Bezdomovectví se netýká jen lidí na ulici

Ředitelka Platformy pro sociální bydlení Barbora Bírová upozorňuje, že bytovou nouzí je v Česku postiženo mnohem více osob, než by se mohlo na první pohled zdát.

Můžete stručně představit Platformu pro sociální bydlení?

Začali jsme fungovat před jedenácti lety, kdy se dala dohromady skupina lidí, která chtěla něco udělat s tím, že Česko nemá potřebnou legislativu zaměřenou na sociální bydlení pro potřebné cílové skupiny. Dalším cílem bylo rozšířit do obecného povědomí reálné informace o bezdomovectví. Že to nejsou jen lidé přespávající na lavičkách v parku nebo žebrající na ulici, ale že velkým problémem jsou také ubytovny nebo azylové domy, a že je tu velká spousta těch, kteří sice bydlí, ovšem v nevyhovujících podmínkách, nebo každodenně čelí hrozbám, že o své bydlení přijdou.

Hlavní motivací tedy bylo a stále je poukazovat na tyto problémy, pomáhat je řešit, lobbovat za přijímání potřebných zákonů a usilovat o nastavení systému pro ukončování bezdomovectví.

Z jakých zdrojů jste financováni?

Peníze získáváme především z grantů. Naše projekty jsou financovány z evropských fondů, z norských fondů a dalších podobných zdrojů, které na tento typ činností poskytují prostředky. Vzhledem k tomu, že fungujeme také jako členská organizace, v současnosti máme zhruba 120 členů, tvoří část příjmů i členské příspěvky. Rovněž je možné nás podpořit darem a v posledních letech organizujeme předvánoční aukci, jejíž výtěžek také zahrnujeme do příjmů.

Mgr. Barbora Bírová, Ph.D.

Absolvovala Univerzitu Komenského v Bratislavě a doktorské studium na Karlově univerzitě v Praze. Dlouhodobě se věnovala antropologickému výzkumu zaměřenému na vztah města, bezdomovectví a násilí. Posledních 13 let se odborně zabývá tématem bezdomovectví. Jako spoluautorka se podílela se na několika publikacích o bytové nouzi, příležitostně o tomto tématu přednáší na různých univerzitách či veřejných akcích.

Co vše se skrývá za pojmem bezdomovectví?

Hovořila bych spíš o bytové nouzi. To je mnohem širší kategorie než bezdomovectví, jak si ho představují běžní občané. Jedná se o formu sociálního vyloučení, konkrétně vyloučení ze standardního bydlení. Bezdomovectví se týká nejen těch, kteří žijí na ulici, v provizorních přístřešcích, ale také lidí na ubytovnách, v azylových domech nebo v nevyhovujícím či nejistém bydlení. Představit si můžeme třeba domácnosti žijící ve vlhkém suterénním prostoru, který není určen pro bydlení, v přelidněném bytě bez základního vybavení a bez dodržení hygienických standardů.

Kolika lidí se bytová nouze týká?

Momentálně se v Česku v bytové nouzi nebo v ohrožení bytovou nouzí nachází až 1 400 000 osob. Spadají sem i lidé, kteří vydávají víc než 40 procent svých příjmů na bydlení. Tato skupina v posledních letech bohužel výrazně narůstá.

Vysloveně akutní bytová nouze se týká 154 000 osob, z nichž 61 000 tvoří děti. Ty žijí především na ubytovnách.

Odkud získáváte data o těchto lidech?

Data tady dlouho chyběla. S prvním detailním popisem stavu bytové nouze v Česku přišla naše platforma až v roce 2018. Tehdy jsme provedli poměrně komplexní sčítání a vydali jsme zprávu o vyloučení z bydlení. K ní se pravidelně vracíme a aktualizujeme ji. Naposledy vyšla v roce 2021 a nejnovější vydání chystáme letos v září.

Mapování situace v terénu probíhá na úrovni obcí s rozšířenou působností. Zjišťujeme dostupná data o počtech lidí využívajících pobytové služby, jako jsou ubytovny nebo azylové domy, rovněž využívání nocleháren. Získáváme informace i přímo od provozovatelů těchto služeb.

Dalším důležitým zdrojem jsou registrační týdny, které se v obcích organizují v rámci programů Housing First, když chceme dostat lidi do standardního bydlení a spárovat jejich potřeby s dostupnými službami.

Ve spolupráci se sociálními odbory obecních a městských úřadů dáváme všechna získaná data dohromady a vytvoříme obrázek, jaký je skutečný stav bezdomovectví v dané obci, regionu a v celé republice.

