Je věznice hotelem?

Na tuto a spoustu dalších otázek nám odpověděl generální ředitel Vězeňské služby České republiky generálmajor Simon Michailidis.

Jak plné jsou české věznice?

Dnes (polovina dubna, pozn. red.) máme 19 700 vězňů a brzy jich bude dvacet tisíc. Letos rychle přibývají, ale zatím se nám nepodařilo odhalit příčinu. Naše věznice jsou téměř plné, některé už začínají být výrazně přeplněné. Celková obsazenost je okolo 98 procent kapacity.

Můžete porovnat počty vězňů u nás s jinými evropskými zeměmi?

Jsme na tom bídně a nezdráhám se říct, že pro tak vyspělý stát, jakým je Česká republika, je to ostuda. Našich 180 až 200 vězňů na sto tisíc obyvatel znamená zhruba dvojnásobek oproti Německu, Rakousku a celé řadě dalších zemí včetně Francie, která má v přeplněných věznicích velký podíl cizinců z naprosto odlišných kultur, a přesto dokáže udržet úroveň okolo 100 vězňů na sto tisíc obyvatel.

My se v EU řadíme mezi takové státy jako Polsko, Litva, Slovensko nebo Maďarsko.

Mgr. Simon Michailidis, MBA

Vystudoval Husitskou teologickou fakultu Univerzity Karlovy. Ve Vězeňské službě ČR působí od roku 1993. Začínal jako strážný ve Věznici Opava, v letech 2010 až 2016 byl ředitelem věznice ve Stráži pod Ralskem. Během kariéry se věnoval zejména oblastem zaměstnávání odsouzených, zvyšování úrovně odborného zacházení a spolupráce s neziskovým sektorem. Funkci generálního ředitele VS ČR vykonává od roku 2021.

To určitě není chvályhodné. Kde máme hledat příčinu tohoto stavu?

To není otázka pro představitele vězeňství, ale spíš pro ty, kteří tvoří legislativu a koncept sankční politiky státu. Nemyslím si, že výrazně nižší počet vězňů by nutně musel souviset se snížením bezpečnosti ve společnosti. Vždyť Rakousko nebo Německo jsou obdobně bezpečné země jako Česko, a přesto je tam podíl vězněných poloviční. Naopak Rusko a USA jsou země s jednoznačně nejvyššími počty vězňů na sto tisíc obyvatel na světě, a jak jsou na tom s bezpečností svých obyvatel, je obecně známo. Rozhodně to není rozhodně stav, který bychom si mohli přát u nás.

Pomohlo by třeba větší uplatňování alternativních trestů?

Určitě. Z mého pohledu má obrovský význam například trest domácího vězení. Pokud by byl koncipován tak, aby o odsouzeném byl neustálý přehled prostřednictvím elektronického monitoringu pohybu, byl by velmi vhodný pro spoustu lidí, kteří si nyní odpykávají trest ve věznicích. V případě méně závažných trestných činů a přečinů je domácí vězení výhodnou alternativou. Potrestaný člověk pociťuje sankci velmi nepříjemně, je značně omezen na svobodě, zároveň negeneruje vysoké riziko pro okolní společnost, je pod kontrolou, ale nepřichází o práci, platí daně, případně výživné a nerostou mu dluhy.

Vysokou účinnost může mít i finanční postih, který naše soudy v posledních letech začaly využívat více než dřív, ale nejsem si jistý, zda je to dostatečné. Ve věznicích pobývá přibližně 800 až 900 lidí za zanedbání povinné výživy. Mnoho z nich nechce platit výživné z důvodů osobní antipatie vůči partnerce, a až ve vězení jim dojde, že to měli řešit jinak. Že ubližovali nejen té partnerce, ale také svým dětem. Když nastoupí do vězení, tak sice zpravidla pracují, ale podle vyhlášky dostávají za svou práci většinou polovinu minimální mzdy. Téměř celá částka se vyčerpá na úhradu pohledávek, které mají, včetně výživného, a jim už nezůstane skoro nic. Výživné je přitom obvykle významně nižší, než by platili na svobodě z výdělku v běžném zaměstnání. Takový trest ze společenského hlediska nedává žádný smysl. Nepomůže ani odsouzenému, ani jeho dítěti, ani partnerce, ani společnosti jako celku. Funguje tady spíš emočně odplatná funkce trestu, že si můžeme říci: „Tak ho konečně zavřeli! A donutí ho, aby platil.“

Jsem však přesvědčený, že společnosti by se více vyplatilo zajistit takovému člověku doprovod a probační dohled a pomoci mu, aby svou povinnost plnil i na svobodě, a zároveň musel snést nějakou sankci. Zkušenosti ze zahraničí ukazují, že takový postup je možný a dává smysl.

Na kolik přijdou společnost náklady na jednoho vězně?

