Luděk Tesař: Problémy se mají řešit tam, kde vznikají

Bylo podle vás zřízení krajů v roce 2000 a následné nahrazení okresů obcemi s rozšířenou působností v roce 2003 správným rozhodnutím?

Podle mého názoru šlo o vykročení správným směrem, ale zahájená reforma veřejné správy nebyla dokončena. Kraje zůstaly na půli cesty, v samosprávné agendě nedostaly plné kompetence jako obce. Ministerstva si ponechala kontrolu nad financemi a z krajů se stali takoví pošťáci, kteří doručují peníze od státu příjemcům v území. Samy nemají velké pravomoci rozhodovat, kdo, za co a kolik peněz dostane. Jsem přesvědčený, že by zde měl být víc uplatněn princip subsidiarity, což znamená, že se problémy řeší tam, kde vznikají. Ministerstva, jakožto centrální orgány, mají nastavovat a hlídat kvalitativní standardy, které v mnoha případech chybějí. Vlastní řízení včetně rozhodování o mzdách má u středních škol, nemocnic a dalších institucí zůstat na zřizovateli, tedy kraji. Třeba Ministerstvo školství je dnes ministerstvem učitelů a ne ministerstvem vzdělávání. To je velká chyba, v jejímž důsledku se pak třeba na jednotlivých školách velmi obtížně nastavuje odměňování učitelů na základě kvality.

A co zřízení ORP?

Zde musím uznat, že se udělal velký kus práce. Sice tady vidím nelogické spojení státní správy a samosprávy – rada či starosta jsou nadřízení úředníkům, kteří ve věcech státní správy mají rozhodovat nezávisle, ale to se dá zvládnout.

ORP znamená přiblížení samosprávy níž k občanům, což je dobře. Některá ministerstva však bohužel zařazují zpětný chod a zakládají si nové instituce, jejichž agendu v minulosti zajišťovaly zrušené okresní úřady.

Za největší úspěch reformy veřejné správy považuji zřízení Czech Pointů, díky nimž si občané mohou vyřídit základní výpisy na poště či jiném snadno dostupném místě. To byl úžasný počin, ale od té doby se toho v digitalizaci veřejné správy moc dalšího nezměnilo. Za západním světem tak zůstáváme pozadu.

V loňském roce vykázaly krajské rozpočty celkově přebytek 5,8 mld. Kč a rozpočty obcí dokonce 25,5 mld. Kč. Je to správně? Je přebytek znakem dobrého hospodáře?

Každý, kdo ve veřejné správě cíleně hospodaří s přebytkem, nedělá úplně dobře. Podle zákona č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů mají být peníze používány na veřejné služby a veřejnou správu a myslím, že toho máme v republice tolik zanedbaného, že by žádná obec ani kraj neměla vytvářet cíleně přebytky. Ale uvedené částky jsou ve srovnání s celkovým objemem rozpočtů samospráv poměrně malé, takže je nevidím jako nějak zvlášť problematické.

Absolvoval Provozně ekonomickou fakultu České zemědělské univerzity a od roku 1998 se specializuje na veřejné rozpočty a veřejnou správu. Působil jako analytik Ministerstva financí, poradce ministra financí, ředitel odboru na Úřadu vlády a kancléř hejtmana Pardubického kraje. Od roku 2012 se plně věnuje ekonomickému poradenství samosprávám pod značkou Cityfinance.

Říká se, že obce jsou nejlepšími hospodáři ve veřejné správě. Je to pravda?

Rozhodně ano. Je to vidět už jenom na vzhledu obcí, na infrastruktuře, která v posledních letech přibyla nebo se opravila. Obce se o svůj majetek umějí starat velmi dobře a v drtivé většině si ho zvelebují. Když je majetek ve vlastnictví toho, kdo ho užívá, tak se zlepšuje. Obce mají o svém majetku dobrý přehled, vědí, do čeho potřebují investovat, kolik na to mají peněz, a dokážou hospodařit mnohem efektivněji než stát, který má globální pohled a nerozlišuje detaily.

Ale stát rozděluje dotace, z kterých byla řada těch nových staveb a modernizací infrastruktury v obcích financována…

Problém dotací je, že si je někdo nahoře vymyslí a nutí těm dole, na co je mohou využít. Vím třeba o případu, kdy starosta nechal zrekonstruovat sokolovnu a pět let se v ní nesmělo cvičit, protože náklady hradil z dotace určené na komunitní centrum.

Nebo jiný příklad: v jednom městě mají sedm škol, z toho tři bezbariérové, které s rezervou stačí vykrýt potřebu všech hendikepovaných žáků, kteří zde žijí. Ale když další škola žádá o dotaci na nějakou stavební úpravu nebo modernizaci, musí se stát také bezbariérovou, jinak nemá na dotaci nárok. Peníze se tak vynakládají úplně zbytečně.

