Každý může dělat alespoň něco

Přestože to mnohdy vypadá, že řešení globálních environmentálních problémů nemohou jednotlivci ovlivnit, Bedřich Moldan apeluje, abychom úsilí o kvalitnější životní prostředí nevzdávali. Přispět ke zlepšení vyhlídek na budoucnost můžeme všichni.

Jak kvalitní statistiku o životním prostředí u nás máme?

Já mám ke statistice, a speciálně ke statistice životního prostředí velmi blízko. Když jsem v polovině devadesátých let zastupoval Českou republiku v OSN v rámci komise pro udržitelný rozvoj, navrhl jsem pracovní program pro vývoj indikátorů udržitelného rozvoje. V roce 2000 pak byla vydána takzvaná modrá kniha, ve které byly ty indikátory sepsány. Jeden z přípravných workshopů probíhal i u nás v Průhonicích, což dodalo ochraně životního prostředí v Česku velký impulz. A protože indikátory jsou v mnoha případech založeny na statistice, pomohlo to i v tomto směru a statistika životního prostředí je v České republice na velmi vysoké úrovni.

Co ze statistických dat vyplývá? Jaký je současný stav našeho životního prostředí?

Vrátím se opět do devadesátých let. Když jsme začínali v novém režimu, bylo dat velice málo a mnohá z nich navíc nebyla snadno přístupná. Poté, co se postupně podařilo sestavit celkový obrázek o stavu životního prostředí, naskytl se pohled značně zdrcující. Životní prostředí u nás bylo opravdu velmi špatné.

Nicméně s nástupem demokracie se tímto směrem napřela značná pozornost, a to jak ze strany veřejnosti, tak i oficiálních institucí a politiků. Vždyť kvůli neúnosnému stavu životního prostředí začali lidé demonstrovat ještě před listopadem 1989 a byl to jeden z faktorů, který vedl k pádu komunistického režimu. Díky tomu se podařilo situaci velmi rychle výrazně zlepšit. Například emise oxidu siřičitého poklesly za deset let skoro o devadesát procent. Zlepšila se kvalita vody, zavedl se systém nakládání s odpady, pravidla ochrany životního prostředí byla zakotvena do legislativy… Udělalo se toho opravdu hodně.

Okolo roku 2000 jsme se dostali v podstatě na úroveň evropského průměru, ale bohužel, od té doby už to tak rychle nejde. Společnost začala věnovat větší pozornost ekonomickým otázkám a otázkám životní úrovně, a problematika životního prostředí už tolik zájmu nevzbuzuje. Z různých šetření vyplývá, že lidé jsou s kvalitou životního prostředí spokojeni a nevnímají ji jako nějaký velký problém.

prof. RNDr. Bedřich Moldan, CSc., dr. h. c.

Vystudoval Matematicko-fyzikální fakultu Univerzity Karlovy, obor analytická chemie. V letech 1959–1989 pracoval v Ústředním ústavu geologickém, kde zkoumal geochemii životního prostředí. V roce 1990 se stal prvním českým ministrem životního prostředí, a následně zastupoval ČR v otázkách životního prostředí při jednáních v OSN a EU. Zakládal Centrum pro otázky životního prostředí Univerzity Karlovy, kde stále na částečný úvazek pracuje.

V čem by se tedy životní prostředí u nás mělo ještě zlepšit?

Významným problémem je třeba nevhodné hospodaření v krajině – veliké lány s monokulturami. Pořád také máme dost znečištěnou vodu, zejména v menších tocích. Vzhledem k rozptýlené sídlištní struktuře je náročné zajistit instalaci čistíren odpadních vod všude, kde by jich bylo třeba.

Oficiální představitelé se také často hrdě chlubí tím, že naše země plní evropské závazky na emise skleníkových plynů a další podobná kritéria. Jenže už neříkají, že ty závazky mají srovnávací základnu v první polovině devadesátých let. A díky obrovskému zlepšení do roku 2000 vycházíme stále dobře, i když v poslední době snižujeme emise spíš podprůměrně. Zaostáváme rovněž v zavádění obnovitelných zdrojů energie. Nejde ovšem jenom o zdroje. Je třeba podporovat transformaci celého energetického systému, včetně ukládání energie, rozvoje přenosové soustavy, chytrých sítí. V tom zůstáváme značně pozadu, a jsem z toho smutný.

Má se mezi obnovitelné zdroje počítat i jaderná energie?

Můj postoj se dlouhodobě liší od toho, co podporuje naše vláda, opozice a i velká část veřejnosti. Já si nemyslím, že bychom se měli spoléhat na jaderné zdroje. Dá se sice říct, odhlédneme-li od náročné výstavby, že se v principu jedná o zdroje s minimálními emisemi skleníkových plynů, já jsem však přesvědčen, že ve srovnání s jinými způsoby a zdroji energie nejsou z mnoha důvodů výhodné. Hlavně po ekonomické stránce jsou velmi drahé. Například cena energie z jádra zůstává několik posledních desetiletí pořád v podstatě stejná, nebo dokonce mírně roste, zatímco ze všech obnovitelných zdrojů, a zejména z fotovoltaiky a větru, setrvale klesá, a bude dál klesat. Rychle se také zlepšují technologie pro ukládání energie, ať už jsou to baterie, nebo jiné způsoby, třeba do tepla nebo vodíku.