Když započítám kompletní náklady na Vězeňskou službu, která kromě práce ve věznicích zajišťuje i další služby jako třeba justiční stráž, tak to vychází zhruba na 1 900 Kč na vězněnou osobu a den. To je sice velmi vysoká částka, ale v zemích, které si bereme za vzor, například ve Švédsku, je to v přepočtu kolem 3 500 Kč na vězně a den. V některých dalších zemích, například ve Švýcarsku, je to ještě výrazně více, přes sedm tisíc korun. Pokud ale ty částky pomáhají zajistit, aby vězněných bylo méně a do vězení se nevraceli, pak se vyplatí.

Mnozí lidé mají představu, že vězení je takový hotel, kde si odsouzení užívají pohodlí. Jak to tedy ve věznici opravdu vypadá?

Začnu trochu ze široka. Někdy v polovině devatenáctého století, když byla spuštěna rakousko-uherská reforma soudnictví a vězeňského systému, byla přijata teze, že podmínky ve vězení mají být důstojné a mají se co nejvíc blížit běžným standardům v bydlení a ubytování. Základem vězeňského systému se stalo odborné zacházení, práce a vzdělávání vězňů. Čas vyměřený pro pobyt ve vězení se začal smysluplně využívat pro systematickou přípravu na život po propuštění, přičemž se objevil také důraz na potlačování negativních vlivů takzvaného druhého života vězňů, především ubytováváním po jednom až dvou lidech na cele. Smysl lze spatřovat v tom, že umožnit vykonat trest v důstojných podmínkách znamená jednak důstojné podmínky pro výkon práce a služby zaměstnanců věznic, a zároveň je to velmi silný předpoklad k tomu, aby se v trestaných lidech dále neposiloval negativní postoj ke společnosti. Emočně odplatná funkce výkonu trestu se upozaďuje proto, že prostě nefunguje jako prevence. To už je mnohokrát vyzkoušeno a potvrzeno.

Odborný personál ve věznicích má i dnes mimo jiné za úkol pomáhat odsouzeným osobám hledat odpovědi na otázku, proč se vůbec do vězení dostali. Snažíme se vězně přimět k tomu, aby si uvědomili, že zde nejsou proto, že je společnost zlá, že se na ně v životě někdo vykašlal, že jim někdo ubližoval, že je někdo, nebo něco dohnalo k trestné činnosti, ale že v jejich životě hraje vždycky zásadní roli jejich vlastní rozhodování. A když je to rozhodování špatné, výsledkem je zpackaný život a spousta zlého pro oběti trestných činů, pro pachatele i pro jejich blízké, včetně dětí. My se snažíme je dovést ke schopnosti rozhodovat se v budoucnu správně. K tomu je nutný důsledný, přísný, leč férový a vstřícný přístup jak ve vymáhání povinností, tak v podání pomocné ruky. A taková práce se nedá dělat v nedůstojných podmínkách.

Pokud někdo srovnává vězení v pejorativním smyslu s hotelem, tak bych mu doporučil pobýt tady dva tři týdny. Mohu vás ujistit, že běžný člověk, který nezažil ústavní výchovu, to ponese velmi těžce. Málokdo si dokáže představit, že podmínky ve vězení, byť důstojné, znamenají celou řadu omezení v osobním životě. Například v tom, že si člověk nevybere, s kterými dalšími šesti nebo osmi lidmi bude bydlet na společné ložnici, že bude muset toaletu sdílet s dalšími padesáti lidmi, že se bude moci osprchovat jenom dvakrát do týdne, že mnohem častěji během dne něco musí, než může… Obrovská omezení jsou i v sociální interakci s vnějším světem, a mohl bych pokračovat ve vyjmenovávání dalších velmi nepříjemných „maličkostí“, jako je povinnost podrobit se na výzvu příslušníka důkladné osobní prohlídce, povinnost strpět kdykoli kontrolu a prohlídku osobních věcí, osobní korespondence a tak dále.

Přibližovat prostředí ve věznicích běžnému životu je důležité také proto, že naprostá většina odsouzených se zase z vězení vrátí na svobodu. V Česku každý rok opustí brány věznic okolo 10 000 lidí. Jsou to naši spoluobčané a sousedé, vy je běžně potkáváte na ulici a nevíte, že jde o bývalé vězně. Chceme přece, aby ti lidé nepředstavovali nějaké další výrazné nebezpečí pro ostatní, a proto se musejí mezi ostatními lidmi v normálním světě naučit žít. Takže, když někdo srovnává vězení s hotelem, odpovídám, že to je v pořádku a že jsem za to rád.

Jaké je vybavení na celách?