Dotace na sociální byty zase brání obcím využít byt jinak, když třeba sociální důvody pominou a obec by chtěla normální byt například pro učitele nebo lékaře.

Nemluvě o tom, že chodí kontroly na takové detaily jako opožděná kolaudace o dva dny nebo hnědé lino místo zeleného. S dotacemi je spojeno strašně moc byrokracie a nejistot – zda máme správně napsanou a podanou žádost, zda dotaci dostaneme, zda se vše stihne v naplánovaných termínech, zda kontrola najde nějakou chybu a my budeme platit pokutu nebo budeme muset dokonce dotaci vracet…

Kdyby obec dostala navíc milion korun do rozpočtu, o jehož využití si rozhoduje sama, tak to je za deset let deset milionů. Od banky k tomu může dostat dalších deset milionů úvěr a za to už se kanalizace i v malé obci udělat dá.

Já tvrdím, že pro dotace v obcích není důvod a že všechno jenom komplikují a prodražují. Projekty v obcích se rozvíjejí daleko rychleji a lépe se znalostí území a bez dotací. Kdyby se peníze z dotací rozpustily přímo do rozpočtů obcí, bylo by to mnohem efektivnější.

Jak se v rozpočtech obcí projeví snížení daňových příjmů následkem pandemie covid-19?

Myslím, že díky tomu, že obce dostaly vyrovnávací kompenzaci 1 250 korun na obyvatele, letos výpadky příjmů zásadně nepocítí. Očekávám výsledné saldo vlastních příjmů kolem mínus pěti procent.

Obezřetný bych byl při sestavování rozpočtu pro příští rok. Makroekonomové zatím nedokážou s dostatečnou přesností odhadnout, jak se letošní výpadky a opatření projeví na výběru daní. Firmy určitě uplatní loss carryback a je také otázka, jestli lidé budou utrácet.

Chybějí nám tedy přesnější statistické údaje?

Určitě. Nedostatek relevantních informací vede k šíření dohadů, katastrofických zpráv a scénářů, kterým lidé rádi a snadno podléhají.

Vidíme to i na situaci s covidem, kdy často dochází až ke zfanatizování statistiky. Třeba čísla o úmrtích jsou vnímána jako údaj, kolik lidí zemřelo na covid. Ale tak to přece není! Ti lidé měli covid, ale v mnoha případech měli i jinou nemoc, které ve skutečnosti podlehli. Další chyba je, že informace se vůbec nedávají do souvislostí. Třeba na následky pádu u nás zemře přes pět set lidí ročně. S covidem zemřelo od začátku roku okolo čtyři sta lidí. (Rozhovor proběhl v polovině srpna – pozn. red.) Mezi nimi je mnoho starých lidí, kteří by zemřeli i tak, jenže měli zrovna covid.

Ve výsledku tedy nevidím covid-19 jako hrozbu, která by vyžadovala tak rozsáhlá opatření. Nejsem zastáncem zmrazení ekonomiky, myslím si, že omezování ekonomických aktivit způsobí víc škody než užitku. Jsou tady daleko vážnější nemoci, na které umírá mnohem víc lidí, ale covid je zveličován falešnou statistikou.

Vraťme se k hospodaření obcí. Jaká opatření by samosprávy v návaznosti na očekávaný pokles příjmů měly udělat?

Řada obcí pod vlivem situace zastavila investování. Což byla největší chyba. Já obce nabádám, aby naopak investovaly co nejvíce. Na účtech by si měly ponechat určitou rezervu, ale pro investice mohou využít levné úvěry. Banky dnes nabízejí obcím úrok v rozmezí půl až jedno procento. Peníze jsou velmi levné, a toho by měly samosprávy využít. Musí se však jednat o investice, nikoliv o výdaje, které nevytvoří žádnou hodnotu a obci se nijak nevrátí.

Mohou samosprávy nějak podpořit podnikání a zaměstnanost ve svých regionech?

Samosprávy mohou v tomto směru přispět dost omezeně. Obce třeba v průběhu pandemie odpouštěly nájmy v prostorách pro podnikatele. To je v pořádku, ale dalších možností přímé podpory už mnoho nemají.

Přesto se ale obce mohou a mají spolupodílet na vytváření dobrých podmínek pro podnikání, a to formou zlepšování infrastruktury. Silnice, parkování, telekomunikační sítě, čistota a pořádek, bezpečnost, dostupnost veřejných služeb, to vše jsou atributy důležité pro to, aby se tu podnikatelé a firmy, ale i místní obyvatelé, dobře cítili a aby měli zájem budovat s obcí dobré vztahy, rozvíjet svůj byznys a platit daně.

Pomohlo by, kdyby přímo do obcí mířilo víc z daní, které platí firmy podnikající na jejich území?