Co je na tom obrázku nejvíc znepokojivé?

Znepokojivých trendů je více. Například v posledních pěti letech přibývá dětí, které se rodí do bytové nouze a vyrůstají v ní. Zvyšuje se také počet seniorských domácností, zejména seniorek, které vydávají neúměrně vysokou část ze svých příjmů na bydlení. Tady vyvstává otázka, proč zrovna ženy končí na stará kolena v bezdomovectví. Jak byly ohodnocené během produktivního života, že si nemůžou dovolit zaplatit standardní bydlení.

Ukazuje se rovněž, že s bytovou nouzí je velmi úzce provázána energetická chudoba a že závažnost tohoto jevu je na vzestupu.

Dalším významným fenoménem je, že víc než polovina případů bytové nouze v Česku se koncentruje ve dvaceti obcích. Na ty je tedy třeba prioritně zaměřovat pozornost.

Lze situaci u nás srovnat s ostatními evropskými zeměmi?

Srovnání se provádějí, ale problém je, že ze všech zemí nemáme k dispozici adekvátní data. V zemích střední a východní Evropy je veřejná sociální a bytová politika velmi často značně podhodnocená. Tomuto tématu se tam nevěnuje patřičná pozornost a data se v dostatečné míře nesbírají. Momentálně třeba platí, že Praha drží neslavné první místo v nedostupnosti bydlení napříč Evropou, ale pro srovnání nám chybějí komplexní data ze Slovenska, z Polska nebo z Maďarska. Takže vlastně nevíme.

V zemích na západ od nás je to lepší?

Určitě, mnohé země pro nás mohou sloužit jako inspirace. Například v Nizozemsku mají legislativu o sociálním bydlení už více než 100 let. V Irsku dokážou sesbírat spoustu dat, která následně umějí použít, fungují tam systémové nástroje. Velmi dobrých výsledků dosahuje Finsko, které se řídí národní strategií ukončování bezdomovectví. Ta je do velké míry postavená na kvalitní prevenci. Díky vytváření mechanismů, aby ohrožení lidé do bezdomovectví nespadli, se pak nemusí řešit, jak je vrátit do standardního bydlení. A bezdomovectví se tam skutečně daří ukončovat, počty domácností v bezdomovectví poslední dvě dekády klesají.

Co se za 11 let působení Platformy nejvíce změnilo?

Začnu problémem, který přetrvává. Pořád nemáme potřebnou legislativu. Nyní vláda projednává zákon o podpoře v bydlení, který by to mohl napravit. To je klíčová věc, kterou Česko nutně potřebuje. Nepamatuji si v Česku žádný jiný zákon, který by se připravoval takto podrobně a důsledně. Návrh neobsahuje nic kontroverzního nebo radikálního, ale vytváří dobrý základ pro to, aby současných 1 400 000 osob ohrožených bytovou nouzí nenarostlo do mnohem většího čísla. Jsou v něm zakotveny osvědčené nástroje a postupy, které se už u nás nebo v zahraničí ukázaly jako funkční a které je třeba rozšířit do běžné praxe. Česká republika ten zákon velmi potřebuje a my se zasazujeme o to, aby byl co nejdříve přijat a aby prošel jednáním v Parlamentu bez úprav, které by jeho pozitivní dopad oslabily.

Naproti tomu velká změna nastala v tom, že jsme prokázali, že bezdomovectví je možné ukončovat i v Česku. První projekt Housing First odstartoval v roce 2016 v Brně, a od té doby tento přístup začalo uplatňovat stále více měst a obcí. Potvrdilo se, že dokážeme pracovat i s těmi nejkřehčími domácnostmi, které potřebují mnoho různé individuální podpory. Za 11 let máme stovky zabydlených domácností a další přibývají. Ukazuje se, že lidé z bezdomovectví mohou jít rovnou do standardního bytu. Když k tomu mají adekvátní podporu, jsou schopni si bydlení udržet.

Situace se změnila také v tom, že již máme relevantní data. Nějaké údaje sice stále chybějí, ale základní přehled máme, a daří se ho průběžně aktualizovat.

Velmi důležité pro nás je i to, že se Platforma stala relevantním odborným partnerem pro jednotlivé rezorty. Díky tomu dokážeme přinést zkušenosti z terénu na ministerstva a další instituce.

Pro mě osobně má také velký význam skutečnost, že se změnil veřejný diskurz, v jakém je pojem bezdomovectví užíván. Ještě před pěti šesti lety uplatňovala řada měst a obcí především represivní politiku, a tomu odpovídalo i to, jak se o tomto jevu mluvilo a psalo. V současné době se pozornost zaměřuje spíše na hledání řešení, a spolu s tím se mění i jazyk, kterým se bytová nouze popisuje. Z toho mám velkou radost.