Ve věznicích máme dva způsoby ubytování. Jeden s celami, do kterého se umísťují většinou obvinění, a rovněž odsouzení ve zvýšené ostraze. Cely bývají zpravidla pro dvě až čtyři osoby, každá osoba musí mít prostor alespoň 4 m², nepodkročitelné minimum jsou 3 m². Na cele má každý svou postel, skříňku na osobní věci a židličku, stůl je společný. Součástí je i vizuálně oddělené sociální zařízení sestávající z toalety a umyvadla. Sprchy jsou téměř vždy společné na chodbách.

Druhý způsob je ložnicové uspořádání, kdy je prostor věznice členěn na oddíly po dvaceti až osmdesáti lidech. Oddíl sestává z ložnic společných pro čtyři až deset osob. Ložnice jsou vybaveny podobně jako cely, někde jsou i elektrické zásuvky. Nebývá tam ale zpravidla sociální zařízení, to je na chodbě společné. Sprchy bývají někdy i v jiné budově.

Jaký panuje ve vězení režim dne?

Režimy se liší podle typu zařízení. Na jednom konci škály se nachází třeba otevřená věznice v Jiřicích, kde jsou jenom odsouzení v nízkém stupni zabezpečení. Jejich život se velmi přibližuje běžnému životu. Jsou sice zbaveni svobody, ale je jim poskytována odborná péče na velmi vysoké úrovni. Fungují v malých komunitách, mají vlastní pokoje a společný prostor pro volný čas, sami chodí do práce a sami si, s naší pomocí, shánějí práci na dobu po propuštění. Vše je směřováno tak, aby se co nejlépe připravili na běžný život. Mají povinnost pracovat a po návratu z práce celou řadu dalších povinností. Včetně údržby okolí ubytovacího zařízení, starostí o různá domácí zvířata, zahrádku a podobně.

V dalších zařízeních s nízkým stupněm zabezpečení, která nejsou tak moderní, se snažíme vytvořit velmi podobný režim, i když to vzhledem k podmínkám nelze zajistit bezezbytku.

Nejvíce odsouzených osob máme ve věznicích se středním stupněm zabezpečení. Zde žijí v oddílech na ložnicích. Vedle pracovního zařazení se jim nabízí vzdělávání a různé programy zacházení, koncipované pro specifické skupiny vězňů podle spáchané trestné činnosti a podle jejich mentální a duševní kondice, případně podle různých druhů detekovaných závislostí. Máme například programy pro pachatele domácího násilí, pro agresivní řidiče, kteří způsobili nehodu, pro lidi s různými poruchami chování a další. Snažíme se co nejvíce působit proti takzvanému druhému životu odsouzených, kdy ti nejhorší mají nejvyšší potenci negativně ovlivnit chování ostatních spoluvězňů. Situace bohužel není tak optimální, jak bychom si přáli. Chybějí nám kapacity odborných zaměstnanců a příslušníků, a ani kapacity a způsob hromadného ubytování nám k úspěchům příliš nenahrávají.

Kolik odsouzených během pobytu ve vězení pracuje?

V Česku mají povinnost pracovat všichni odsouzení. Odmítnout mohou pouze práci pro soukromého zaměstnavatele, ale nikoliv pro stát nebo municipality. V takovém případě pracují třeba přímo pro Vězeňskou službu nebo pro radnici, pro krajskou nemocnici a podobně. Mnoho vězněných ale není schopno pracovat, třeba kvůli věku nebo zdravotním omezením.

V současné době jsme schopni zajistit práci zhruba pro 60 procent těch, kteří pracovat mohou. Většinou chodí do zaměstnání mimo věznici, všechny však mimo střežené části věznic pustit nemůžeme. Tito lidé pak buď zajišťují logistické služby ve věznicích, nebo pracují v dílnách a provozovnách, které jsou zde umístěny. Už dlouhodobě se snažíme uvnitř střežených částí věznic vytvářet prostory a podmínky, které by motivovaly soukromé zaměstnavatele umístit sem nějakou výrobu. Máme už celou řadu menších provozoven, třeba výrobců hraček, a nedávno se podařilo ve věznici v Plzni otevřít vekou halu, kde soukromá firma zajišťuje kovovýrobu. Je tam zaměstnáno 180 až 200 vězňů.

Jsou soukromé firmy ochotné zaměstnávat vězně i po propuštění na svobodu?

