme souhrnný materiál, který se projednává na radě a poté je předložen ke schválení vládě. Na základě aktuální situace se navrhují korekce a úpravy, aby se vytčené cíle podařilo zvládnout, případně je přizpůsobit novým podmínkám. Celý proces se každoročně opakuje a plán se tak postupně plní.

Jaké aktuální úkoly právě řešíte?

Problémy přetrvávají například u zaměstnávání postižených. Starší ročníky těchto lidí neměly možnost získat potřebné vzdělání, a teď nemohou najít vhodnou práci. Mnozí zaměstnavatelé se také obávají postižené osoby přijímat. Dalším velkým tématem je dostupnost sociálních služeb. Od roku 2006 sice máme zákon o sociálních službách, ale dodnes se nepodařilo vyřešit financování. Panují rovněž značné rozdíly v dostupnosti sociálních služeb v jednotlivých krajích. Postižení právo na sociální službu mají, dostanou i příspěvky na péči, ale často si nemají kde tu službu opatřit.

Určitě bychom si také dovedli představit, že se ještě více zpřístupní veřejná doprava, zejména meziměstská. Uvědomujeme si však zároveň, že z ekonomických a dalších důvodů nelze uskutečnit všechno hned. Třeba výměna všech meziměstských autobusů za nízkopodlažní je finančně velmi náročná a asi by nebylo moc hospodárné, všechny stávající autobusy najednou odstavit a nakoupit nové.

Všichni bychom si přáli, aby bylo hodně sociálních služeb pro všechny, aby byla lépe přístupná veřejná doprava, aby všechny postižené děti mohly chodit do integrované školy, aby bylo víc práce pro postižené lidi… Témat je spousta, ale víme, že to nezměníme hned. Musíme systematicky a dlouhodobě pracovat, mnoho opatření může být naplňováno pouze postupně.

Jak úspěšná je inkluze zdravotně postižených dětí ve školách?

Statistické údaje říkají, že počet dětí integrovaných ve školách roste. To je dobře, ale stále se setkáváme s problémy. Školy jsou většinou staré budovy, kde se nepočítalo s bezbariérovým přístupem, s hygienickým zařízením pro vozíčkáře a podobně. Úpravy v takových objektech jsou náročné, a mnohde k nim proto ještě nepřistoupili. Také je pořád co zlepšovat v oblasti metodiky a vedení pedagogů pracujících s hendikepovanými dětmi. Ale bariéry se postupně překonávají a situace se vyvíjí pozitivním směrem.

Začlenění postiženého do normální společnosti už od dětského věku je totiž pro jeho další život zásadní věc. Ve škole se navazují neformální vztahy, a když je dítě přijímané kolektivem takové, jaké je, dokáže se mnohem lépe uplatnit i v dospělosti. A platí to oboustranně. Pokud jsou lidé od dětství zvyklí, že do společnosti patří také lidé se zdravotním postižením, nepřijde jim nic zvláštního na tom, že se s nimi potkávají v práci, v dopravních prostředcích a kdekoliv jinde v běžném životě.

V současné době se připravuje nový národní plán na roky 2026 až 2030. Jaké hlavní úkoly bude obsahovat?

Oblastí, v nichž se chceme posunout dál, je celá řada. Velikým tématem je digitální přístupnost a přístupnost výrobků a služeb. Budeme usilovat o to, aby se začala naplňovat ustanovení zákona o požadavcích na přístupnost některých výrobků a služeb, jenž je účinný od letošního 28. června. Pro nevidomé představuje velký problém třeba ovládání přístrojů prostřednictvím dotykového displeje. To se v posledních letech značně rozšiřuje, a alternativy s knoflíky a tlačítky mizí.

Budeme se věnovat i problematice zaměstnávání. Chtěli bychom nastavit motivační nástroje tak, aby se zvýšila zaměstnanost hendikepovaných na volném trhu práce. Chráněný trh práce tvořený specializovanými zaměstnavateli je v Česku poměrně dobře ošetřen, ale začleňování postižených do běžných pracovních kolektivů se nám zatím moc nedaří.

Jde v zaměstnávání hendikepovaných příkladem státní správa?

