Kultura v Česku se musí naučit pracovat s daty

O tom, jaká statistická data o kultuře máme k dispozici a co z nich lze vyčíst, jsme si povídali s Terezou Raabovou ze společnosti Culture Matters.

Zabýváte se stanovováním ekonomických dopadů kulturních akcí. Jaké ekonomické přínosy, kromě příjmů ze vstupného, s sebou kultura nese?

Ekonomické dopady zdaleka nejsou jenom ty viditelné na první pohled. Když například provozujete divadlo nebo uspořádáte festival, lidé si koupí vstupenky, ale tím jejich výdaje nekončí. Musejí se někde najíst, ubytovat, často si koupí nějaký suvenýr na památku, než vyrazí za kulturou, tak si pořídí nové šaty… I lidé, kteří bydlí v místě konání, obvykle návštěvu kulturní události spojí třeba s večeří v restauraci. Vstupné tvoří zpravidla jen menší část ze všech ekonomických dopadů spojených s kulturou.

Jaké zdroje dat při výpočtech používáte?

Vycházíme zejména z tabulek dodávek a užití publikovaných ČSÚ a pracujeme i s daty o zaměstnanosti v různých odvětvích. Z těchto podkladů dokážeme odvodit, že když třeba někdo utratí tisíc korun v hotelu, jaký díl z této částky hotel vydá na mzdy, na energie, potraviny, nákup vybavení a další nákladové položky. Tak můžeme postupně sledovat vliv na navazující odvětví, třeba výrobce potravin nebo nábytku. Díky tomuto řetězení vidíme, že návštěva kulturní akce dopadá na řadu dalších firem z mnoha různých odvětví. Ekonomický efekt kultury je tedy hodně široký a dosahuje i daleko za hranice daného města či regionu.

MgA. Ing. Tereza Raabová, Ph.D.

Expertka na ekonomiku kultury, kreativní průmysly a kulturní politiku. Vystudovala JAMU v Brně, obor hudební manažerství a Vysokou školu ekonomickou v Praze obor mezinárodní obchod a cestovní ruch. Absolvovala stáže a odborné kurzy ve Finsku, Kanadě a Nizozemsku. Je autorkou certifikované metodiky pro výpočet ekonomických dopadů kulturních organizací a zakladatelkou společností Economic Impact Art a Culture Matters, které se touto problematikou zabývají. Pomáhá kulturním organizacím, městům a obcím se zpracováním strategií v oblasti kultury a ekonomických analýz.

Kulturní akce však mohou mít i negativní dopady. Například zatěžování hlukem, nepořádek, neúměrně vysoká návštěvnost… Počítáte také s těmito jevy?

V input-output analýze se počítají jen pozitivní ekonomické důsledky, tedy v podstatě příjmy do regionu. Ale s těmi negativními jevy se dá velmi dobře pracovat. Ukazují to příklady měst, která trpí velkou koncentrací turistů, takzvaným overturismem. Třeba o Českém Krumlově se vždycky psalo, že má tyto problémy. Běžně se stávalo, že tam ve stejnou dobu přijelo několik zájezdů s cizinci, všichni se tlačili na jednom místě, byl tam nával, a za pár hodin zase všichni zmizeli a historické centrum zůstalo liduprázdné. Město to vyřešilo zavedením nového parkovacího systému. Zřídilo odstavné parkoviště pro autobusy a v centru jen pár ostrůvků pro rychlý nástup a výstup. Spustilo rezervační systém, takže když se zaregistrujete včas a přijedete na delší dobu, máte výhodu proti těm, kteří se registrují na poslední chvíli a ve městě chtějí strávit jen pár hodin. Nabídlo také další zajímavé cíle mimo zámek a centrum. Nárazové vlny se tak podařilo rozmělnit, návštěvnost se rozložila do širšího prostoru i časového období a o overturismu v Českém Krumlově už skoro není slyšet. Navíc město získává nemalé peníze za parkování.

Důležité tedy je s negativními jevy pracovat a nastavit systém tak, aby byl výhodný pro všechny aktéry. V Česku jsme zatím na začátku, ale většina problémů se dá nějak řešit.

Chybějí vám nějaká statistická data týkající se kultury?

Musím říct, že dat je v Česku docela dost. Kromě kulturní statistiky zajišťované organizací NIPOS a statistik z ČSÚ využíváme i data od agentury CzechTourism, která zjišťuje informace o účastnících cestovního ruchu. Kolik a za co utrácejí, jaké cíle vyhledávají a podobně. Protože jsem členkou různých mezinárodních organizací, mám možnost porovnat situaci u nás a v zahraničí. A ve většině zemí nemají tolik základních tvrdých dat, jako máme my. Kulturní instituce si tam musejí samy organizovat náročné výzkumy, aby zjistily, jak na tom je jejich obor. V tom máme velkou výhodu. Na druhé straně je pro ně snazší ve vlastním výzkumu přidat nebo změnit nějaké otázky a věnovat se určité oblasti podrobněji. To je v našich oficiálních statistických šetřeních poměrně složité.