Chybějí vám nějaká data související se sociálním bydlením?

Chybí toho víc, ale velkým nedostatkem jsou neexistující komplexní data o bytové nouzi mladých dospělých do 26 let. Týká se to hlavně lidí, kteří prošli nějakou institucionální výchovou, třeba dětskými domovy. Víme, že mnoho bezdomovectvím postižených mladých lidí těmito ústavy prošlo, ale neznáme žádné podrobnější údaje.

Postrádáme také data o dynamice bezdomovectví. Můžeme se těšit z toho, kolik lidí se dostane do standardního bydlení, ale vůbec nemáme přehled, odkud se berou jiní, kteří je v ubytovnách, azylových domech nebo na ulici nahradili.

Další důležité téma, kterému se začínáme věnovat, je úmrtí lidí bez domova. Média se o něj zajímají zpravidla jenom v zimních měsících, ale ze zkušeností víme, že zdravotní problémy i úmrtí postihují bezdomovce celoročně. V současné době připravujeme vydání analýzy o úmrtí lidí bez domova a v souvislosti s tím i vybudování památníku lhostejnosti. Chceme vytvořit pietní místo a upozornit na to, že Česko se tímto tématem dostatečně nezaobírá.

Jak u nás fungují projekty Housing First? Jak dlouho je třeba domácnosti podporovat, než se plně začlení do společnosti bez potřeby intervence?

Spíš než o jednotlivých projektech bych mluvila o komplexním přístupu. Je vhodný pro domácnosti, které kromě bytové nouze mají ještě další potřebu podpory. Primárně se jedná o domácnosti s duševními diagnózami nebo s nějakým typem závislosti.

Záměr je, aby i tyto domácnosti žily ve standardním bydlení s běžnou nájemní smlouvou, která odpovídá pravidlům občanského zákoníku. Aby si v daném bytě mohli vytvářet stabilitu, bezpečí a domov, a neustále nad nimi nevisela hrozba stěhování jinam. Aby v místě také fungovaly normální sousedské vztahy, ideálně aby sousedé vlastně ani nevěděli, jakou minulost mají nájemníci vedlejšího bytu za sebou. K tomu napomáhá sociální práce, u níž je dost těžké odhadnout, jak dlouho potrvá. To bývá velmi individuální. Zpočátku je podpora intenzivní, po několika měsících se situace normalizuje a kontakt se sociálním pracovníkem stačí už jenom jednou za čas. Pak ale může přijít nějaký životní zlom, krizová situace a potřeba intenzivní podpory se objeví znovu. Lidem, kteří byli dlouho v bytové nouzi, se mohou po měsících stability začít otvírat traumata související s minulostí, a v takovém případě je třeba podporu opět zesílit. Není na to ale univerzální recept.

Ke stabilizaci domácnosti dochází zhruba po dvou až třech letech, ovšem nikdy to není stoprocentně jisté. Důležité je, aby si domácnost dokázala stabilitu udržet i přes to, že nastanou krizové momenty a situace.

Podstatou ukončování bezdomovectví je, že lidé nejsou bez domova. Neznamená to zázračné ukončení všech problémů a dokonalý život. Ti lidé budou mít nějaké problémy pořád, ale tím, že ukončí bezdomovectví, dostávají prostor, aby je začali řešit.

Je pravda, že někteří lidé budou žít jako bezdomovci, ať bude situace jakákoli?

Jsem přesvědčená o tom, že i v Česku je možné bezdomovectví ukončit. To neznamená, že by se nikdo nemohl dostat do nějaké krize, v jejímž důsledku skončí na ulici. Měli bychom však dosáhnout funkční nulu. Tedy stavu, kdy se stejný počet lidí, kteří se do takové situace dostanou, podaří vrátit zase zpět do normálního bydlení. Perioda bezdomovectví by neměla trvat déle než tři měsíce. Potřebujeme podpůrnou záchrannou síť, která umožní rychlý návrat z ulice do standardních podmínek, nebo ještě lépe, ohrožené lidí zachytí, aby nespadli na úplné dno. Zatím to tak z mnoha důvodů nefunguje, ale věřím, že i v Česku je to možné.

Podle vás tedy neexistují lidé, kteří by chtěli žít na ulici z principu?