To bych nepreferoval. Daně totiž nejsou uzpůsobené podle místa, kde vzniká přidaná hodnota. Platí se podle bydliště nebo sídla firmy. Daně také nikdy nebyly uzpůsobené k tomu, aby se rozdělovaly. Pro jejich rozdělování neexistuje spravedlivé kritérium. Ty peníze vezmete někde někomu, kdo je vytvoří, a snažíte se je dát někam jinam. Vždycky někomu přitížíte a jiný si polepší.

Spíš než nekonečné hledání spravedlivějšího systému pro rozdělování bych doporučil umožnit daňovou asignaci. Ta funguje v řadě zemí a znamená, že ten, kdo vytvoří novou hodnotu, může sám rozhodnout, co chce podpořit a k čemu bude využita část jeho daní. Například strojírenská firma posílá peníze střední škole, která připravuje její budoucí zaměstnance. Tím dochází k určitému sladění potřeb těch, kteří vytvářejí hodnoty, s veřejným prostorem.

Pomáhají k takovému sladění potřeb obyvatel se samosprávou i tzv. participativní rozpočty?

Participativní rozpočty jsou podle mého názoru zločin. Já jsem zastáncem participativního plánování, nikoliv však participativních rozpočtů. Plánovat se má na základě znalostí toho, co si lidé přejí a chtějí mít, ale z těchto znalostí by měla vzniknout smysluplná a účelná koncepce, která k naplnění těch přání a potřeb bude směřovat. Položit na stůl milion a pozvat lidi, aby vymysleli, za co ho utratit, je nesmysl. Jestli chtějí ohniště u řeky, ať si vezmou každý ze svého 500 korun a ohniště si vybudují.

Mohou samosprávy nějak pomoci s náborem lékařů, učitelů, zdravotních sester do regionů, kde tyto profese chybějí?

Ano, aktivity v tomto smyslu by obec vyvíjet měla. Zvláště v případě, kdy se jedná o učitele do její základní školy nebo lékaře či sestru do místní ordinace. Obce můžou nabízet různé benefity a bonusy, které podpoří rozhodnutí vzdělaných odborníků v nich pracovat, usadit se a založit rodinu. Role obcí a starostů je v tom velmi výrazná.

Do některých oblastí se ale i přes nejrůznější pobídky noví obyvatelé příliš nehrnou. Naopak, mladí lidé z nich odcházejí, populace stárne a obce pomalu vymírají…

Tento trend se brzdí velmi obtížně. Ale zastavuje se a situace se pomalu dostává do nějakých přirozených kolejí. Třeba na Ostravsku nebo Zlínsku ubývalo obyvatel velmi výrazně, ale postupně si to sedá, a mám radost, že obce v těchto regionech začínají nacházet svoji identitu.

Mnoho regionů u nás bylo vybudováno uměle bez ohledu na nějaké historické souvislosti nebo charakter prostředí. Stát třeba podporoval těžký průmysl, těžbu nebo energetiku, a teď se to musí zase nějak srovnat. Na to, samozřejmě, samotné obce ani kraje nestačí. Samosprávy musí spolupracovat se státem, který by o takovou spolupráci měl mít zájem a neměl by obcím házet klacky pod nohy.

Trend stárnutí populace se ale netýká jen některých obcí či regionů. Je minimálně celoevropský…

To je pravda a jedním z důsledků je, že stále větší moc získávají důchodci. Mladí lidé se dostávají na okraj společnosti a zhoršují se jim podmínky k životu. Pořád se řeší důchody, ale ty stejně nikdy nevyjdou finančně dobře. Je tady málo dynamických sil, které by prosadily zdravý pohled na veřejné finance a podpořily, aby sílila střední třída a aby pro lidi bylo výhodné se tady usadit a platit daně.

Dalším velkým problém je přebujelá státní administrativa. Přestože máme počítače a elektronizaci, počet úředníků v ústřední státní správě se nesnižuje. Máme spoustu zbytečných zákonů. Každý politik chce něco řešit, a tak přijde se zákonem. Chce ho udělat rychle, takže ho udělá nekvalitní a potom ho napravuje. Podnikatelské prostředí kvůli tomu trpí hroznou nejistotou. Mnoho předpisů se nedodržuje, protože jsou příliš komplikované, ale důsledek je, že ve společnosti začne převládat názor, že předpisy se nemusejí dodržovat. Ten, kdo je nedodržuje, se má přece líp. Stát by měl provést důkladnou revizi zákonů a vyhlášek, a ponechat v platnosti pouze ty, které jsou opravdu důležité. A pak by měl působit na lidi, aby je dodržovali, aby ti, kdo dodržují předpisy, nebyli ostatním k smíchu.

Rozhovor si můžete přečíst také v časopisu Statistika&My.