Chtělo by to zlatou střední cestu

Dlouhodobá nestálost systému nemocenského pojištění, který se pohybuje mezi „štědrou rukou“ a „přivřeným měšcem“ působí všestranné škody. Netýká se to jen negativního vlivu na jednání pojištěnců (zaměstnanců i OSVČ), které vede buď k jeho  nadměrnému či naopak k nedostatečnému využití a ke kontroverznímu rozhodování mezi krátkodobým a dlouhodobým zájmem (příjmem či zdravím). Výkyvy mají dopad i na bilanci samotného nemocenského pojištění. To je financováno průběžným způsobem, což znamená, že výdaje na dávky nemocenského jsou hrazeny ze státního rozpočtu, do kterého na druhé straně plynou příjmy z vybraného pojistného. V letech 2000–2003 a také v roce 2009 byl systém v deficitu, dlouhodobě je však spíše přebytkový. Nerovnováhu v jeho hospodaření způsobují zejména nadměrně časté legislativní změny (redukční hranice pro výpočet vyměřovacího základu a dávek, sazby pojistného atd.). O tom svědčí i skutečnost, že v průběhu sledovaných 21 let (1993–2014) byly ve čtrnácti letech prováděny některé z legislativních změn systému. Tento, v našich podmínkách značně rozšířený, nešvar nemá v oblasti nemocenského pojištění silné opodstatnění. Vývoj nemocnosti a úrazovosti je statisticky sledován po dlouhá desetiletí. Dá se proto dosti spolehlivě předvídat. I pouhá empirická zkušenost naznačuje objektivně danou a svým způsobem „přirozenou“ úroveň pracovní neschopnosti pro nemoc a úraz. Metodami pojistné matematiky lze propočítat dosti přesně odpovídající pojistné sazby i dávky. Ke konečnému nastolení zdravých relací v nemocnosti by „postačovalo“ najít (pro základní příjmové kategorie) rovnovážný stav mezi nadužíváním a naopak nevyužíváním systému. A podle toho – s dlouhodobou platností – upravit míru jeho neúměrné restrikce stejně tak jako nadměrné štědrosti a solidarity.