Radek Špicar: Český průmysl se bude muset intenzivně modernizovat

Jaký je váš osobní vztah ke statistice? Je pro podnikatele a manažery důležitá?

V pohádce Princové jsou na draka se zpívá „statistika nuda je, má však cenné údaje“, já ji ale nikdy za nudnou nepovažoval. Navíc jsem si díky svým pobytům v zahraničí brzy uvědomil, jak kvalitní statistiku máme a jak užitečné je ji sledovat a využívat.

Česko je historicky jednou z nejprůmyslovějších zemí. Považujete to za naši klíčovou kompetenci a máme ji udržovat?

Já mám český průmysl strašně rád, a to z mnoha důvodů. Je to část ekonomiky, kde jsme v mnoha oblastech na světové špičce. Průmysl má u nás více než stoletou tradici. A pracují v něm lidé, kterých si nesmírně vážím, protože neprodávají „teplou vodu“, ale něco skutečně umějí a něco reálného vytvářejí. V tuto chvíli je průmysl stále páteří naší ekonomiky, ale aby jí zůstal i v budoucnu, bude se muset intenzivně modernizovat. Měnit se bude muset jeho podoba i struktura. Hlavní příležitosti vidíme v oblasti digitalizace, automatizace, robotizace nebo využívání velkých dat a umělé inteligence.

Je podle vás silná role průmyslu udržitelná? Nedojde do budoucna k většímu odklonu například ke službám?

Sektor služeb bude s růstem ekonomické úrovně, ale i s růstem produktivity v průmyslu posilovat. Silnou průmyslovou základnu je ale možné a žádoucí zachovat, jen musí projít zmiňovanou transformací. Často upozorňujeme na to, že jsme chyceni v pasti „levné ekonomiky“, ze které je potřeba se co nejrychleji dostat. Už proto, že jejím důsledkem je to, čemu odbory říkají „levná práce“. Z té pasti se dostaneme jen za předpokladu, že se staneme ekonomikou finálních výrobců s vysokou marží a nezůstaneme jen v pozici subdodavatelů, posílíme český kapitál, aby od nás každoročně neodtékaly stovky miliard na dividendách, a posuneme se v robotizaci, abychom zvedli produktivitu.

Radek Špicar, M.Phil.

Absolvoval Univerzitu Karlovu a University of Cam­bridge. Je bývalým náměstkem místopředsedy vlády pro ekonomiku a později členem ma­nagementu Škoda Auto. Několik let také vedl středoevropskou pobočku amerického think­-tanku Aspen Institute. V současné době působí jako viceprezident Svazu průmyslu a dopravy ČR pro hospodářskou politiku a export. Je ženatý a má dvě dcery Antonii a Rozálii.

Máte letité zkušenosti z automobilového průmyslu. Jak jej ovlivní nastupující éra elektromobilů?

Evropská regulace emisí CO2 vytváří na automobilky velký tlak. Automobilový průmysl v současnosti prochází revolucí, která bude mít významné dopady na strukturu ekonomiky, státní rozpočet, energetiku, budování sítí a v neposlední řadě na domácnosti. Směr k nízkoemisní dopravě je správný, jen mám obavy, že se tlačí trochu moc na pilu, bez ohledu na technologické a finanční možnosti automobilek a možnosti a preference zákazníků. Ta rychlost nutí automobilky téměř vše vsadit na jednu kartu a to může být nebezpečné. Výrobci to nebudou mít lehké, a já doufám, že to zvládnou. Důležitá ale bude i podpora vlády. Ta musí připravit vhodné legislativní a regulatorní podmínky a pomoci s výstavbou potřebné infrastruktury.
I Svaz průmyslu a dopravy ČR se intenzivně zapojuje do přípravy na elektromobilitu. Nedávno jsme například prosadili tzv. referenční cenu, která slouží ke zjednodušení administrativy při domácím nabíjení pro služební účely.

Do jaké míry ovlivňují průmysl ekologická omezení a nařízení? Jsou vůbec české průmyslové firmy ochotny přizpůsobit své technologie tak, aby to nemělo výrazný dopad na životní prostředí?

Průmysl do ekologických řešení investuje už řadu let miliardy korun. Postupnou cestu Evropy ke klimatické neutralitě podporujeme i ve Svazu průmyslu a budeme se na této cestě snažit hledat i nové obchodní příležitosti. Politická opatření, která mají vést k naplnění vize uhlíkové neutrality, ale musejí být racionální. Transformace našeho průmyslu a všechny snahy v této oblasti musejí být systematické, postupné, s ohledem na udržení konkurenceschopnosti vůči zbytku světa. Máme odpovědnost za naše zaměstnance, kteří by mohli přijít o práci, kdybychom postupovali příliš rychle a bez rozmyslu. Nebezpečné by také mohly být přílišné náklady, které by v případě dopadu na domácnosti mohly vést až ke ztrátě podpory obyvatel pro nutná opatření v oblasti ochrany životního prostředí. To jsou rizika, kterým se musíme vyhnout.

Jaké nové trendy se v průmyslu objevují v posledních dvou až třech letech? Má ten náš nějaké speciality?

I v tradičních odvětvích průmyslu má stále významnější podíl digitální obsah. V řadě odvětví se rozvíjí e-commerce. Silným trendem je také spojování výroby s poskytováním služeb. Nyní tak nejde jen o prodej produktů, ale i o další služby, tedy např. montáž či aplikace, diagnostiku stavu, opravy, odborný servis, revize či celkové zajištění funkčnosti produktů. Firmy také začínají intenzivně využívat virtuální realitu, velká data, kyberfyzikální systémy nebo umělou inteligenci.

