Jen se souhlasem úřadů

Práce přesčas nebyla v dobách 1. republiky příliš rozšířena.

Československo těsně po skončení 1. světové války zažívalo vysokou nezaměstnanost, růst cen a pokles mezd, což vedlo k propuknutí demonstrací a protestů. Představitelé státu reagovali přijetím mnoha nařízení ve prospěch pracujících, z nichž nejdůležitější byl zákon o osmihodinové pracovní době z 19. prosince 1918. Ustanovení nařizovalo maximální počet hodin strávených v zaměstnání na osm hodin denně a čtyřicet osm hodin týdně (pracovním dnem byla i sobota). Týkalo se všech zaměstnanců jak v soukromé, tak státní sféře.

Zákon měnil mnohem více než jen pracovní dobu. Nařizoval například povinné přestávky v rozsahu alespoň patnácti minut po pěti hodinách práce, noční chod podniků byl povolen pouze v případě nezbytnosti, zakazoval práci dětí, dokud nedokončily základní vzdělání a nedovršily 14 let, muži do 16 a ženy do 18 let mohli vykonávat pouze lehké práce. Každé prodloužení práce nad 8 hodin denně se považovalo za práci přesčas a muselo být zaplaceno. K povolení přesčasů byl nutný souhlas úřadů, které kontrolovaly dodržování ustanovení zákona, a pokud došlo k jeho porušení, byl zaměstnavatel nucen zaplatit pokutu a ve vážnějších případech mu hrozilo i vězení.

Oficiální statistiky přesčasů

Díky povinnému úřednímu povolení pro zaměstnavatele můžeme dnes zjistit, jak byla přesčasová práce před sto lety v tehdejším Československu rozšířena. Zdrojem informací jsou pravidelné roční přehledy zveřejňované v časopise Zprávy Státního úřadu statistického. Tehdejší statistici nicméně upozornili, že uvedená data se týkají pouze oficiálně povolené práce přesčas, nikoliv skutečně odvedené.

V roce 1923 příslušné úřady udělily celkem 1 597 povolení k práci přesčas pro 1 556 závodů, které zaměstnávaly 290 299 osob. Práci přesčas v nich skutečně vykonalo 79 606 zaměstnanců, tedy 27,4% ze všech. Nad stanovený limit pracovalo 39 822 mužů a 39 784 žen. Za celý rok 1923 vycházelo na jednoho zaměstnance v průměru 41,1 hodiny přesčasů.

V 1 232 případech (77,1%) bylo uděleno povolení na dvě hodiny práce navíc, ve 144 případech se povolení týkalo 1,5 hodiny, ve 207 případech jedné hodiny a ve 14 jen půl hodiny denně přes normální pracovní dobu.

Z celkového počtu 3 273 645 povolených hodin bylo v roce 1923 skutečně využito 3 195 853. Z rozdílu 77 792 hodin připadalo 27 516 na nevyužité hodiny buď následkem odvolání objednávek, odmítnutí zaměstnanců pracovat přesčas nebo z jiných důvodů. Zbylých 50 276 byly pracovní hodiny sice povolené, ale s platností pro leden a únor následujícího roku 1924.

Přesčasy hlavně v textilkách

Počet žen zapojených do práce přesčas byl o málo vyšší než mužů. Jednalo se z větší části o dělnice v textilním průmyslu, které tvořily 70,1% ze všech žen pracujících přesčas. Také proto bylo nejvíce povolení v roce 1923 uděleno v župě brněnské s rozsáhlým textilním průmyslem (18,7% všech povolení).

V teritoriálním členění připadlo na Čechy 55% všech povolení, na Moravu se Slezskem 37,8%, na Slovensko 6,7% a na Podkarpatskou Rus 0,5%. Například v Praze vykonávalo práci přesčas jen 1 386 mužů a 789 žen. Z hlediska odvětví zaujímal největší část daných povolení textilní průmysl (37,0%). Zhruba stejným dílem pak byly zastoupeny potravinářský průmysl (9,1%), dřevozpracující průmysl (8,2%), strojní výroba (7,6%) a zpracování kovů (7,6%).

Z údajů Výběrového šetření pracovních sil ČSÚ vyplývá, že v současnosti skutečně odpracuje 40 a více hodin týdně zhruba 2,8 milionu zaměstnanců. Průměrný týdenní počet obvykle odpracovaných hodin u zaměstnanců pracujících na plný úvazek činil 40,2 hodiny, v případě mužů 40,7 hodiny a žen 39,7 hodiny.

Článek si můžete přečíst v prosincovém dvojčísle časopisu Statistika&My.

Pozn.: zdroj titulního obrázku – Wikimedia.