Jaké změny by v kulturní statistice byly nejvíc potřeba?

Kulturní statistika u nás byla řadu let kritizovaná, ale teď se díky aktivitám státní organizace NIPOS začíná měnit. Zjištěná data by v prvé řadě měla být užitečná pro samotné kulturní instituce, což se v některých oblastech nedařilo zcela naplnit. NIPOS však přizval kulturní subjekty k diskuzi a z většiny kritiků se stali partneři. Když sami mohou ovlivnit, co a jak se bude zjišťovat, vidí ve statistice smysl a jsou také ochotní údaje poskytovat. Protože jim samým to pomůže, když budou vědět, jak jsou na tom ostatní, a jakým směrem se jejich obor vyvíjí.

Velmi pozitivně hodnotím, že v Česku máme takzvaný satelitní účet kultury, který sleduje řadu různých datových zdrojů a vybírá z nich údaje, které souvisejí s kulturou. Na rozdíl od dat NIPOS poskytuje účet kultury spíše makroekonomický obrázek o kultuře – podíl na českém hospodářství a podobně.

Co je ale potřeba určitě v české kulturní praxi zlepšit, je práce s daty a jejich vyžívání v praxi. Tedy sběr dat, jejich pochopení a rozhodování na základě dat. V tomto jsme na začátku jak na úrovni jednotlivých kulturních organizací, tak na úrovni kulturní politiky samospráv a státu. Například většina kulturních organizací nemá žádná data o tom, kdo jsou jejich návštěvníci – odkud jsou, jak často přicházejí, a podobně. Řada samospráv zase nemá přehled o počtu kulturních organizací a zařízení na svém území.

Dají se nějak kvantifikovat i neekonomické dopady kulturních akcí?

Do našich studií tyto neekonomické dopady také zahrnujeme, popisujeme je ale slovně. Kultura tady totiž není primárně od toho, aby generovala ekonomický zisk. Musíme si uvědomit, že přínos kultury spočívá hlavně v něčem jiném. Kultura pomáhá kultivovat společnost. Lidé se cítí spokojenější, vytvářejí se kvalitnější společenské vztahy a vazby, udržuje se komunitní život, funguje veřejný prostor. Mnohá naše města už chápou, že jim kultura pomáhá v komunikaci s občany, s tím, aby obyvatelé v místě takzvaně zapustili kořeny, aby vzali město za své a spoluvytvářeli veřejný prostor. Proto zpracovávají kulturní strategie a vyčleňují na kulturu nemalé částky v rozpočtech. Myslím, že přístup ke kultuře se u nás v poslední době hodně změnil k lepšímu. Lidé chápou, že kultura má hlavně společenskou roli, a ty finanční dopady jsou vlastně jenom takový benefit a argument pro politiky, že když se to dobře nastaví, může to fungovat i ekonomicky.

Takže podpora kultury už v českých městech není problém?

Je to hodně různé. Města mají výrazně odlišné podmínky. Například v moravském Mikulově, kde je spousta kulturního dědictví, funguje krajská příspěvková organizace, městská organizace, je tam obrovský amfiteátr a další infrastruktura. Naproti tomu Velké Meziříčí, které má o polovinu více obyvatel, provozuje de facto jen kulturní dům, knihovnu a městské muzeum v pronajatých prostorách. Nebo v Brně působí devět městských příspěvkových organizací a k tomu ještě krajské instituce, což je nesrovnatelné třeba s Českými Budějovicemi, kde město zřizuje jenom jednu příspěvkovou organizaci a kulturní infrastruktura je tam velmi slabá. Teď, vzhledem k tomu, že České Budějovice získaly pro rok 2028 titul Evropské hlavní město kultury, se to začalo posouvat k lepšímu.

Projevila se na množství a kvalitě kulturních akcí v Česku nějak výrazně poslední krizová léta?

Dopad byl určitě velký. Naštěstí se mnoho oborů dokázalo udržet pomocí veřejných prostředků, grantů nebo dárcovství, které výrazně narostlo. Někdo to nepřežil, ale spoustu věcí se podařilo zachránit. Významně se však změnilo chování návštěvníků kultury. Vstupenky se dnes kupují na poslední chvíli, lidé už tolik neplánují. Výslednou návštěvnost tak ovlivňuje strašně moc faktorů, od počasí, přes dopravní situaci až třeba k tomu, jak se člověk ten den vyspal nebo jestli ho během dne něco rozčílilo v práci. Provozovat kulturní zařízení je proto velmi nevyzpytatelné. Do toho přišlo obrovské zvýšení nákladů – na energie, honoráře, dopravu, materiální vybavení. Z oboru také odešlo mnoho technických pracovníků, kteří zpravidla vykonávají svou profesi jako OSVČ a během covidové pandemie ze dne na den přišli o práci. Teď tito lidé chybějí a je jich velký nedostatek. Je těžké je najít i zaplatit.