Česko a Průmysl 4.0. Co nás čeká v budoucnosti a jak se na ni připravujeme?

Mohu mluvit za soukromou sféru. Vloni jsme uspořádali průzkum, jak české firmy zavádějí prvky Průmyslu 4.0. Ten potvrdil, že podniky Průmysl 4.0 aktivně řeší. Polovina z nich chce v příštích pěti letech do této oblasti investovat více peněz. Nejvíce podniků má zatím na zavádění prvků Průmyslu 4.0 vyčleněno do 5 procent investičního rozpočtu. Firmy už také na nástup digitalizace připravují své zaměstnance. Aktivnější a připravenější jsou zatím velké firmy.

Jaké jsou nejbližší vyhlídky? Bude průmyslové podniky i nadále trápit nedostatek pracovníků, nebo spíš nedostatek zakázek? Co bude onou bariérou růstu?

Zatímco v loňském roce byl pro firmy největší problém získat zaměstnance, v tom letošním se budou prát o zakázky. Tlaky na trhu práce by měly postupně polevovat, i když v řadě sektorů budou specialisté nadále chybět. Nepředpokládáme, že by se nějak dramaticky zvyšovala nezaměstnanost, nicméně poptávka po pracovní síle se nejspíš sníží.
Další bariérou růstu je nejistá situace v mezinárodním obchodě. Ať už co se týče nepříliš dobré kondice Německa, ekonomického motoru Evropy, přetrvávající hrozby „tvrdého brexitu“ nebo hrozeb amerických sankcí vůči České republice za zavedení nejvyšší digitální daně v EU v případě, že by parlament schválil beze změn vládní návrh na její zavedení.

Před nedávnem Velká Británie opustila Evropskou unii a do roka a do dne pocítíme reálné důsledky brexitu. Co to znamená pro český průmysl?

Záleží na tom, zda se do konce letošního roku podaří uzavřít vzájemnou dohodu o volném obchodu. To se nám prozatím zdá jako nereálné. A pokud by se to povedlo, záleží, jak bude dohoda komplexní. Můžeme však díky ní předejít řadě problémů, především v oblasti cel a kvót. Obchodování s Velkou Británií už ale zcela určitě nebude stejné jako předtím. Žádná obchodní dohoda nemůže nahradit členství v EU. U obchodní dohody například i při nulovém clu musíte řešit deklarace a mnoho otázek, jako je třeba pohyb osob, dohoda v podstatě neřeší vůbec.
Pokud se dohodu uzavřít nepodaří, tak všichni asi víme, co nás čeká. Ten takzvaný tvrdý brexit se všemi mnohokrát diskutovanými důsledky. Náš vzájemný obchod s Británií se bude řídit podle pravidel WTO a podmínky pro naše exportéry budou stejné, jako když obchodují například s USA nebo Čínou. Cla ve výši 4–5 % na autodíly a 10 % na osobní vozy by našim firmám velmi kovala život vzhledem k tomu, že Británie je náš pátý největší exportní trh.

Jste ohledně budoucího vývoje optimistou, či pesimistou? Narážím na stále nezažehnanou hrozbu obchodní války s Čínou, možnou recesi v Německu, epidemii koronaviru…

Dovolil bych si být opatrným optimistou. Česká republika je sice závislá na exportu, a tedy na hladkém mezinárodním obchodu a silně ji ovlivňuje Německo a celý evropský trh, na druhé straně jsou naši exportéři flexibilní, zkušení a schopní přizpůsobit se měnícím se podmínkám. Když podnikáte v Česku, tak musíte být připraven na všechno. (smích) Musíme si však uvědomit, že naše konkurenční výhoda v podobě levné pracovní síly končí, a musíme náš průmysl postupně transformovat. Snažit se, abychom vyráběli maximum finálních výrobků a tvořili co největší přidanou hodnotu. České firmy si určitě poradí, ale potřebují k tomu předvídatelné a stabilní prostředí. Firmy si poradí, vědí, že si to musejí odpracovat především samy, ale vláda může pomoci. Otázkou je, jestli k tomu bude ochotná a schopná něčím přispět. Jako člověka, který prošel oběma světy, veřejnou správou i soukromým sektorem, mě nepřestává fascinovat, jak úspěšný máme soukromý sektor a jak daleko se od listopadu 1989 kvalitativně posunul. Na rozdíl od veřejného sektoru, který za ním kvalitativně výrazně zaostává a je většinou mezinárodních organizací hodnotících konkurenceschopnost naší země jednotně označován za brzdu našeho dalšího rozvoje.

Zasloužil by si český průmysl nějakou institucionální podporu, a pokud ano, jaká by měla být?

Mně by stačilo, kdyby stát alespoň nestínil, když už nesvítí. Stačilo by, kdyby v době konjunktury nehospodařil s rozpočtovým schodkem, nezvedal daně, snížil vedlejší náklady práce, které máme jedny z nejvyšších v Evropě, nepřijímal zákony na poslední chvíli a nenutil podniky se jim přizpůsobit během pár týdnů, nenabíral stále nové úředníky, když zároveň nedostatečně využívá e-government, nebo skutečně účinně podporoval investice do vědy a výzkumu.