Přejít k obsahu

Nejvíce se bojíme toho, co neznáme

Dalibor Holý

27. 04. 2018

  • Rozhovory
V druhé polovině minulého století tu byl jeden stát ze dvou velmi blízkých národů, od roku 1993 již dokonce jen jeden národnostně homogenní stát, ale v novém tisíciletí stále více narůstá podíl cizích státních občanů. Jaké hlavní přínosy či negativa mají cizinecké komunity pro českou společnost, se zamýšlejí socioložky Lenka Formánková a Marta Lopatková.

V současnosti má již každý dvacátý obyvatel České republiky pas jiné země. Jakým způsobem to mění náš pohled na svět?

Lenka Formánková: Cizinecké komunity pomáhají vytvářet multikulturní společnost, kde dokáže několik kultur fungovat vedle sebe, vzájemně se prolínat a obohacovat. Fungující multikulturní společnosti mohou učit většímu respektu k jinakosti, toleranci k odlišným kulturním zvyklostem a životním stylům, včetně akceptace různých náboženských vyznání. Je známo, že nejvíce se bojíme toho, co neznáme. Každodenní život s lidmi odlišných kultur nám umožňuje je lépe poznat a přestat se této odlišnosti obávat.

Marta Lopatková: V České republice dorůstá druhá generace migrantů, která se potýká s celou řadou problémů. Jak se situace ve společnosti vyvine, to teprve uvidíme. Osobně jsem velice zvědavá, jak jejich zapojení ovlivní například pracovní trh a jak dnes již naprosto běžná přítomnost na první pohled odlišných dětí v dětských kolektivech ovlivní vnímání lidí ve společnosti.

Složení cizinců v Česku se liší od sousedních států i průměru Evropské unie. Dominují tu Slováci, ale žije tu i hodně Ukrajinců či Vietnamců, kteří přišli ze zcela kulturně odlišného prostředí.

Marta Lopatková: To, že do České republiky zejména v minulých letech přijíždělo tolik občanů Vietnamu, je dáno historickými okolnostmi a specifickým vztahem, který bývalé Československo a Vietnam navázaly během komunismu. Válkou zbídačenému Vietnamu chyběli odborníci a specialisté. Proto byly vysílány skupiny učňů, stážistů, studentů a dělníků do zemí bývalého východního bloku, aby tito lidé získali zkušenosti, případně vystudovali a vrátili se zpět budovat nový Vietnam. Na základě mezivládních smluv tedy začaly do Československa postupně proudit skupiny viet­namských občanů. Jejich počet se zvyšoval, až eskaloval mezi lety 1980–1983. Tehdy zde pobývalo až třicet tisíc Vietnamců. Ačkoli tu jejich život nebyl vůbec jednoduchý, získali vzdělání a praxi, kterou následně uplatnili ve Vietnamu. Na Československo vzpomínají s láskou a nostalgií, dodnes zpívají české lidovky a popíjejí pivo. Obraz Československa jako země zaslíbené, která skýtá prostor pro snadné podnikání, kde je nebe modřejší a tráva zelenější, pak často přetrvával i v představách migrantů v dalších vlnách.

Ze statistiky vyplývá, že migrace do Česka má převážně přechodný pracovní charakter. Přitom nadpoloviční většina cizinců má trvalý pobyt. Není v tom rozpor?

Lenka Formánková: Složení migrantské populace z hlediska jejich migračního statusu je dáno primárně restriktivní migrační politikou České republiky. Ta skrze různé nástroje, jakými jsou například visa pointy, silně reguluje přístup cizinců, zvláště z Viet­namu, Ukrajiny a dalších zemí sloužících tradičně jako zdroj migrace, do naší země. Zavedení visa pointů v roce 2009 výrazně zkomplikovalo možnost získat krátkodobá pracovní víza nebo žádat o dlouhodobý pobyt. Migrantská populace proto začala po roce 2009 klesat. Teprve v posledních letech se její počet opět zvyšuje. Většina migrantů z třetích zemí, zvláště pak z těch nejpočetnějších minorit – vietnamské a ukrajinské, přijela do Česka ještě před propuknutím ekonomické krize v roce 2008. Vzhledem k tomu, že po pěti letech dlouhodobého pobytu vzniká nárok na pobyt trvalý, má většina cizinců status trvalého pobytu.

Mgr. Marta Lopatková

Je studentkou doktorského programu Dějiny a kultury zemí Asie a Afriky na Filozofické fakultě UK. Absolvovala studijní pobyty na Národní univerzitě v Hanoji. Dlouhodobě pracovala jako integrační pracovnice a lektorka českého jazyka pro vietnamsky hovořící. Od roku 2017 je členkou výzkumného týmu v projektu Modely péče a strategie slaďování práce a rodiny u migrantů realizovaného v Sociologickém ústavu AV ČR.

