Dluhy straší Evropu
27. 03. 2018
Statistiky Regiony a země Mezinárodní data Ekonomika HDP, národní účty
Od roku 2007 míra zadlužení v Evropské unii dynamicky rostla. S tím rostly obavy veřejnosti, zda vlády dokážou ufinancovat veřejné služby, sociální zabezpečení či dluhovou zátěž v podobě placení úroků. Vedly se diskuse o udržitelnosti měnové stability, obzvláště Evropské měnové unie. Údaje o dluzích proto poutaly čím dál větší pozornost a s tím rostl i tlak na jejich kvalitu a vypovídací schopnost. V poslední dekádě tak statistika dluhů udělala dlouhé kroky kupředu.
Údaje o dluzích států přitahují pozornost
Zadlužení Evropské unie jako celku vykázalo v roce 2016 úroveň 83,2 %, v eurozóně to bylo 88,9 % HDP. Mírně klesající trend byl dán zejména současnou fází hospodářského cyklu, a tedy relativně silným růstem nominálního hrubého domácího produktu.
Výpočet dluhu se v průběhu let stal komplikovanějším, nicméně pro dobro vypovídací schopnosti. Ale popořádku. Předně zde máme na mysli dluh tak, jak je kvantifikován pro tzv. Excessive deficit procedure (EDP), tedy mechanismus monitorování a řízení veřejných financí v Evropské unii.
Jak ukazuje schéma, EDP jde daleko za vymezení státu, a poskytuje tak širší pohled na stav veřejných financí. Současně preferuje hledisko dlužnické. Sleduje, kolik musí dlužník skutečně zaplatit při splatnosti svého dluhu, například půjček nebo emitovaných dluhopisů.
Míra zadlužení v EU a Evropské měnové unii, 2002–2016 (% HDP)
Rostoucí nezaměstnanost, výpadky daňových příjmů a záchranné operace přispěly k růstu míry zadlužení. Udržitelnost veřejných financí se tak stala výzvou, k jejímuž splnění mají přispět i fiskální údaje statistických úřadů.
Definice dluhu je zdánlivě jednoznačná, obsahuje úvěry, dluhopisy, ale i přijaté vklady či emitované oběživo. Ovšem hraniční případy i vynalézavost některých států donutily statistiky vymezení instrumentů postupně precizovat i rozšiřovat. Zejména šlo o známý příklad Řecka a derivátového obchodu s faktickou povahou půjčky. Významnou motivací byl samozřejmě fakt, že deriváty do vymezení dluhu nespadají. Avšak jsou-li uzavřeny za podobně nestandardních podmínek, jak se tomu stalo v Řecku, musejí být do dluhu dnes již započítány.
Konsolidovaná podoba dluhu
Nicméně existuje řada dalších metodických aspektů údajů o dluzích, které stojí z pohledu uživatele za pozornost. Významnou charakteristikou je konsolidovaná podoba dluhu. Jinými slovy, sektor vládních institucí je sledován jako jedna entita, jeden makroekonomický subjekt, a tudíž ekonomické vztahy uvnitř sektoru jsou z výsledných údajů vyloučeny. Investuje-li tak některá z vládních institucí do státních dluhopisů, nedojde k navýšení dluhu pro EDP (jedná se o interní dluh, který nenavyšuje celkové zadlužení sektoru navenek).
Vliv konsolidace není zcela zanedbatelný. Například v roce 2016 činil rozsah konsolidace dluhu českých vládních institucí 4 % HDP.
Saldo hospodaření vs. změna dluhu v EU, 2007–2016 (mld. eur)
Kladné saldo znamená deficit. Ukazuje, o kolik by měl narůst nominální dluh. Odlišný vývoj dluhu je zjevný zejména v letech 2009, 2010 a 2017. Odtržení změny dluhu od salda je tak zejména výsledkem operací s aktivy drženými v sektoru vládních institucí.
Dalším významným momentem tohoto tématu je zachycení naběhlých a dosud nezaplacených úroků z dluhu. Jedná se o běžný jev, neboť ke vzniku dluhu dochází v průběhu roku, ovšem pravidelné platby úroků jsou často realizovány jednou ročně. Po dobu mezi vznikem dluhu a koncem čtvrtletí, či roku, tak dochází k postupnému nabíhání úroků. Ačkoli se jedná o reálný závazek související s dluhem, definice dluhu s ním z významné části nepočítá a naběhlé nesplacené úroky jsou jednoduše z konečné výše dluhu vyloučeny. Opět se nejedná o zcela zanedbatelné hodnoty, v České republice byl na konci roku 2016 rozsah takovýchto úroků přibližně 1,3 % HDP.
A do třetice, celkový nominální dluh je poměřován s HDP. Výsledkem je relativní úroveň zadlužení. Nemusíme tak pozorovat absolutní pokles částky dluhu, přesto může samozřejmě docházet k poklesům zadlužení, pokud růst HDP předstihuje růst dluhu v korunách. HDP ve jmenovateli uvedeného poměru je navíc vyjádřen v nominálních cenách, tudíž míra zadlužení je citlivá nejen na reálný růst ekonomiky, ale i na cenový vývoj. Udržitelnost fiskální pozice tak není hodnocena sama o sobě podle absolutní výše dluhu, ale v poměru k nominálnímu tempu růstu ekonomiky jako celku.
Klesající dluh při deficitním hospodaření
Poslední metodická poznámka se vztahuje k často „záhadnému“ vztahu mezi saldem hospodaření v daném roce a změnou ve výši zadlužení. Vztah samozřejmě není přímý. Jako nemusí spotřebitel pokrýt mimořádný výdaj (například nákup nové pračky) půjčkou od banky, stejně tak nemusí vládní instituce svůj deficit pokrýt novým dluhem, například emisí dluhopisu. Alternativní možností je sáhnout do úspor, na běžný účet, prodat akcie či nefinanční aktiva, tedy snížit objem svých aktiv. V praxi tak můžeme pozorovat klesající dluh i při deficitním hospodaření, a naopak rostoucí dluh při přebytkovém hospodaření.
Více se dočtete zde: Inflace, spotřebitelské ceny , HDP, národní účty