Česká ekonomika je na rozhraní

Prezident Svazu průmyslu a dopravy ČR Jan Rafaj očekává, že o tom, zda a jak hluboko se česká ekonomika propadne, rozhodne příštích osm měsíců.

Podle výsledků konjunkturálního výzkumu poklesla letos v září důvěra podnikatelů v průmyslu na nižší hodnotu než v období recese mezi lety 2012 a 2013. Co by podle vás pomohlo opět zvýšit výkon průmyslu v Česku a posílit optimistické vyhlídky?

Určité ochlazení jsme očekávali už od jara, a naše očekávání se nyní potvrzují. Důvodů k tomu je více, mezi ty hlavní patří vysoké ceny energií a vysoká inflace, která zdražuje peníze. To výrazně zpomalilo stavebnictví. Vlivem nárůstu cen stavebních materiálů a drahých úvěrů vycházejí výnosové křivky u nových projektů dost nepříznivě, takže se nevyplatí stavět. Investoři svá rozhodnutí odkládají, a to se projevuje nejen ve stavebnictví, ale i v dalších souvisejících odvětvích. Propady, mnohdy dramatické, vidíme ve výrobě keramiky, v ocelářství, slévárenství i jinde. A týká se to celé Evropy, nejenom průmyslu v Česku. Řekl bych, že zdaleka nejsme na konci cyklu. Stále nám hrozí, že se může propadnout ještě do hlubší recese. Znepokojivé signály přicházejí i z Německa, které je pro nás extrémně důležitým trhem a tamní situace nás vždycky ovlivní.

Mírným optimismem mě však naplňuje skutečnost, že současná ekonomika je daleko více diverzifikovaná než například v roce 2008. V celém světě, a samozřejmě i u nás narostl význam celé řady oborů. Daleko větší podíl má digitální průmysl, zdravotní průmysl a další.

Důležité také je, že se zatím stále na poměrně slušných výkonech drží odvětví automotive. Částečně proto, že dobíhají objednávky odložené z předchozího období kvůli nedostatku čipů, ale slušnou hodnotu mají i nové objednávky. To české ekonomice velmi pomáhá. Kdyby automobilový průmysl kopíroval trend stavebnictví, byl by ten problém daleko horší. Jsme tedy pořád na rozhraní, a teprve na konci jara příštího roku budeme schopni říct, zda začíná nějaký obrat k lepšímu, nebo se naopak propadáme do nějaké dlouhodobější krize.

Zastavují se rovněž investice do výrobních technologií, linek a podobně?

To souvisí s poptávkou. Velkou obavu vidím u energeticky náročného průmyslu. Pokud poklesne poptávka a máte vysoké ceny za energie, tak si na investice nevyděláte. Proto jsme tak citliví při zvyšování poplatku za obnovitelné energie, protože u transformujícího se průmyslu to má velký vliv na rozhodování, zda investovat, nebo naopak aktivity tlumit. Na druhé straně investice, které přinášejí vyšší přidanou hodnotu a jsou v oblasti digitalizace nebo high tech strojírenství, se realizují dál. V této oblasti poptávka nepadá. Proto je velký tlak na to, aby se česká ekonomika více transformovala na výrobu s vyšší přidanou hodnotou.

Mgr. Jan Rafaj, MBA

Vystudoval Právnickou fakultu Masarykovy univerzity a studoval i na University of Lapland ve Finsku. Titul MBA získal na Prague International Business School. Působil v různých manažerských pozicích v ostravské hutní skupině ArcelorMittal, v současnosti je jednatelem společnosti Heimstaden Czech, která podniká v oblasti nájemního bydlení. Je rovněž místopředsedou dozorčí rady těžební společnosti OKD a členem statutárních orgánů řady dalších společností. Od roku 2011 byl viceprezidentem Svazu průmyslu a dopravy ČR, prezidentem byl zvolen letos v květnu.

Je Česká republika stále ještě „montovnou“, jak naši ekonomiku charakterizují někteří politici?