Je třeba rozlišovat mezi bezdomovectvím a alternativním způsobem života. Lidi bez domova vyhnaly na ulici nějaké okolnosti, a noclehárna nebo na ubytovna pro ně není řešení. Na ulici se cítí mnohdy bezpečněji, nebo to pro ně přináší ekonomické výhody. Odmítání nabídky pomoci je často způsobeno tím, že tu pomoc nabízíme špatně, že vlastně přesně nevíme, co by konkrétní člověk momentálně nejvíc potřeboval vyřešit. Proto je důležité systematicky pracovat s jednotlivými lidmi a snažit se poznat jejich potřeby, překážky, které musejí překonávat, a motivace, které je vedou k daném chování. Čím víc se tím tématem zabývám, tím víc jsem přesvědčená, že neexistuje nikdo, kdo by neměl žádnou motivaci dostat se z ulice do standardního bydlení. Jen ji musíme umět najít a správně nabídnout.

Daří se vám získávat i soukromé vlastníky, aby poskytovali své byty pro podporované sociální bydlení?

Ano, daří se to a funguje to i ve velkých městech, kde je na jeden volný byt vícero zájemců. Mít zajištěné nájemníky, za které se někdo zaručí, že budou pravidelně platit nájem a že bude řešit případné škody, je přece pro vlastníky výhodné. Mnozí majitelé bytů si to uvědomují a už máme i takové, kteří poskytli více bytů. Když se jim to vyplatí, řeknou to dál a okruh těch, kteří jsou ochotní spolupracovat, se postupně rozšiřuje.

V Českých Budějovicích, v Opavě, v Karviné nám velmi pomáhají realitní makléři, kteří se kromě svého běžného byznysu věnují i hledání standardních bytů, jež by bylo možné využít pro sociální bydlení. Už se jim tak podařilo řadu vlastníků přesvědčit, a dosavadní zkušenosti jsou pozitivní.

Jak přijímají bývalé lidi bez domova obyvatelé sousedních bytů? Nemůže se Housing First stát příčinou zhoršení sousedských vztahů?

Ukončování bezdomovectví samozřejmě nesmí nenarušovat vztahy ve společnosti. Běžnou součástí sociální práce je tedy i působení ve smyslu, aby domácnosti neobtěžovaly okolí nadměrným hlukem, aby udržovaly pořádek, aby klid v domě nerušily časté a nevhodné návštěvy a podobně. Naše zkušenosti ale zároveň ukazují, že ty domácnosti velmi často chtějí být dobrými sousedy. Samy se velmi snaží o to, aby si bydlení udržely. Součástí programů Housing First u domácností s nejvyšší mírou potřeby podpory je multidisciplinární podpora. Spolu se sociálními pracovníky může s rodinou pracovat třeba i psycholog nebo psychiatr či adiktolog.

Zároveň je ale důležité pamatovat na preventivní opatření. Tedy ještě před vstupem nové domácnosti zjistit, jak v daném místě fungují sousedské vztahy, a případně nějak komunitu posílit. Ukazuje se, že problémy s novými nájemníky vznikají zpravidla tam, kde už byly sousedské vztahy narušené dříve.

Co říkáte reformě a sjednocení sociálních dávek z dílny MPSV?

Pokud by reforma sociálních dávek prošla v navrhované podobě, byl by to výsměch chudým lidem. Zhoršila by se situace nejen těch, kteří už v bytové nouzi jsou, ale i všech bytovou nouzí zatím jenom ohrožených. Současný příspěvek na bydlení je prakticky jediný nástroj pro řešení dostupnosti bydlení v Česku. Pomáhá široké skupině občanů udržet si bydlení. Když ho sloučíme s ostatními dávkami, jeho dostupnost se pro mnoho lidí zhorší a riziko, že o bydlení přijdou, výrazně vzroste. K této reformě tedy přistupujeme velmi kriticky.

Setkáváte se se zneužíváním sociálních dávek?

U příspěvku na bydlení je to ze strany příjemců spíše naopak. Nevyužívají ho zdaleka všichni, kteří by na něj měli nárok. Získat ho mohou lidé, jejichž náklady na bydlení dosahují minimálně třetiny ze všech příjmů. Mnoho lidí o něj nežádá, protože pobírání sociálních dávek je u nás vnímáno jako stigma.

Na druhé straně je příspěvek na bydlení spojován s obchodem s chudobou. To je velký problém. Ještě stále je možné nechat bydlet nájemníky v nevyhovujících podmínkách, účtovat jim neadekvátně vysoké nájemné a nechat si ho platit z příspěvků na bydlení. Pomoci řešit by to měl i připravovaný zákon o podpoře v bydlení.

Rozhovor si můžete přečíst v chystaném červnovém čísle časopisu Statistika&My.