Chtěl bych, aby se naše data využívala na maximum

„Mrzí mě, když lidé činí důležitá rozhodnutí bez znalosti potřebných dat, přestože mají tato data k dispozici,“ říká tiskový mluvčí ČSÚ Jan Cieslar.

Studoval jsi historii a v minulosti jsi také působil v pozici tiskového mluvčího Národního památkového ústavu. Uplatníš něco ze znalostí historie i v práci pro ČSÚ?

Statistiku spojuje s dějinami skutečnost, že popisuje jevy, které se už staly. Studium historie také často zahrnuje mnohé statistické údaje, zejména dějiny novověku. Stejně, jako je důležité znát a chápat historii, aby se člověk poučil, mohl lépe vnímat současnost a činit rozhodnutí do budoucnosti, tak i statistika shromažďuje důležité údaje, na jejichž základě se můžeme odpovědně rozhodovat. A některé statistické údaje, například z oblasti demografie, nám umožňují i predikovat některé budoucí jevy. Lze pak například zjistit, kolik dětí bude potřebovat místo ve školách, do jaké míry bude nutné rozšiřovat služby pro seniory a podobně. Historie i statistika, byť každá trochu jiným způsobem, nám dávají šanci na lepší život. Ale jak víme nejen z historie, ne každá společnost chce či umí tuto šanci využít.

V pracovním životě určitě těžím i z toho, že jsem studoval historii a politologii, přestože jsem v oboru dále nezůstal. Na střední škole jsem hrál amatérsky divadlo a svého času jsem koketoval i s možností studovat DAMU. Přihlášku jsem si tam nakonec nepodal, ale možná to trochu souvisí s mojí současnou profesí a možná už před těmi mnoha lety jsem k něčemu podobnému podvědomě tíhnul.

Historii jsi vystudoval na vysoké škole. Kde jsi se učil PR a práci tiskového mluvčího?

Nevím, jestli je to výhoda či nevýhoda, ale nikdy jsem nebyl zaměstnán jako novinář a nepracoval jsem v žádném médiu, přestože jsem se tu a tam na nějakém konkrétním mediálním projektu podílel. V tomto ohledu jsem tedy trochu samouk. První zkušenosti z oboru jsem však začal sbírat už při studiích, protože jsem se aktivně zapojoval do pořádání řady aktivit, které bylo nutné mediálně propagovat, dělat jim PR, shánět sponzory. Přitom jsem se něco naučil a řadu věcí odkoukal i od kolegů, kteří studovali žurnalistiku a mediální komunikaci či v oboru již působili. Po škole jsem nastoupil na Ministerstvo dopravy a shodou okolností jsem se zde po čase dostal do týmu tiskového oddělení. Práce tam mě zaujala, a v oboru už jsem zůstal. Z řadového referenta jsem se postupně posouval dál, až jsem se v roce 2008 stal tiskovým mluvčím Ministerstva kultury.

Mgr. Jan Cieslar

Vystudoval historii a politologii na Univerzitě Karlově v Praze. V minulosti pracoval v tiskovém oddělení Ministerstva dopravy a působil jako tiskový mluvčí Ministerstva kultury a Národního památkového ústavu. Má pracovní zkušenost i z Evropského parlamentu. Funkci tiskového mluvčího ČSÚ zastával nejprve v letech 2012 až 2014 a podruhé od roku 2018 dosud.

Jak se za dobu tvé praxe změnila mediální scéna?

Dost výrazně. Souvisí to jednak s rychlostí předávání informací a s rozvojem sociálních sítí, ale také s měnící se strukturou samotných tradičních médií. Dnes jsou redakce daleko menší a novináři se nemohou příliš specializovat na jednotlivá témata. Na zpracování informací mají méně času, důraz na rychlost je enormní. Znatelná je i vyšší fluktuace v redakcích. Výsledkem je, že informace v médiích se mnohdy zplošťují a nejdou tolik do hloubky. To ovšem nelze novinářům vyčítat, protože oni zpravidla skutečně nemají čas a možnost se tématu hlouběji věnovat, přestože by i chtěli. S touto změnou stylu se tedy musíme naučit pracovat a přizpůsobit se situaci, abychom do médií dostali to, co chceme, a tak, aby to bylo srozumitelné a bez chyb. To je v případě ČSÚ zásadní.