Já to slovo nemám rád. Transformace průmyslu je kontinuální proces, během něhož se firmy postupně vyvíjejí a proměňují. Skutečnost, že nemají finální produkt a jsou součástí zakázkového řetězce, ještě neznamená, že nedosahují high tech úrovně. Máme tady řadu firem působících například v precizním strojírenství, které dosahují vysokou přidanou hodnotu. Výhoda levnější pracovní síly v Česku pomalu končí, firmy si to uvědomují a posouvají se dopředu. Mnoho jich už má nastavené procesy na velmi vysoké úrovni a neustále hledají možnosti, jak se dostat ještě výš..

Dominantní roli v českém průmyslu hrají automobilky. Jak velké riziko tato závislost na jednom odvětví pro ekonomiku představuje?

Automotive je tahounem české ekonomiky, a je to dobře. Tyto firmy dobře fungují, dobře platí zaměstnance, často využívají špičkové technologie. Z tohoto pohledu není důvod se jejich přítomnosti obávat, naopak bychom měli hledat způsoby, jak si je u nás co nejdéle udržet. Nedomnívám se také, že nám v oblasti automotive hrozí nějaký zásadní kolaps. Ani při transformaci na zelenou ekonomiku. Ano, je zde ještě několik otazníků: jak si bude Evropa chránit vnitřní trh vůči ne úplně fér konkurenci z Asie, jak se evropským automobilkám podaří transformovat na elektromobilitu, ale já věřím, že se vše podaří zvládnout.

Navíc vedle automobilek u nás roste počet firem, které jsou úspěšné i v jiných oborech. Máme tady Linet, Seznam, Zentivu, Avast, Jikov a mnoho dalších. Řada mezinárodních firem u nás také investuje, zejména do IT a do telekomunikací, takže bych neřekl, že závislost na automotive je nějak zásadně nezdravá.

Česká ekonomika je také silně závislá na Německu. Neměli bychom se více zaměřit i na jiné trhy?

Závislost českých firem na západní Evropě je obrovská, dosahuje úrovně kolem 85 procent z celkového exportu. Nejvýznamnější podíl z toho zaujímá Německo. Je to často způsobené tím, že dodáváme pouze část výroby a finální výrobek pak exportují Němci. Ale nové trhy se objevovat daří. České firmy jsou dnes daleko odvážnější a dostávají se i na silné trhy, na které si dříve netroufaly. Třeba v Americe nebo v Kanadě. Vedle toho se snaží hledat partnery i v rozvíjejících se zemích a náš svaz jim v tom intenzivně pomáhá. Například v listopadu jsme ve spolupráci s premiérem uskutečnili exportní misi do pěti afrických zemí, následně jsme letěli s prezidentem do Itálie. V létě jsme byli s ministrem zemědělství v Uzbekistánu, na konci roku plánujeme cestu s ministrem průmyslu a obchodu do Indie. Na všechny tyto mise s námi jezdí naši podnikatelé a ze všech přivážejí domů nový byznys.

Další problém představuje nízká nezaměstnanost a z ní vyplývající nedostatek pracovních sil. Přitom ale máme poměrně nízké mzdy, takže velká část společnosti má problémy uhradit běžné výdaje. Co by se mělo udělat pro to, aby se příjmy zaměstnanců v Česku zvedly a více přiblížily těm západoevropským?

To je věčný spor. V posledních letech rostly mzdy dvojnásobným tempem ve srovnání s produktivitou práce. Ale pořád ještě máme velký podíl činností, které nemají vysokou přidanou hodnotu. Je proto potřeba podpořit aktivity českých firem, které směřují ke zvyšování přidané hodnoty a k lépe placeným pracovním místům.

Jak konkrétně by ta podpora měla vypadat?

Možností je obrovská škála. Například pořádáme již zmíněné exportní mise a pomáháme firmám hledat nové trhy. Vedle toho velmi intenzivně přesvědčujeme vládu, aby maximálně zjednodušila investice firem do výzkumu a vývoje. Je třeba odblokovat nastavení finančních úřadů tak, aby šikanózním způsobem tyto aktivity neomezovaly. Když provádíte výzkum a vývoj, zpravidla ne všechno se povede. Některé projekty nepřinesou požadovaný výsledek. Pro úředníky z finanční správy to znamená, že když nemáte na konci výsledný produkt, tak nemůžete odepsat náklady. Ale přece, když se hledá nová cesta, je běžné, že narazíte i na slepé uličky. A i na ně vynaložené výdaje jsou nutné pro úspěšný výsledek na konci.