Ve srovnání s domácí populací je ta cizinecká mnohem více soustředěná ve středním věku a převažují v ní muži. Ti páchají více násilných trestných činů. Nebylo by tedy lepší, kdyby se k nám stěhovaly celé rodiny?

Lenka Formánková: Ze statistik vyplývá, že nejčastějšími trestnými činy u cizinců je padělání úředních listin. To je dáno podle mého názoru složitou situací migrantů z třetích zemí. Ti se často v naší legislativě neorientují. Proto při žádostech o pobytová víza a jejich prodloužení využívají služeb zprostředkovatelů, kterým platí desítky tisíc korun. Často však jejich snaha zařídit legální pobyt končí fiaskem. Zprostředkovatel slíbené dokumenty nevyřídí nebo je nepřihlásí k platbě zdravotního pojištění, případně jim předá padělané dokumenty. Souhlasím s tím, že migrace by se měla zaměřovat na podporu celých rodin, pokud o to mají zájem. Transnacionální podoby rodiny, jak vyplývá z našich výzkumů, často negativně ovlivňují rodinné vztahy, zvláště pak vztahy mezi rodiči a dětmi, které vyrůstají téměř bez jednoho nebo obou rodičů. Když mluvíme s migrantkami z Ukrajiny, některé své děti vídají jednou za několik měsíců, vietnamské matky zase třeba i jednou za rok. Jinak jsou v kontaktu pouze díky moderním technologiím. Příjezd celé rodiny napomáhá integraci. Děti migrantů se díky školnímu a předškolnímu vzdělávání často lépe zapojují do majoritní společnosti a skrze ně i celá rodina. Rodiče jsou také díky dětem více motivováni učit se český jazyk, a chápat českou kulturu, orientovat se v české legislativě a tak dále. Na potřebu integrovat celé migrantské rodiny upozorňují i neziskové organizace sdružené v Konsorciu nevládních organizací pracujících s migranty.

Mgr. et Mgr. Lenka Formánková, Ph.D.

Vystudovala psychologii a sociální politiku na Masarykově univerzitě v Brně. V Sociologickém ústavu AV ČR je od roku 2008. Vede projekt Modely péče a strategie slaďování práce a rodiny zaměřený na vietnamskou a ukrajinskou minoritu v ČR, dále vede projekty Mongolská komunita v České republice a Role intimity v české kontroverzi ohledně domácích porodů. V letech 2015–2018 byla členkou Odborné komise pro rodinnou politiku na MPSV.

Mohla by migrace do Evropy zvrátit emancipaci žen?

Lenka Formánková: Z našeho výzkumného projektu Modely péče a strategie slaďování práce a rodiny u migrantů v České republice zaměřeného na život vietnamských a ukrajinských rodin, kde se nyní primárně zaměřujeme na životní situaci matek malých dětí do deseti let z Ukrajiny a Viet­namu, se ukazuje, že migrační zkušenost může být emancipační. Ženy, se kterými jsme mluvily, získaly díky migraci do České republiky ekonomickou nezávislost. Zvláště u ukrajinských matek z našeho vzorku se objevovala migrace jako strategie, jak opustit nefunkční, nebo dokonce násilný vztah. Na druhou stranu se může stát, že se díky migraci dostane žena do závislé pozice. Například ve chvíli, kdy její pobytový status je závislý na partnerovi – má víza za účelem sloučení rodiny. Odchod od manžela tak znamená ztrátu legálního pobytového statusu a riziko vyhoštění. Také je pravdou, že velké migrantské komunity slouží jako „konzervátor“ zvyků a kultury země původu. Většina rodin se však snaží o kombinaci zvyklostí. Zvláště děti migrantů si z obou kultur vybírají to, co se jim líbí. Mladí Vietnamci uchovávají silné rodinné vazby a respektují starší členy rodiny. Zároveň se snaží o rovnoprávnější partnerský vztah a své děti vychovávají „po česku“.

V čem se liší vietnamská komunita od té ukrajinské?

Marta Lopatková: Vietnamská komunita je výrazně viditelnější. Proto se hned z médií dozvíme, že na Sapě v Praze byl zátah na nelegální jatka. Ale o policejní akci proti nelegálním pracovníkům z Ukrajiny běžně neslýcháme. Má to svoje pozitiva i negativa. Myslím, že o vietnamské komunitě je v současnosti výrazně více slyšet, neboť pořádá kulturní akce s cílem propojovat majoritu s minoritou.

Lenka Formánková: Mladí Vietnamci, kteří do České republiky přijeli v dětství nebo se tu narodili, jsou na rozdíl od jiných komunit velice aktivní, a to nejen na sociálních sítích. Vytvářejí spolky, jako jsou například Viet Up v Praze nebo Zase rýže, kde organizují diskuze, tematické večery a semináře. Pořádají také nejrůznější kulturní akce, například Ochutnej Vietnam, či zakládají kavárny.