Ve které oblasti je situace nejhorší?

Řekla bych, že nejvíc byly zasaženy právě osoby vykonávající kulturní činnosti jako živnost. Ukázalo se, že stát a statistiky tyto lidi vůbec nevidí. Oni mají v živnostenském listě uveden nějaký obecný obor činnosti, z něhož nelze vyčíst, že dělají zvukaře nebo osvětlovače. Proto vypadávají ze všech systémů sledování, a tedy i podpory kultury. V současné době v Česku běží mapování kulturního kreativního sektoru, na které byly vyčleněny peníze z Národního plánu obnovy. Tak věřím, že se podaří (nejen) oblast OSVČ v kultuře lépe popsat a nastavit pro ni i systém podpory či vzdělávání.

Mohla byste doporučit nějaké osvědčené modely financování kultury ze zahraničí, které by se daly využít ke zlepšení situace i u nás?

Něco zlepšovat se dá určitě vždycky, ale řekla bych, že rámcově to tady funguje poměrně dobře. Otázka, kterou teď řešíme s Univerzitou Palackého v Olomouci, je nastavení právních forem v kultuře. Zkoumáme efektivitu některých právních forem a porovnáváme je se zahraničím. Například v Německu či Rakousku velké kulturní provozy jako opery, divadla a podobně fungují v rámci poměrně složitého holdingu různých právních subjektů. Součástí je servisní organizace typu s. r. o., která dokáže velmi pružně zajistit technické věci a ekonomiku, a vedle toho existuje něco jako příspěvková organizace, která zaměstnává umělce. U nás tvoří páteřní síť kultury příspěvkové organizace, jež se musejí řídit poměrně rigidními ustanoveními zastaralého zákona. Velmi silně podléhají zřizovatelům, kteří mohou z hodiny na hodinu odvolat ředitele, rozhodují o financích a podobně. Na druhé straně, když příspěvkovka skončí ve ztrátě, může si být jistá, že zřizovatel ji uhradí. Nezávislé instituce mají větší problém, ale zase jsou svými pány.

Musím také přiznat, že politická kultura u nás je většinou slušná a příspěvkovým organizacím se nechávají poměrně volné ruce v dramaturgii i v uměleckém programu. Když však vidíme, co se děje na Slovensku, vyvstávají obavy, abychom se nedostali do podobné situace. To by určitě nebylo dobré.

Jak si představujete, že bude fungovat oblast kultury v Česku třeba za pět let? Co by se do té doby mělo změnit a jaké hlavní tendence se naplní?

Nejprve je třeba zmínit pozitivní událost, jež byla vyvolána krizí v období covidu. Tehdy se celá kulturní scéna u nás semkla a dokázala prosadit, že z Národního plánu obnovy se vyčlenilo několik miliard na kulturu. To je obrovský úspěch, a určitě se to projeví pozitivně.

Do budoucna očekávám, že se bude dále rozšiřovat strategické plánování v kultuře. V současné době začíná vznikat nová státní kulturní politika na další pětileté období a své kulturní strategie má a pravidelně aktualizuje i většina velkých měst. Čím dál větší problém je ovšem kultura na malých obcích. Lidé z nich cestují za prací do větších center, a pokud zůstanou ve městě i po práci na kulturní vyžití a z vesnice se stane jen noclehárna, protože je tu levnější bydlení, nebude to pro venkov úplně dobré. Na tom je tedy třeba zapracovat a vytvořit v regionech dobré podmínky pro komunitní akce. S tím úzce souvisí infrastruktura. Trochu přeháním, ale téměř všechny kulturní domy u nás se postavily za minulého režimu. Od té doby nevzniklo skoro nic. Teď se řeší výstavby velkých sálů v Praze, v Brně a v Ostravě, ale ve středních a menších městech a obcích chybějí peníze i jen na rekonstrukce stávajících sálů. Natož, aby se stavěly nové. Do této oblasti by mohlo směřovat daleko víc peněz než v současnosti, protože když není infrastruktura, nepřijede ani kapela. Musela by si přivézt a nainstalovat celou aparaturu, což je hodně náročné.

Zkrácený rozhovor bude otištěn v únorovém vydání Statistika&My.