Státní správa se v tomto směru snaží, ale rozhodně se nedá říct, že by šla příkladem. Ve státní správě vystupuje kromě přístupnosti budov ještě další problém – platí zde služební zákon. Ten stanoví poměrně tvrdé kvalifikační předpoklady, které mnozí hendikepovaní lidé nesplňují. Takže, i když by mnohé instituce tyto osoby rády zaměstnaly, nemohou je s potřebnou kvalifikací sehnat.

Jaké novinky přináší zákon o požadavcích na přístupnost některých výrobků a služeb?

Jedná se o předpis vycházející z evropské směrnice. Mimo jiné definuje okruhy výrobků a služeb, které mají být přístupné pro lidi se zdravotním postižením, případně s jinými druhy omezení. Týká se to například různých čteček, terminálů, bankomatů, dotykových informačních panelů a podobně. Vzhledem k tomu, že na obměnu těchto zařízení je třeba určitý čas, jsou v zákoně stanovena různě dlouhá přechodná období, která mají výrobci a distributoři na to, aby se novým podmínkám přizpůsobili. Půjde o dlouhodobý proces, určitě si nemůžeme představit, že by se od začátku července všechno rázem změnilo. Připravuje se rovněž osvětová kampaň pro přiblížení tématu širší veřejnosti i samotným výrobcům.

Odkud čerpáte informace o tom, kolik zdravotně postižených v Česku žije, jakými potížemi trpí a s jakými problémy se potýkají?

Už téměř dvacet let spolupracujeme s Českým statistickým úřadem, který provádí výběrová šetření osob se zdravotním postižením. Ta jsou opravdu komplexní, přinášejí informace ze všech důležitých oblastí života těchto lidí. Pro nás se jedná o velmi cenná data, protože na jejich základě můžeme připravovat opatření, jež se konkretizují v národních plánech. Výsledky nám pomáhají i v argumentaci, když se snažíme navržená opatření prosadit.

Kromě výstupů z ČSÚ využíváme i další zdroje, například ministerstvo školství zjišťuje počty žáků se zdravotním postižením ve školách nebo ministerstvo práce sbírá data o zaměstnávání hendikepovaných.

Kdo je vlastně zdravotně postižený člověk? Koho takto můžeme označit?

To je poměrně široký pojem. Definice se liší podle účelu. Jiná se používá pro oblast zaměstnanosti, jiná pro sociální zabezpečení, jiná pro antidiskriminační zákon… Obecně je možno vycházet z definice vymezené Úmluvou o právech osob se zdravotním postižením, podle které se osobou se zdravotním postižením rozumí osoba mající dlouhodobé fyzické, duševní, mentální nebo smyslové postižení, které v interakci s různými překážkami může bránit jejímu plnému a účinnému zapojení do společnosti na rovnoprávném základě s ostatními.

Jak výrazně se změnily podmínky pro život postižených za dobu, co působíte v Úřadu vlády?

Dost výrazně. Vývoj jde neustále kupředu. V devadesátých letech tu nebyly žádné bezbariérové přechody, žádná bezbariérová doprava, integrace v běžných školách téměř neexistovala. Dnes jsou postižení mezi lidmi víc vidět, dostávají se do různých profesí, působí v oblasti kultury, sportu, ale i politiky. Je vidět, že postavení těchto lidí se zlepšuje. Ale jak už jsem uvedl, prostoru pro další pokrok do budoucna je tu stále dost.

Jak se pro občany se zdravotním postižením mění přístupnost veřejné správy?

Já myslím, že v zásadě dobře. Řada základních věcí se zlepšuje, mnoho veřejných budov již má bezbariérový přístup a rozšiřuje se i nabídka agend, které lze vyřídit online z domova. Také se postupně zvyšuje přístupnost webových stránek úřadů pro zdravotně postižené osoby. Nedávno jsme dělali průzkum na jednotlivých ministerstvech a zjišťovali jsme, jak jsou na tom v přístupnosti sama ministerstva i jejich příspěvkové organizace. Výsledky ukázaly, že je stále co zlepšovat.

Můžete srovnat úroveň služeb a péče o zdravotně postižené v Česku se situací v jiných zemích?

Rozhodně se nedá říct, že by postavení zdravotně postižených v České republice bylo horší než v ostatních západoevropských zemích. Jsme na tom velmi podobně, oni jsou jen možná v některých oblastech trochu dál. Třeba v přístupnosti budov nebo dopravy, protože to začali řešit o třicet let dřív než my. My je ale rychle doháníme.

Rozhovor vyjde v letním dvojčísle časopisu Statistika&My.