Co může ČSÚ dělat, když se nějaký oficiální údaj objeví v médiích nesprávně?

Občas se stává, že média udělají při přebírání nebo užívání našich dat chybu. My tyto věci samozřejmě monitorujeme a samotné autory či redakce na případné nedostatky aktivně upozorňujeme. Reakce na naši žádost o opravu bývá většinou velmi rychlá, neboť publikovat správné a ověřené informace je samozřejmě i v zájmu médií.

Smutnější pak je, když se statistické údaje někdy stávají předmětem tendenčně pojatých analýz či dokonce politického boje. ČSÚ je ze zákona nezávislou, apolitickou institucí a naše data by měla primárně sloužit k rozhodování a přijímání takových opatření, aby se v Česku žilo lépe. Zejména na sociálních sítích ale můžeme vidět, že někteří politici využívají námi zveřejněná data spíše jako kladivo na své oponenty a jimi vybrané údaje nejsou vždy zdůrazňovány zcela férově a v odpovídajících souvislostech. Bohužel, z dlouhodobého hlediska to podkopává důvěru v instituce včetně oficiální statistiky, kterou si všichni platíme ze svých daní.

Stalo se někdy, že by chybnou informaci publikoval přímo ČSÚ, a následně ji musel opravit?

O žádném vyloženě zásadním případu nevím. Jinak řečeno, rozhodně nedošlo k situaci, abychom uživatele našich dat uvedli v omyl. Máme dosti precizně nastavené interní postupy, které mají případným pochybením zabránit. Před samotnou publikací procházejí data vícestupňovou kontrolou a jejich správnost musí potvrdit několik osob. Přesnost a kvalita mají v tomto případě rozhodně přednost před rychlostí. Ve statistice rozhodně neplatí pravidlo „napřed střílej a pak se ptej“. Právě naopak!

Nastaly někdy chvíle, kdy jsi jako tiskový mluvčí musel říkat něco, co bylo v rozporu s tvým osobním názorem či přesvědčením?

V prvé řadě si musíme říct, že tiskový mluvčí není od toho, aby sděloval své osobní pocity a názory. Pokud je ventiluje, lze to považovat za profesní chybu. Rolí tiskových mluvčích je hovořit za organizaci, kterou reprezentují, a prezentovat její stanoviska a postoje. Je zřejmé, že občas nastane situace, kdy tiskový mluvčí musí říkat něco, co mu není příjemné či s čím ne zcela souzní. A i mně se to v minulosti také občas přihodilo. Je to však práce, a musím se s tím umět vypořádat. V případě ČSÚ ale i vzhledem k charakteru naší instituce taková situace prakticky nenastává.

Jak vypadá typický pracovní den tiskového mluvčího?

Spíš bych řekl den a noc. Specifikem profese tiskových mluvčích je, že jsme v práci vlastně nepřetržitě. Samozřejmě, některá období jsou klidnější, jiná naopak velmi exponovaná. Pokud například publikujeme důležitá ekonomická čísla a jejich výsledek je nějak překvapivý, máme o mediální zájem vystaráno až do večera. Samostatnou kapitolou jsou pak volby, zejména ty komunální. Jste vzhůru celý den a noc, do postele se dostanete v neděli někdy v osm ráno, a v půl deváté už zazvoní první telefon. To už je ale trochu extrém, který naštěstí nezažíváme permanentně.

Mezi běžné činnosti mluvčího a kolegů a kolegyň z oddělení komunikace patří kromě odpovídání na dotazy novinářů i monitoring médií, příprava tiskových zpráv a tiskových konferencí a obecně prezentování výsledků práce statistiků veřejnosti různými kanály. Mediální monitoring je důležitý jednak proto, abychom věděli, jak jsou naše data používána a interpretována, jednak také pro získání přehledu o tom, co se děje a do jakého kontextu tato data přicházejí. Díky tomu můžeme odhadnout, jaké diskuze se rozběhnou, co bude novináře zajímat a čím by třeba bylo vhodné publikované výsledky doplnit. V této souvislosti se snažíme i naše výstupy proaktivně plánovat.

O která data z ČSÚ projevují novináři největší zájem?