Zároveň s pravidly pro investice firem do výzkumu a vývoje projednáváme s vládou také potřebu neomezovat výdaje ze státního rozpočtu do aplikovaného výzkumu. A napomáháme i dalšími způsoby. Jsme například lídrem Brněnského strojírenského veletrhu, spolupracujeme s agenturou Czech Trade, s Českou exportní bankou nebo s Exportní garanční a pojišťovací společností. To všechno jsou cesty, které pomáhají dobrým českým myšlenkám prosadit se ve světě a přinášet vyšší přidanou hodnotu.

Proč jsou u nás tak málo rozšířené zkrácené úvazky, které by umožnily zaměstnávat lidi na rodičovské dovolené, v předdůchodovém věku a podobně?

Ze statistiky na první pohled vyplývá, že v Německu je zkrácených úvazků mnohem víc než v Česku. Ale ono to není tak přímočaré, ten rozdíl má několik důvodů. Prvním je skutečnost, že v Německu mají výrazně kratší rodičovskou dovolenou. Rodiče se vracejí do práce zpravidla od jednoho roku dítěte. V tomto věku většinou nechtějí, aby tak malé dítě bylo devět hodin denně v nějakém předškolním zařízení, a proto se nechávají zaměstnat na zkrácené úvazky. Kdybychom u nás zkrátili rodičovskou dovolenou, tak se počty zkrácených úvazků také zvýší. Jenže v Česku nemáme dostatečně vybudovanou síť zařízení pro předškolní děti, zvláště mladší tří let. A když rodiče nemají dostatečný výběr kvalitních zařízení, tak ani neusilují o dřívější návrat do práce.

Nicméně poté, co Ministerstvo práce a sociálních věcí zkrácené úvazky daňově zvýhodnilo, začínají je zaměstnavatelé i u nás využívat více. Nutí je k tomu rovněž vyprázdněný pracovní trh. Znám případy, kdy i ve směnném provozu někteří zaměstnavatelé vytvářejí takové podmínky, aby se v rámci jedné směny vystřídali dva lidé. Jinak by některé pracovní pozice nebyli schopni zaplnit. To však znamená zvýšené náklady, protože řadu věcí musíte platit dvakrát – pracovní pomůcky, školení a podobně. Mzda přitom musí být taková, aby se zaměstnanci vyplatilo chodit do práce a aby pro něj nebylo výhodnější zůstat doma.

Učíme se s tím pracovat a zkrácených úvazků postupně přibývá.

Odborníci na vzdělání by chtěli, aby se u nás zvýšil počet vysokoškoláků, podnikatelé ovšem žádají více absolventů středního a učňovského školství. Která cesta je ta správná?

Všechny extrémy jsou špatně. Musíme si uvědomit, že i když společnost bude mít nižší podíl průmyslu, tak stále bude potřebovat řemeslníky, tedy někoho, kdo vám opraví střechu nebo porouchanou pračku nebo vyrobí nábytek na míru. Pochybuji, že to budou dělat lidé s vysokoškolským vzděláním v humanitním oboru. Pokud nebudeme vyhledávat technické talenty, tak se jako společnost velmi ochudíme.

Je také třeba říct, že technické vzdělání neznamená jenom učňák pro děti se špatnými známkami. Patří sem i technické vysoké školy. Tomu se vůbec nebráníme. Jenom si myslíme, že debata by se neměla vychylovat do směru, že vystudovat gymnázium a humanitní obor je to je nejlepší pro společnost. Naopak, současná doba ukazuje, že umělá inteligence a roboty nejsnáze nahradí lidi vykonávající rutinní administrativní činnosti. Nemyslím, že budeme mít hned tak robota, který opraví střechu nebo přijede k vám domů opravit myčku na nádobí. Zato celou řadu kancelářských profesí lze zautomatizovat poměrně rychle.

Jak by se tedy české školství mělo transformovat?