Důležitá je ale i otázka účinnosti využívání energetických zdrojů, tedy management poptávky. Jde o to, aby se postupně proměnil celý energetický systém, v němž zdroje hrají sice zásadní, ale nikoliv jedinou úlohu. Z hlediska managementu je výhodnější, pokud máte zdroje geograficky rozptýlené a když není potřeba vyvádět velké výkony z jednoho velkého zdroje. Ale to vyžaduje podporu technologického rozvoje, která u nás není dostatečná.

Zmínit musím i skutečnost, že jaderná energie s sebou nese nejrůznější rizika, včetně těch katastrofálních. Úplně odstranit je nelze nikdy. Je pravda, že z hlediska bezpečnosti se jaderná energie podstatně vylepšila, ale to je právě spojeno s vysokými náklady, které ji činí ekonomicky nevýhodnou. Nemyslím si tedy, že jaderná cesta je správná.

Jak hodnotíte vývoj nakládání s odpady v Česku?

Nejsme na tom úplně dobře. Na jedné straně je pozitivní, že naši přírodu už nehyzdí černé skládky a že Češi intenzivně třídí, na druhé straně však pořád máme velmi vysoký podíl skládkování a vytříděné plasty nedokážeme recyklovat. Velmi mnoho jich nakonec stejně končí na skládce nebo ve spalovně.

Dají se ale všechny odpady znovu využít?

Úplně stoprocentně to nejde, vždycky nějaké odpady zbydou. Mohou však být v takové formě a v takovém množství, že to nějak zvlášť nezatíží životní prostředí. Ale nejde jenom o recyklaci. Musíme se dívat na celý systém. Začít u výběru surovin a pokračovat přes zpracování i spotřebu tak, aby vše umožňovalo snadnou recyklaci a co nejméně poškozovalo přírodu. Není to jednoduché, a nelze se zaměřit na jediný zdroj. Snadná cesta neexistuje, vše je vzájemně provázáno, ale rozhodně nemůžeme rezignovat. Začít můžeme třeba tím, že budeme minimalizovat spotřebu surovin, zejména nerostných, jejichž těžba v celosvětovém měřítku neustále roste značným tempem.

Vlastní recyklace, třeba v případě plastů, je velmi komplikovaný problém, protože plastů je mnoho druhů se značně rozdílným složením a technologií výroby. Ale řadu z nich bychom mohli nahradit přírodními materiály, například v textilu. Přijde mi absolutně nesmyslné, když si naši chovatelé ovcí stěžují, že nemají odbyt na vlnu, a přitom jsou všechny oděvy z umělých vláken. Vlna je fantastický materiál, kterému by se měla věnovat podstatně větší pozornost. Je veliká škoda, že se tím nikdo nezabývá.

Jaký je váš názor na zálohování PET lahví?

Myslím, že by se rozhodně mělo zavést, a doufám, že se to podaří.

Odpůrci zálohování ale upozorňují na skutečnost, že se tím pouze vyčlení nejlukrativnější část odpadních plastů a se zbytkem si stejně nebudeme umět poradit...

No tak vyčleníme aspoň něco a nějak začneme. Třeba to donutí výrobce, aby i ostatní věci dělali z materiálů, které se dají recyklovat.

Kde vidíte největší globální environmentální hrozby?

Souhlasím s OSN, která definovala trojí vážné ohrožení. Tedy události spojené se změnou klimatu, s poklesem biologické rozmanitosti a s velmi rozsáhlým a různorodým znečištěním planety. Změna klimatu je na jedné straně velmi bezprostřední, dotýká se nás všech, což už nelze popřít. Naštěstí u nás ve střední Evropě jsou ty důsledky stále ještě relativně mírné, i když tím nechci snižovat dopady povodní nebo extrémního sucha. Redukce biodiverzity, tedy snižování počtu druhů živočichů a rostlin na první pohled tak zřetelná není, ale jde o dlouhodobý a velmi nebezpečný jev. A typů znečištění je velmi mnoho, v poslední době se třeba hodně mluví o zamoření prostředí plasty a mikroplasty. Plastů se vyrábí stále více, ale jen velmi málo se jich recykluje. To ale není jediné znečištění. Lidé používají také mnohé nebezpečné látky, například takzvané věčné chemikálie, které se přirozenou cestou nerozkládají, v prostředí přetrvávají velice dlouho a dnes jsou obsažené takřka všude a ve všem. V buňkách živých organismů přitom způsobují různé změny, které mohou mít velmi vážné následky.

Dokážou lidé zpomalit, nebo dokonce zastavit globální oteplování?