Obecně se dá říci, že data ČSÚ přitahují pozornost v momentě, kdy se něco nedaří nebo když procházíme nějakou krizí. Ne nadarmo se říká, že nejčtenější je černá kronika. Jen tak mimochodem, naše infografiky týkající se smrti či sebevražd patřily v minulosti k těm nejúspěšnějším. Je to možná trochu morbidní, ale je to tak. Poptávka po statistice zemřelých také výrazně narostla v období covidové pandemie. My jsme na to rychle zareagovali a začali jsme údaje, které do té doby byly k dispozici čtvrtletně, publikovat každý týden.

V poslední době je obrovským tématem inflace, přitom před pěti lety tato čísla téměř nikoho, kromě finančních analytiků a ČNB, nezajímala. Jedním z důsledků je, že ČSÚ začal od 6. února vydávat předběžný odhad inflace s pětidenním předstihem před definitivními výstupy. Podobně je to s cenami energií. Zde jsme rozšířili sledování nabídkových cen dodavatelů také o zjišťování cen, které zákazníci reálně platí, protože se tyto dva ukazatele začaly vlivem energetické krize rozcházet.

Aktuálně jsou velice žádaná data ohledně exportu zboží, zejména do Ruska. To souvisí s válkou na Ukrajině. V posledních týdnech jsme dostávali mnoho dotazů týkajících se vývozu piva. Toto mediální téma v Česku nastolila ruská státní tisková agentura, která na něj dokázala upoutat značnou, řekl bych až nepatřičnou pozornost, přestože se sankce vývozu piva do Ruska netýkají. U nás z toho ovšem vzešla menší mediální bouře, hon na domnělé viníky a nálepkování. Z pohledu mediální komunikace to nutně evokuje otázku, kdo asi komu skočil na špek…

Mediálním hitem posledních dnů je pak otázka importu čipů z USA.

O která data se novináři naopak zajímají málo, přestože jsou důležitá?

ČSÚ má neuvěřitelné množství dat z nejrůznějších oblastí života a i já stále občas žasnu, jaké údaje lze u nás dohledat a uživatelé je mohou zcela zdarma a volně využít, a to i ve formátu otevřených dat. Bylo by skvělé, a pro společnost i ekonomiku bez debat přínosné, aby uživatelé s daty více pracovali. A to zejména tam, kde se rozhoduje a kde by se z takových podkladů mělo vycházet. Bohužel, statistická data nejsou často využívána tak, jak by mohla a měla. Je úžasné vědět, že například na základě demografických údajů v některých obcích a městech připravují sociální programy, rozhodují o výstavbě škol a podobně. Stále jsou ale ještě mnohá rozhodnutí státní správy a samospráv založena spíše na emocích či dojmech než na objektivních, nezkreslených údajích.

ČSÚ se snaží vycházet širšímu využití statistických dat vstříc tím, že neustále zdokonaluje jejich prezentaci a činí je přehlednějšími a uchopitelnějšími. Relativně nedávno jsme třeba spustili Statistický geoportál, který ukazuje prostorové rozložení různých jevů na mapových podkladech, a to i ve velkém územním detailu. Docela snadno se v něm orientuje a pracovat s ním může opravdu každý.

Plnému využití našich dat ale možná brání i určité mentální nastavení společnosti. Například, když se připravovalo sčítání lidu v Kanadě, vyvolal tlak veřejnosti zařazení doplňujících otázek. Veřejnost se o sobě chtěla dozvědět víc informací, a když už se z veřejných financí hradilo šetření, lidé si prostě přáli, aby přineslo maximum výsledků. To je oproti situaci u nás podstatný rozdíl. Abych ale snad nepůsobil pesimisticky, musím pochválit zejména datové analytiky, kteří s našimi údaji pracují stále více a předkládají veřejnosti fantastickou práci. V tomto ohledu došlo za posledních několik let k obrovskému skoku a věřím, že práce „datařů“ snad nalezne i větší odezvu tam, kde je to pro budoucí rozvoj společnosti nezbytné.

Má ČSÚ nějaké utajované informace, které nesmí sdělovat veřejnosti?

Ne. Jsme naprosto otevření a dovoluji si říci, že i rovnostářští. Ke všem uživatelům přistupujeme stejně, veškerá data zveřejňujeme ve stejný čas a bez rozdílu pro všechny. Nikdo nemá žádnou exkluzivitu, kdokoliv může naše data získat a pracovat s nimi zdarma bez omezení.