Náš svaz připravil velký program pro technické školství. Bohužel, poslední dvě vlády s námi o něm sice debatovaly, ale nic pro jeho uskutečnění neudělaly. My navrhujeme, začlenit do vzdělání duální systém. Princip vychází z německého modelu, kde děti chodí dva týdny v měsíci do státních škol, které zajišťují všeobecné vzdělání. Dalších čtrnáct dní pak mají na starosti firmy a cechy, které připravují studenty pro trh práce. Nám by stačilo, kdyby stát pustil odborníky z praxe do ověřování kvalifikací. Jinými slovy: zástupci firem by se měli podílet na sestavení osnov, co by měl absolvent technického oboru umět, a na konci studia by vyzkoušeli, zda to skutečně umí. Pak by náboráři, kteří přijímají čerstvě vyučeného zaměstnance, měli jistotu, že je kvalitní a že ho nebudou muset učit všechno potřebné znovu.

Ve státech západní Evropy je to osvědčený model a my bychom si ho přáli i tady.

Co říkáte na současnou situaci v energetice? Budeme mít dostatek energetických zdrojů pro další rozvoj českého průmyslu?

České ekonomice hrozí dvě největší rizika. Jedním je trh práce a stárnutí populace, druhým pak energetika. Globální souboj z hlediska energií Evropa prohrává. V Americe jsou energie o polovinu levnější než v Evropě. To je velký problém. Navíc i v rámci Evropy existují obrovské rozdíly. Například Německo si chránilo svůj průmysl tím, že nastavilo nižší stropy na ceny energií a nyní uvažuje o zavedení industriálních tarifů, tedy zafixovaných garantovaných cen energií pro firmy, aby byly konkurenceschopné. To u nás nevidíme.

Největší problém ale spočívá v tom, že jsme nerealizovali poslední státní energetickou koncepci, která byla přijata v roce 2015 a od té doby leží v šuplíku. Ztratili jsme téměř deset let. Máme zpoždění v jaderné energetice, udělali jsme strašně málo v rozvoji sítí, takže vázne připojování nových fotovoltaických elektráren, nebudovali jsme alternativní paroplynové zdroje, které by mohly vykrývat výpadky obnovitelných zdrojů. Všechno to pravděpodobně způsobí, že někdy na konci této dekády se z exportní země staneme dovozcem elektřiny. Na to je potřeba se rychle připravit. Musíme dobudovat přenosové soustavy, aby byly schopné tu energii přenést. Musíme také nastavit pravidla, abychom zajistili dostatek energie tam, kde je nejvíce potřeba, a abychom měli zajištěné dodávky i v době, kdy bude energie nedostatek. Debata je ale teprve v začátcích a vláda se tomu musí postavit čelem.

Dá se vše stihnout tak, aby na přelomu desetiletí nenastala energetická krize?

Krizi nemůžeme vyloučit. Naopak, musíme připravit scénáře, jak budeme postupovat v době, kdy nastane. Nemůžeme si dovolit mít scénáře bez krize. Proto tak intenzivně tlačíme na vládu, aby připravila aktualizovanou státní energetickou koncepci, která popíše, jaké zdroje budeme mít k dispozici a jak budou nabíhat nebo se odstavovat v jednotlivých fázích vývoje.

Určitou naději pro českou republiku představují malé jaderné reaktory. Ty budou mít jednodušší schvalovací procesy a rychlejší výstavbu, s jejich nasazením se však nedá počítat dříve než za deset let.

Jak český průmysl ovlivnila nebo ještě ovlivní válka na Ukrajině?

Dopadů je celá řada. Zhruba dvě nebo tři procenta českého exportu směřovala do Ruska. To se zastavilo. Přišli jsme o trhy, ale postavili jsme se k tomu s respektem. Zpřetrhaly se i vazby na Ukrajině. Došlo k ochromení dodávek řady surovin a naše firmy musely hledat alternativy. Některé vztahy se už podařilo obnovit, za něco se našla náhrada.

Už nyní se také rozbíhají první akce zaměřené na naši účast při obnově Ukrajiny. Mnohé české firmy mají se spoluprací s ukrajinskými partnery zkušenosti, pro další je to určitě velká příležitost. Momentální problém je v tom, jak zajistit financování. Jsem rád, že vláda vyšla průmyslu vstříc a vytváří podmínky pro to, aby vstup na tento trh našim firmám usnadnila. Speciální pracovní skupinu pro Ukrajinu jsme založili i v rámci Svazu průmyslu a dopravy a o členství v ní je velký zájem.

Zkrácený rozhovor vyjde v prosincovém dvojčísle časopisu Statistika&My.