Zpomalit doufám, že ano, ale zastavit v žádném případě. Oteplování je způsobeno skleníkovými plyny, a ty jsou v atmosféře již emitovány a mají dlouhou dobu životnosti, některé až stovky let. To znamená, že po další desetiletí, staletí, a možná i tisíciletí v atmosféře zůstanou a budou na ni působit, i kdybychom je nějakým zázrakem zítra úplně přestali emitovat. Ale rozhodně se růst teploty dá zpomalit tím, že jejich emise budeme snižovat. To bychom měli dělat co možná nejrychleji, aby změny klimatu nebyly tak razantní a jejich důsledky tak katastrofické. Bohužel se to zatím nedaří.

Jak významný problém pro životní prostředí představuje narůstající lidská populace, která má ještě před koncem tohoto století dosáhnout skoro 11 miliard? Je Země schopna uživit tolik lidí?

Poslední globální demografické výsledky ukazují, že nárůst se zpomaluje a těch 11 miliard se možná ani nedosáhne. Jediný velký region, kde lidí stále výrazně přibývá, je subsaharská Afrika. Myslím si ale, že celkový počet zásadním problémem není. Zásadní problém je, že lidé mají vysoké materiální nároky a chtějí zvyšovat svou životní úroveň, což je v zemích globálního jihu mnohdy oprávněné. Nikdo nechce žít v bídě a nedostatku. Objevují se tedy názory, že sever by se měl uskrovnit a s jihem se o svůj blahobyt rozdělit. To se ale ve světovém měřítku neděje, protože lidé se nějak zásadně uskrovnit rozhodně nechtějí. Je tedy potřeba zavádět nové postupy a prohlubovat cirkulární ekonomiku, aby rozvoj a zvyšování životní úrovně v Africe nebyly spojeny s vysokou zátěží životního prostředí. To je jeden z nejzávažnějších problémů, které vůbec máme. Jeho řešení však vyžaduje globální mnohostrannou spolupráci prakticky všech zemí na planetě. Ta je ale v důsledku brutální ruské agrese na Ukrajině v poslední době velmi zásadně narušena. Což má zásadní dopady nejen pro Ukrajinu a její bezprostřední okolí, ale výsledkem je i to, že světový řád, který mohl zajistit určitou spolupráci v životním prostředí i v řadě dalších oblastí, se do velké míry hroutí. Když to tedy řeknu velice stručně, tak nemám strach z toho, že lidí je víc, ale mám strach z toho, že jejich často oprávněné nároky na vyšší životní úroveň jsou uspokojovány způsobem, který je po ekologické stránce devastující.

Co můžeme pro zlepšení situace dělat jako jednotlivci, když globální spolupráci států asi dost těžko ovlivníme?

Je třeba si uvědomit, že lidé nejsou jenom jednotlivci. V prvé řadě mají zpravidla rodinu, a když jde o spotřebu, mluvíme spíše o rodině než o jednotlivci. Nakupujeme jako rodina a společně také spotřebováváme. Měli bychom se tedy podívat na svou uhlíkovou stopu a spotřebu usměrnit tak, aby naše chování bylo co nejméně zatěžující pro životní prostředí. Když například chodím na procházky, vidím velmi často u rodinných domů přeplněné černé popelnice na směsný odpad. Naše rodina má černou popelnici poloviční, a stejně ji během čtrnácti dnů, kdy se vyváží, nestihneme naplnit. Věcí, které vyhazujeme, je absolutní minimum. Část odpadů také kompostujeme nebo třídíme do barevných kontejnerů.

Kromě rodiny máme také zaměstnání nebo studujeme a do zaměstnání a do školy se nějak dostáváme. Já jsem chodil do práce většinou pěšky, dobré je jezdit na kole nebo využívat hromadnou dopravu. To také můžeme sami ovlivnit. V práci jsme v nějaké pozici a i v ní lze brát ohled na životní prostředí. Například řidič svým stylem jízdy ovlivňuje spotřebu pohonných hmot, úředník v kanceláři může snížit spotřebu papíru tím, že zbytečně vše netiskne; podobných příkladů je celá řada. Značný vliv na životní prostředí mají zemědělci. U těch našich mě velmi mrzí jejich odpor k platbám na environmentální opatření.

Další šanci na to, jak prosadit přírodě prospěšná opatření, skýtají různé spolky, sdružení a komunity, které mohou v ekologické oblasti působit velmi aktivně. Vždyť organizace občanské společnosti hrály zásadní roli už při vzniku světového ekologického uvědomění v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století. Například Den země vznikl jako happening iniciovaný několika jednotlivci v USA, a hned prvního ročníku v roce 1970 se zúčastnilo 20 milionů Američanů. A to tenkrát neexistoval internet ani žádné sociální sítě.

Není tedy pravda, že jako jednotlivci nemůžeme nic ovlivnit. Lidé nejsou bezmocní a každý může dělat alespoň něco podle toho, kde žije a jakou má pozici.

Rozhovor vyjde v posledním letošním tištěném vydání časopisu Statistika&My.