Ze zákona samozřejmě nezveřejňujeme individuální údaje, z nichž by bylo možné zpětně určit konkrétní firmu či osobu, která data poskytla. Publikovaná data jsou agregovaná za určitou skupinu, třeba za osoby daného věku či podniky určité velikosti. Pokud totiž chceme, aby nám lidé sdělovali pravdivé informace, musíme jim zaručit, že tyto informace zůstanou důvěrné a že je v žádném případě neposkytneme nikomu dalšímu, kdo by je třeba mohl zneužít. A toho se striktně držíme.

Jednou z našich dalších charakteristik je pak předvídatelnost. Pro všechny důležité výstupy máme minimálně rok dopředu katalogem produktů určené termíny, kdy budou zveřejněny. Data se nedostanou ven dřív, než je stanoveno, protože nikdo nesmí získat výhodu tím, že by dostal nějakou informaci s předstihem před ostatními. Dalším plusem tohoto přístupu pak je, že nikdo nemůže podezírat ČSÚ ze záměrného načasování určitých statistik například na dobu voleb či jiných významných událostí.

Přicházejí od novinářů a od veřejnosti také nějaké kuriózní dotazy? Můžeš čtenáře s některými z nich seznámit?

Velmi rád. Před několika lety se na nás například obrátil podnikatel, který chtěl nějakým způsobem ekonomicky těžit z třešňových pecek. Vznesl proto dotaz, kolik tun pecek se v Česku ročně vyprodukuje. Tento údaj samozřejmě ČSÚ nesleduje, ale protože jsme tazateli chtěli vyhovět, pustili se kolegové z oddělení zemědělské statistiky do výpočtu na základě dostupných dat o produkci třešní a jejich hmotnosti. K jakému konkrétnímu výsledku dospěli, už si sice nepamatuji, nicméně orientační číslo jsme pánovi skutečně poskytli.

Z dalších neobvyklých dotazů můžu třeba zmínit, jaká zmrzlina je v Česku oblíbenější. Zda vanilková, nebo čokoládová. Na něj jsme bohužel přesnou odpověď neznali, ale pokud to jen trochu jde, snažíme se vyhovět a data dohledat, případně alespoň ukázat cestu, jak by se dotyčný k požadovaným údajům mohl dostat.

Mezi tvé koníčky patří domácí výroba piva. Co tě k zájmu o tento nápoj přivedlo a jak často doma vaříš?

Já jsem dlouho patřil k běžným konzumentům českého piva, ale pak jsem pobýval téměř dva roky pracovně v Belgii. Poznal jsem belgickou pivní kulturu, obrovské množství pivních stylů a způsobů výroby. To mi otevřelo pivní obzory. Začal jsem se o tuto problematiku zajímat, a postupem času ve mně uzrála myšlenka, že bych si někdy mohl zkusit uvařit i vlastní pivo. Díky manželce, která mi koupila první sadu na domácí vaření piva, jsem si skutečně pivo uvařil, a nakonec jsem se přihlásil na dálkové studium potravinářské průmyslovky v Podskalské. Předloni jsem úspěšně odmaturoval.

K domácímu vaření jsem se poslední dobou moc nedostal, protože máme malé děti, a navíc jsme rekonstruovali dům, který měl shodou okolností vlastní sušárnu chmele. Naštěstí se mi ale díky kolegům ze studií podařilo několikrát vařit ve větším pivovaru, takže kontakt s oborem jsem neztratil. V budoucnu bych rád vysadil vlastní chmel a možná i vlastní pšenici. Těším se, až se opět po čase pustím do domácího vaření a třeba částečně i z vlastních surovin.

Máš nějaký vysněný cíl, jaké pivo bys chtěl uvařit?

Byl bych rád, kdyby se mi podařilo uvařit dobrou „desítku“ a tento úspěch zopakovat. Ono to zní banálně, ale právě na klasickém desetistupňovém pivu se pozná, jestli člověk skutečně umí vařit. Často není problém uvařit dobrou ipu nebo ale, případně jednorázově jiný typ piva. Problém ovšem je udržet stabilní kvalitu a připravit víc várek stejně. A o dobré desítce to platí dvojnásob. Je to taková meta, které v domácích podmínkách není úplně snadné dosáhnout.

Zkrácený rozhovor bude otištěn v únorovém vydání Statistika&My.