Elektronizace vytlačuje práci z obchodu a služeb

Starý ekonomický systém byl založený na přísném oddělení hranice různých jevů a skupin lidí. A také jejich rolí: výrobce, obchodník, zákazník, prodejce a jeho klient, zaměstnavatel a zaměstnanec, ceny a mzdy, zaměstnaný a nezaměstnaný. Mezi těmito rolemi byly tržní vztahy jasné. Šlo je statisticky popsat, ocenit a vyčíslit. V nové době se tyto hranice rozostřují a smývají. Největší vliv na to mají moderní technologie.

Vytrácí se méně kvalifikovaná zaměstnání

Místo prodavaček v hypermarketu nacházíme stále častěji samoobslužné pokladny. To je další krok, jak se z nás, zákazníků, stávají prodavači. Nejprve jsme se naučili sami si naložit zboží z regálů do vozíku a odvézt ho k pokladně – i to dříve dělali prodavači. Teď se musíme ještě naučit namarkovat si vybrané tovary s použitím skeneru a čárových kódů a nakonec zaplatit tím, že vstrčíme bankovky a mince či platební karty do platebního automatu.
Nejde pouze o to, že jsme ke své původní sbírce dovedností nechtěně získali další kvalifikaci (učit se nové věci nemusí být vždy na škodu). Podstatné je, co se stalo s trhem práce. Například prodavačka jako řemeslo přestane být brzy potřebná. Až se i ty současné propustí a ony se postaví na konec dlouhé fronty na úřadu práce, co potom s nimi. Budou se rekvalifikovat? A na co?

Podobné vytěsňování lidských pracovních sil probíhá takřka ve všech ekonomických oborech. S lidskými pracovníky se stále méně setkáváme i u benzinových pump nebo za přepážkami v bankách – máme přece internetbanking, který je tu 24 hodin denně. Možná již brzy budou po dálnicích jezdit robotické kamiony bez řidičů, naváděné radary a přes satelit. Místo učitelů začínáme využívat
e-learning, místo novinářů můžeme mít blogy a divácké zprávy. Profesionálním fotografům vzaly práci digitální zrcadlovky a kamery, obrázky a videa dnes dokáže udělat takřka každý.
Společným jmenovatelem současného vývoje je to, že namísto kvalifikovaných pracovníků, kteří práci dělali za mzdu, je služba nově poskytována bez drahých lidských pracovníků – a v podstatě zadarmo. Tak jako mechanizace vytlačila pracovní sílu v zemědělství a robotizace nahradila dělníky v továrnách, tak nyní elektronizace a internet vytlačuje lidskou práci z obchodu a služeb. Mizí tak celé skupiny méně kvalifikovaných zaměstnání. Zůstávají pak práce zcela nekvalifikované jako například doplňovači zboží do regálů. Na druhé straně se utváří zaměstnání s nároky na vysokou kvalifikaci, například logistici, programátoři a další odborníci na nové technologie.
Tyto trendy přináší na trh práce systémovou nerovnováhu, kdy počet nezaměstnaných několikanásobně převyšuje počet volných pracovních míst. Dochází tedy k převisu nabídky pracovních sil nad poptávkou. Jen ve vysoce odborných profesích „nejsou lidi“. Volnou pracovní sílu může pohlcovat sektor veřejných služeb, jenže ten trápí nedostatek financování.
Stále méně jsme pouhými zákazníky a stále více jsme samovýrobci. Stavíme si doma nábytek ze stavebnic, čímž ubíráme práci dělníkům v továrnách. Další rozšíření tohoto trendu přijde patrně s érou 3D tiskáren, které nám vytisknou všechny výrobky, co si budeme přát. A plány k tomu získáme jednoduše z internetu. Pro elektřinu nebude potřeba tolik velkých elektráren s mnoha pracovníky, protože je nahradíme vlastními solárními panely na střeše domu atd. Na všechny tyto investice ovšem budeme potřebovat peníze.

Co dnes znamená mít práci?

Podobný problém začíná být i s vymezením toho, co je práce a co zaměstnání. Svět, kde byl ostrý řez mezi člověkem, který má práci (stabilní, za jasně daných platových podmínek a s dlouhou perspektivou) a tím, kdo  je nezaměstnaný, je pryč. Navíc stále větší část populace se musí spokojit s prací prekérního charakteru, kde není žádná jistota, zda ji bude mít příští měsíc či rok, kde není jisté, kolik hodin bude pracovat a kolik peněz si bude vydělávat.
Roste i tzv. pracující chudoba, tedy podíl lidí, kteří sice mají zaměstnání, ale s výdělkem nedostačujícím na důstojný život. I to souvisí se systémovou nerovnováhou na trhu práce, kde převis nabídky nenutí zaměstnavatele pečovat o své pracovní sily a oslabuje roli odborů.
S tím, jak rychle se vyvíjí ekonomika, jak vznikají a zanikají profese a celé obory, musíme být připraveni se neustále učit nové věci a rekvalifikovat se na mnoho rolí. Zatímco vývoj v 19. a 20. století vedl ke specializaci prací a ostrému vymezování společenských rolí, vývoj ve 21. století se ubírá přesně opačným směrem – takřka všichni začínáme hrát všechny role.

Jak vše popsat a vyčíslit?

Výše uvedená skutečnost je velmi silnou výzvou pro statistiku práce. Její struktura je vybudováná právě na tržním modelu práce, kde jsou jasně oddělené role (kupujícího a prodávajícího, role finančně zajištěného zaměstnaného a nezaměstnaného hledajícího práci). Evropský statistický systém se sice na popsané změny snaží částečně adaptovat, ale žádný revoluční obrat se nechystá. Nelze budovat zcela novou strukturu, když chybí jednotná filozofická vize, jak by měl nový ekonomický systém fungovat.
Jedním z dílčích kroků, jak svět změn zachytit, jsou ukazatele podzaměstnanosti (využívá se již delší dobu) a dodatečné potenciální pracovní síly, které začal Eurostat zveřejňovat minulý rok. Ty zobrazují právě část šedé zóny mezi zaměstnáním a nezaměstnaností.

Česká republika patří naštěstí mezi státy, kde je nejen nižší nezaměstnanost než ve většině členských států, ale je tu i nízká podzaměstnanost (11 %) a také jedna z nejmenších dodatečných pracovních sil (asi 86 tis. osob). V Řecku má vynucený kratší úvazek tři čtvrtiny těchto zaměstnanců a v Itálii proporce dodatečné pracovní síly odpovídá 12,6 % všech ekonomicky aktivních (tj. 3 mil. lidí). To však neznamená, že se nás tyto problémy nebudou v budoucnu dotýkat, a že i u nás nebude rychle narůstat šedá zóna, která v celé Evropské unii zahrnuje 21 mil. lidí.