Řekl bych, že ochota zaměstnávat lidi po propuštění z výkonu trestu je mnohem nižší než ochota zaměstnávat vězně. Zčásti to pramení i ze špatné zkušenosti. Ve Stráži pod Ralskem, kde jsem v minulosti působil, bylo několik firem velmi ochotno zaměstnávat osoby po propuštění. Zvláště ty pracovníky, kteří se v jejich provozech osvědčili jako vězni. Bohužel, po několika týdnech až měsících ti lidé selhávali a z nejlepších zaměstnanců v postavení vězňů se stávali naprosto nejhorší v postavení svobodných občanů. Chyběl jim odborný doprovod, návazná péče a motivace. Člověk, který má zkušenost, že si peníze ve výši měsíční mzdy je schopen po propuštění vydělat za dva dny prodejem drog, většinou sám nedokáže tomuto lákadlu odolat a brzy se vrací k nelegálním příjmům. Tady by bylo vhodné posílit postpenitenciární péči, tedy péči po propuštění. Ta je z mého pohledu u nás stále ještě v plenkách a velmi často se stává, že lidé se po návratu z vězení nemají na koho obrátit a jsou stigmatizováni. Většina společnosti je přesvědčená, že by neměli dostat další šanci uplatnit se na trhu práce za stejných podmínek jako všichni ostatní, což je vylučuje z normálního života. I když na vytvoření systému postpenitenciární péče budeme muset ještě mnoho přispět, bude to vždycky levnější než důsledky páchání další trestné činnosti a následná péče o vězně.

Daří se v Česku snižovat recidivu v minulosti trestaných osob?

Hodně si slibujeme od specializovaných programů zacházení, které intenzivněji využíváme v posledních pěti letech. Bohužel, tato doba není ještě dost dlouhá na to, abychom mohli objektivně říct, jak dobře tyto programy fungují. Víme, že fungují v zahraničí. Víme také, že lidé, kteří prošli těmi nejdéle zavedenými programy, vykazují zhruba o 40 procent nižší recidivu než ti, kteří ve vězení měli stejný problém, ale programem neprošli. Ale zatím je to jenom malý vzorek osob. Je třeba si také uvědomit, že pouze samotná péče ve věznicích nemá zásadní potenciál pro snížení recidivy. Nezbytné je také fungující provázání s postpenitenciární péčí, o které jsem už hovořil před chvílí.

Nakolik dokáže pobyt ve vězení člověka ovlivnit, že se z něj stane recidivista?

Velmi výrazně. Nelžeme si do kapsy a vedeme poctivé a přesné statistiky. Z nich vyplývá, že do dvou let od propuštění se vrací do věznic kolem 45 procent osob. Do pěti let se vrací více než 70 procent. Pak recidiva prudce klesá a z těch, kteří vydrželi pět až sedm let fungovat mimo věznici, se zpátky dostane 13 až 14 procent.

V mnoha jiných zemích se statistika recidivy vykazuje tak, že jsou evidováni jen ti, kteří se vrátí do vězení do dvou let. Pozdější návraty se berou opět jako první trest. Proto vidíme velké rozdíly ve vykazované recidivě oproti situaci u nás. Například Norové se chlubí recidivou pod 30 procent, ale toto číslo je z velké části ovlivněno právě způsobem vykazování.

V českém vězeňství pracujete už od začátku devadesátých let. Co se za tu dobu nejvýrazněji změnilo a co by se ještě mělo změnit?

Podařilo se změnit způsob výkonu služby a práce našich odborných zaměstnanců i způsob, jakým společnost nahlíží na poslání vězeňství jako takového. Ještě na přelomu tisíciletí byl vězeňský systém u nás do značné míry uzavřený před vnějším světem. Ve veřejném prostoru nebyli vidět ani zaměstnanci vězeňské služby, a zvlášť ne v pozitivním smyslu. Většinou se o nás mluvilo jen v negativních souvislostech, když třeba utekl Kajínek. Dokonce i jeden z ministrů spravedlnosti nás tenkrát označil za bachaře. To je stejné, jako by ministr vnitra hovořil o policistech jako o fízlech. Do současné doby jsme se v tom už dost posunuli a jsme snad trochu dál. Snažíme se dostat do povědomí veřejnosti, že práce ve vězení znamená uplatnění pro velmi širokou škálu lidí, kteří mají střední i vysokoškolské vzdělání, a nemálo z nich dokonce zároveň působí na akademické půdě. Rozhodně to nejsou obhroublí a ošuntělí dozorci, kteří se od vězňů liší jenom tím, že disponují klíči od mříží. Současná práce ve vězeňství je sice pořád hrozně těžká, ale jsem přesvědčený, že je i velmi zajímavá.

Co se nedaří dostatečně rychle měnit, je způsob ubytování. Připomeňme si, že reforma rakousko-uherského vězeňství započala už před více než sto padesáti lety, a dosud u nás vězni žijí na společných ložnicích bez sociálního zařízení.

Částečně je to dáno tím, že v České republice byl reformovaný model ubytování vězňů opuštěn po roce 1948 a vracíme se k němu znovu až od devadesátých let. Vnímám to jako veliký dluh, a zároveň výzvu do budoucna. Hromadné ubytovávání odsouzených osob je asi ten největší problém.

Rozhovor si můžete přečíst v květnovém čísle časopisu Statistika&My.